28 Cdo 3114/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1,2,3,9 předpisu č. 229/1991Sb., § 218 písm. c) o. s. ř., § 243 odst. 5 o. s. ř., § 671 odst. 2 obč. zák.



28 Cdo 3114/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Chodov Reality a. s., se sídlem v Praze 6, Na Závěji 674, zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, o 1.712.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010, č. j. 14 Co 110/2010-147, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Žalobou podanou dne 13. 4. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení částky 1.712.400,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný užívá pozemky bez právního důvodu ve výlučném vlastnictví žalobce od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006, a to pozemky v katastrálním území Chodov, které byly vydány oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), a následně převedeny v roce 2003 na žalobce.


Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, č. j. 11 C 125/2006 - 46, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2008, č. j. 14 Co 48/2008-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 28 Cdo 3366/2008-97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2008, č. j. 14 Co 48/2008-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2007, č. j. 11 C 125/2006-46 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že na právní vztahy mezi účastníky nelze aplikovat ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, které povinné osobě ukládá povinnosti trvající do doby vydání nemovitostí oprávněné osobě, a že užívání pozemku žalovaným v rámci stavby, povolené a započaté před účinností zákona o půdě, nelze hodnotit jako protiprávní. Okolnost, že v době počátku účinnosti zákona o půdě nebyl na předmětných pozemcích ještě umístěn zemní val, který byl předpokládán v rámci již probíhající stavby dálnice, byla zohledněna vydáním pozemku oprávněné osobě jako pozemku nezastavěného podle § 9 zákona o půdě. Další užívání pozemku ovšem mělo za následek vznik právního vztahu, který oba soudy nevzaly v úvahu.

Dovolací soud dále vyslovil, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující vylíčení skutkových okolností, z nichž pramení nárok žalobce, nikoli podřazení takového vztahu pod právní normu, které žalobce učiní. Podle dovolacího soudu odvolací soud nevzal v úvahu, že žalobce se domáhá finanční náhrady za to, že žalovaný předmětné pozemky užívá, byť se i domníval, toto užívání se děje bez právního důvodu. Tuto situaci však výslovně řeší zákon o půdě, který je třeba aplikovat jako zákon zvláštní před obecnými předpisy občanského práva hmotného. Soudy měly proto vztahy mezi účastníky posoudit v prvé řadě podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o půdě, jehož smyslem bylo právě vyloučit situace, kdy by zemědělské pozemky byly užívány bez právního důvodu, nebo je dosavadní uživatel opustil. Podle tohoto ustanovení vznikl dnem, kdy pozemky byly vydány oprávněné osobě, nájemní vztah ze zákona, kdy osoba, jíž byly pozemky vydány, se stala pronajímatelem a dosavadní uživatel nájemcem pozemku. Obdobně zakládá zákon o půdě v § 22 odst. 9 vznik nájemního vztahu u pozemků nezemědělských. Zákon o půdě upravuje jen některé aspekty takto zákonem založeného nájemního vztahu. Ve zbytku se takový nájemní vztah řídí s ohledem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě obecnými předpisy, tedy včetně ustanovení o změně v osobě vlastníka pronajaté věci.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 11 C 125/2006 118, ve výroku I. zastavil řízení o zaplacení 407.280,- Kč s příslušenstvím, dále ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,305.120,- Kč se specifikovaným příslušenstvím od 1. 6. 2006 do zaplacení. Současně ve výroku III. zamítl částečně žalobu ohledně příslušenství a ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parcely č. 2105/84 o výměře 20.862 m2, parcely č. 2105/85 o výměře 7.115 m2 a parcely č. 2101/110 o výměře 563 m2, nacházejících se v Praze, v katastrálním území Chodov. Dále vzal za prokázané, že tyto pozemky nabyl dne 2. 10. 2003 na základě darování od Ladislava Jikry, jemuž byly pozemky k jeho žádosti ze dne 20. 8. 1992 vydány žalovaným na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 22. 10. 2002, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2002. Též zjistil, že na pozemcích byla v letech 1990 až 1999 vybudována stavba zemního valu nazvaná 037 B - zemní val, kdy val zabírá pozemek č. 2105/84 o výměře 20.862 m2 a části pozemku parcely č. 2105/110 a 2105/85, a že val je ve vlastnictví žalovaného. Dovodil, že nárok žalobce není promlčen. Zaujal názor, že v souladu s ustanovením § 101 a § 671 odst. 2 o. z. se nárok na zaplacení prvního nárokovaného nájemného za měsíc duben 2004 promlčuje v tříleté promlčecí době ke dni 1. 6. 2007. Vyslovil závěr, že pokud byla žaloba podána dne 13. 4. 2006, nemůže být nárok za celé období promlčen. Vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 s tím, že ve smyslu § 22 odst. 9 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2002, podle § 1 odst. 3 zákona o půdě a podle § 680 odst. 2 o.z. vznikl okamžikem vydání nemovitosti oprávněné osobě nájemní vztah mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, pokud povinná osoba vydanou nemovitost užívala. V dané věci tedy dnem nabytí vlastnictví k vydaným pozemkům (2. 12. 2002) vznikl mezi Ladislavem Jiskrou jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem nájemní vztah ze zákona, neboť žalovaný užíval vydané pozemky tím, že na nich umístil trvalou stavbu zemního valu. Vyslovil, že převodem vlastnictví k pozemkům na základě darovacích smluv (účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 2.10.2003) vstoupil žalobce do právního postavení pronajímatele. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem trvá nájemní vztah, který vznikl dne 2.12.2002. Při úvaze o výši nájemného v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1748/2008 použil cenové výměry Ministerstva financí č. 1/2004, 1/2005 a 1/2006, podle nichž maximální cena nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v Praze činila v období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 částku 30,- Kč ročně, tedy 2,50 Kč za 1 m2 měsíčně. Úrok z prodlení posoudil ve smyslu ustanovení § 671 odst. 2 o. z. s odůvodněním, že za první den prodlení pro určení výše sazby úroků je třeba považovat vždy první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo nájemné splatné, kdy nájemné se platí měsíčně pozadu.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23.4.2010, č. j. 14 Co 110/2010 - 147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Zaujal názor, že nemůže vzniknout nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě mezi oprávněnou osobou, resp. jejím právním nástupcem a povinnou osobou související s vydáním věci a jejím užíváním. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1247/2000. Dále vyslovil, že na předmětné pozemky se ve smyslu jejich užívání podle originárního nájemního vztahu vzniklého ke dni 2.12.2002 ustanovení § 22 zákona o půdě nevztahuje, což je dáno ustanovením § 1 odst. 1 zákona o půdě. Předmětné pozemky jsou vedeny v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, tedy nikoli jako zemědělské pozemky či půda a ke dni vzniku nájemního vztahu 2. 12. 2002 nebyly zemědělsky obhospodařovány a ani není proklamováno v budoucnu jejich zemědělské využití. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 a sp. zn. 24 Cdo 1247/2000 s tím, že ustanovení § 22 zákona o půdě se vztahuje jen na zemědělský a lesní majetek. Vyslovil též závěr, že nájemní vztah podle § 22 odst. 3 zákona o půdě může vzniknout pouze tehdy, pokud předtím existovalo některé právo k majetku taxativně uvedené v § 22 odst. 1 zákona o půdě. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2881/2000 a sp. zn. 28 Cdo 2222/99.

Odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008, vyšel tedy ze závěru, že dnem 2. 12. 2002 vznikl mezi žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem a žalovaným nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě a za rozhodné období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 náleží žalobci nájemné. Podle odvolacího soudu při absenci smluvního ujednání o nájemném je nutno určit nájemné obvyklé. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1748/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1404/2009. Uzavřel, že soud prvního stupně správně rozhodl o úrocích z prodlení podle § 671 odst. 2 o.z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání tvrdil existenci nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Za otázky zásadního právního významu dovolatel považoval:
1. zda může vzniknout nájemní vztah podle ustanovení § 22 zákona o půdě mezi oprávněnou osobou ve vztahu k pozemkům, které nejsou vyjmenované v § 1 odst. 1 zákona o půdě.
2. zda může vzniknout nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou ve vztahu k pozemkům, ke kterým nebylo zřízeno žádné užívací právo vyjmenované v § 22 odst. 1 zákona o půdě.
3. zda se ustanovení § 22 odst. 9 zákona o půdě vztahuje na veškerý nezemědělský pozemek nebo pouze na nemovitosti vyjmenované v § 1 odst. 1 s výjimkou zemědělské půdy.
4. zda lze žádat po předchozím vlastníkovi peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení za to, že tento předchozí vlastník stavebně upravil povrch pozemků, v důsledku čehož je jejich využití omezenější, kdy však nabyvatel byl seznámen se stavem pozemků.

Podle dovolatele na daný vztah mezi žalobcem, resp. jejím právním předchůdcem nelze aplikovat ustanovení § 22 zákona o půdě, proto mezi nimi nemohl vzniknout nájemní vztah. Namítal, že k tomu, aby vznikl nájemní vztah podle § 22 zákona o půdě musí být splněny současně dvě podmínky, jednak muselo jít ke dni účinnosti zákona o půdě, příp. ke dni vydání o majetek vyjmenovaný v § 1 odst. 1 zákona o půdě a jednak muselo ke dni účinnosti zákona o půdě existovat některé z užívacích práv vyjmenovaných v § 22 odst. 1. Tvrdil, že ani jedna z těchto podmínek však splněna nebyla. Poukazoval na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 na daný právní vztah aplikoval nesprávný právní předpis, a to § 22 odst. 9 zákona o půdě a nesprávně dovodil, že toto ustanovení zakládá vznik nájemního vztahu u pozemků nezemědělských. Soudy obou stupňů proto poté posuzovaly otázku, zda nájemní vztah mezi účastníky trvá či zda byl ukončen. Podle dovolatele shora uvedená problematika je v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena rozdílně. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 2881/2000 s tím, že pokud se ustanovení § 22 nevztahuje na případy jiných užívacích práv něž vyjmenovaných v jeho prvním odstavci, nemůže se tento paragraf vztahoval na případy, kdy k pozemku neexistovalo žádné užívací právo, ale k užívání docházelo z podstaty vlastnického práva. Rovněž poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2222/99, v němž vyslovil, že nelze se ztotožnit s právním závěrem, že ustanovení § 22 odst. 3 zákon o půdě mělo na zřeteli jakékoli faktické užívání a jakéhokoli faktického uživatele pozemku, neboť by se tímto výkladem značně rozšířila působnost ustanovení zákona o půdě na vznik nájemních vztahů, které již nemají souvislost s právní úpravou vlastnických vztahů k půdě. Podle dovolatele na daný vztah nelze aplikovat ustanovení § 22 zákona o půdě, proto mezi oprávněnou a povinnou osobou nemohl vzniknout ze zákona nájemní vztah. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval rovněž v závěru, že žalobce je v dané věci věcně aktivně legitimován. Namítal, že žalobce nemůže být aktivně legitimován, neboť žalovaný zřídil stavbu zemního valu na předmětných pozemcích neoprávněně, v důsledku čehož tyto předmětné stavby užívá neoprávněně, přičemž za toto neoprávněné užívání žalobci nezaplatil. Dovozoval, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby z titulu neuhrazeného nájemného ani z titulu náhrady škody a ani z titulu bezdůvodného obohacení. V dovolání zaujal názor, že právní otázka, zda lze po původním vlastníkovi žádat peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení za to, že tento původní vlastník stavebně upravil povrch pozemků, v důsledku čehož je jejich využití omezenější, kdy však nabyvatel byl seznámen se stavem pozemků, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce nesouhlasil s dovoláním žalovaného v této věci s odůvodněním, že mu svědčí právo požadovat náhradu za užívání svých pozemků pod zemním valem ve smyslu žaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

O takový případ v projednávané věci nejde.

Námitky obsažené v dovolání představují polemiku se závazným právním názorem dovolacího soudu, jak byl zaujat v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 17.12.2008, č. j. 28 Cdo 3366/2008-97. Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů v dovolacím řízení žalobci nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu