28 Cdo 3116/2008
Datum rozhodnutí: 21.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3116/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ch. P., b) R. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o náhradu za obytné budovy hospodářské budovy a jiné stavby podle zákona č. 229/91 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 80/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2008, č. j. 15 Co 476/2007-132, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.1.2008, č. j. 15 Co 476/2007-132, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30.8.2007, č.j. 6 C 80/2005-117, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 30.8.2007, č.j. 6 C 80/2005-127, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 1.574.902,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 19.12.2002 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě plných mocí zastupovali Z. M. v jeho restituční věci Ing. J. K., dále Ing. J. M. a JUDr. R. D., přičemž ani jedna z těchto osob nepodala výzvu na poskytnutí náhrad u povinné osoby, t.j. K. c. s.p. K. či jejich právního nástupce B. s.p. K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výzva k vydání restitučních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ) nebyla podána oprávněnou osobou ani právními nástupci původně oprávněné osoby, t.j. žalobci. Podle odvolacího soudu nárok žalobců nemůže být založen rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ v řízení vedeném pod sp.zn. D 767/97, jímž byla schválena dohoda dědiců a do aktiv dědictví byl zahrnut i nárok, o který nyní opírají svou žalobu v dané věci. Dále zaujal názor, že pokud nebyla podána výzva k náhradě, žalobci nemohou odvíjet svůj nárok ani


z Dohody o poskytnutí náhrad za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby ze dne 17.2.1997, neboť tato dohoda je neplatným právním úkonem. Poznamenal, že v dané věci se nejedná ani o případ, kdy doklad, tedy výzvu k vydání restitučních náhrad, nelze dohledat.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle obsahu dovolání zřejmě z ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam v otázkách :


1. zda mají žalobci důkazní břemeno za právního předchůdce v případě, že povinná osoba právnímu předchůdci nárok uznala, podepsala dohodu o vyplacení náhrady a žalovaný smlouvu o převzetí dluhu, i po uplynutí delší doby a zda je tato doba nějak omezena


2. zda písemné uznání dluhu co do důvodu i výše, podepsané pracovníkem žalovaného závazné pro žalovaného a pokud ne, z jakého důvodu


3. zda je dědické rozhodnutí, vydané na základě písemného uznání dluhu, nabývacím titulem či nikoliv


4. zda je podpis dohody o poskytnutí náhrady a smlouvy o převzetí dluhu žalovaným potvrzením oprávněnosti uplatněného nároku a byly-li tyto listiny podepsány v běhu lhůty, je třeba prokazovat uplatnění nároku.


V dovolání dovolatelé rekapitulovali průběh řízení. Vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly skutečností, kdy a v jaké lhůtě měl být nárok uplatněn a ani otázkou, zda podpis dohody o poskytnutí náhrady, stejně jako smlouvy o převzetí dluhu za právního předchůdce je uznáním nároku a potvrzením jeho uplatnění. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobců, pokud se nesla k nesouhlasu se zjištěním soudů obou stupňů.


Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda oprávněná osoba učinila či nikoliv ve lhůtě k tomu zákonem stanovené ve vztahu k osobě povinné právní úkon, kterým by ji vyzvala k vydání restitučních náhrad podle § 13 odst. 3, § 14 zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vznik restitučního nároku podle zákona o půdě, neboť výzva k vydání náhrad nebyla podána.


V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že řešení právních otázek, tak jak je dovolatelé formulovali, nemají pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázky, které dovolatelé učinili obsahem dovolání proto nepovažuje dovolací soud za rozhodné pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z hlediska možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.


Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. května 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu