28 Cdo 3117/2009
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 10 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.




28 Cdo 3117/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Jandou, advokátem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 167.349,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 131/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2009, č. j. 20 Co 110/2009-80, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl v napadené (zamítavé) části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 1. 2009, č. j. 8 C 131/2008-60, kterým byla ve výroku I. uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 112.964,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. však byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba do částky 54.384,90 Kč, opět se stanovenými úroky z prodlení. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Náchodě, jimiž byla žalobci vyměřena dodatečná daň z příjmů za rok 2001 ve výši 180.224,- Kč a za rok 2000 ve výši 341.792,- Kč. Materiální újmu požadovanou žalobcem představují náklady odvolacích daňových řízení (konkrétně náklady právního zastoupení), které žalobce zaplatil svému advokátovi za právní pomoc poskytnutou za účelem obrany proti těmto nezákonným rozhodnutím finančního orgánu. Uvedené správní akty byly totiž následně změněny tak, že dodatečně vyměřená daň za období roku 2000 byla snížena o 289.984,- Kč, a pokud jde o rok 2001, zde snížení daně proběhlo o částku 205.824,- Kč.
Soud prvního stupně po konstatování, že odměna advokáta za provedené právní úkony se určuje podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dospěl mimo jiné k závěru, že v části žaloba důvodná není. Ohledně některých úkonů právního zástupce usoudil, že k účelnému uplatňování a bránění práva postačovalo sepsat jedno (a nikoli dvě samostatná) podání, které se týkalo obou částek doměřené daně. Dále zohlednil i skutečnost, že v jednom z odvolacích (daňových) řízení nebyl žalobce úspěšný zcela a škoda mu tak nevznikla v plné žalované výši.
K odvolání žalobce přezkoumal napadenou část rozsudku soudu první instance odvolací soud, který posléze uzavřel, že nároku žalobce na zbylou (nepřiznanou) výši požadovaného plnění nelze vyhovět, ovšem z jiných důvodů než těch, jež byly předestřeny v prvostupňovém rozsudku. Shledal totiž, že v posuzovaném případě měla být odměna advokáta za právní služby vyúčtována podle ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu, které s účinností od 1. 9. 2006 stanovuje pro zastupování ve správním řízení tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč. Uvedený závěr pak odvolací soud vztáhnul též na úkony učiněné v období do 31. 8. 2006, jelikož konstatoval, že citované ustanovení advokátního tarifu bylo již dříve vykládáno v těchto intencích, tj. že bylo aplikováno na správní řízení celkově a nikoli pouze na řízení o přestupcích či jiných správních deliktech. Při určení výše odměny za právní služby poskytnuté advokátem do tohoto data (jež by při správném výpočtu žalobci náležela k náhradě) přitom vycházel z tehdejšího znění § 10 odst. 1 advokátního tarifu, kdy se za tarifní hodnotu považovala pouze částka ve výši 1.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítal, že shora uvedený právní názor odvolacího soudu nemá v advokátním tarifu oporu, když tato vyhláška neupravuje speciálně tarifní hodnotu ve věcech daňového řízení. V této souvislosti dovodil, že je třeba postupovat podle § 8 odst. 1 tohoto podzákonného předpisu, když vyměřenou daň lze odůvodněně považovat za výši peněžitého plnění ve smyslu citovaného ustanovení. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání vychází v předmětné věci z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podání dovolatele směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 14. 8. 2008, č. j. 8 C 131/2008-29) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 20. 10. 2008, č. j. 20 Co 386/2008-43).
Dovolání však není důvodné.
Podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. V odstavci 3 tohoto ustanovení se pak uvádí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního tarifu).
Žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, platí, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Ustanovení § 10 odst. 1 citované vyhlášky (ve znění od 1. 9. 2006) pak vymezuje speciální tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč pro zastupování ve správním řízení, včetně řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech.
Před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., tj. do 31. 8. 2006, však bylo v ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu pouze uvedeno, že se za tarifní hodnotu považuje částka 1.000,- Kč, a to při zastupování v řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech.
Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit potud, že s účinností od 1. 9. 2006 bylo nutno při výpočtu odměny advokáta ve věci vycházet z tarifní hodnoty stanovené v § 10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. K tomuto datu byla totiž do textu advokátního tarifu zahrnuta speciální úprava, která pro správní, potažmo pro daňová řízení (když tato jsou zvláštní formou řízení správního), stanovila tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč.
Předtím, než novela č. 276/2006 Sb. vstoupila v účinnost, bylo třeba odměnu advokáta určit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu tj. podle výše peněžitého plnění.
Ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění před novelou č. 276/2006 Sb. řešilo otázku tarifní hodnoty jen pro řízení o přestupcích a jiných správních deliktech. O správním řízení celkově se vyhláška dříve výslovně nezmiňovala. Za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti citované novely proto přísluší advokátu odměna podle dosavadní úpravy, tj. za užití § 8 odst. 1 tohoto podzákonného předpisu. V posuzovaném případě bylo proto (pouze) u právních úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8. 2006 nutno vyjít z výše dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových řízeních.
Ačkoli odvolací soud neposoudil shora naznačenou právní otázku správně ve všech aspektech (tj. stran určení odměny advokáta před 1. 9. 2006), nelze z toho ovšem usuzovat na nesprávnost jeho závěru o neúspěchu žalobce co do zbývající části jím požadovaného plnění. Pokud by totiž soud prvního stupně vycházel po datu 31. 8. 2006 z tarifní hodnoty 5.000,- Kč, byla by žalobci přisouzena náhrada škody podstatně nižší , neboť by od 1. 9. 2006 tj. v převážném počtu právních úkonů provedených advokátem sazba odměny za jeden úkon právní pomoci činila pouze 1.000,- Kč (viz § 7 bod 3 vyhlášky). Částka 112.964,- Kč, ohledně níž bylo žalobci vyhověno, je tedy výrazně vyšší v poměru k tomu, co by žalobce získal při správné aplikaci advokátního tarifu.
Nutno dodat, že z ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. navíc vyplývá, že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Poněvadž byla v dovolání namítána jen shora zmíněná problematika použití § 10 odst. 1 advokátního tarifu na projednávaný případ, mohl Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí odvolací instance pouze v tomto rozsahu.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. července 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu