28 Cdo 311/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 311/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: město Uherské Hradiště , se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo náměstí 19, zastoupeno JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Leoše Janáčka 180, proti žalovaným: 1) M. M. , bytem S. M., V. 1665 a 2) L. M. , bytem S. M., V. 1665, oba zastoupeni JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou v Praze 4, Bartákova 34, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 430/2010, o dovolání žalovaných proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2012, č. j. 60 Co 113/2012-90, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 11. 2011, č. j. 6 C 430/2010-65, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. St. 1470/2, pozemku parc. č. St. 1490/2, pozemku parc. č. 3058/13, pozemku parc. č. 3058/21, pozemku parc. č. 3058/22, vše v katastrálním území M., obec Uherské Hradiště, tak, že odvolací soud určil, že výlučným vlastníkem těchto pozemků je žalobce. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobci se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
Rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud vyjádřil vážné pochybnosti zejména o správném a zákonném postupu při vyvlastňování předmětných pozemků. Oproti tomu odvolací instance dospěla na základě provedených důkazů k závěru, že Československá socialistická republika se stala vlastníkem pozemku parc. č. 368/1 v kat. úz. S., obec Uherské Hradiště, v rozsahu záboru pozemku daným geometrickým plánem pro oddělení pozemků vypracovaným 11. 12. 1981 Střediskem Geodézie v Uherském Hradišti pod zakázkovým číslem 142-0200-1-0111, na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 9. 8. 1982, sp. zn. Výst.654e/82/Ja, které nabylo právní moci dne 9. 9. 1982. Právo hospodaření k tomuto pozemku měl Městský národní výbor v Uherském Hradišti, a proto podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnictví tohoto pozemku od účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) do vlastnictví žalobce - města Uherské Hradiště, a takto bylo vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí k tomuto pozemku (resp. s ohledem na změnu číslování parcel a geometrickým plánem ZPMZ 972 vznikly z pozemku parc. č. 368/1 v kat. úz. S., obec Uherské Hradiště, pozemky výše specifikované). Námitku vydržení pozemků vznesenou žalovanými soud neshledal důvodnou. Uvedl, že ani žalovaní, ani jejich právní předchůdci vyvlastněnou část pozemku od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění nikdy nedrželi vzhledem k tomu, že na vyvlastněném pozemku probíhaly stavební práce a vyvlastněný pozemek byl zastavěn v rámci výstavby sídliště V. v U. H.. Vlastníky vyvlastněné části se proto žalovaní, případně jejich právní předchůdci stát nemohli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní společně dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jako důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvedli, že ve věci nebyly splněny všechny podmínky k tomu, aby mohlo dojít k platnému vyvlastnění pozemku. Žalobce podle jejich tvrzení projevil o pozemek zájem až mnoho let po jeho údajném vyvlastnění. Rovněž uvedli, že odvolací soud důkladně nezkoumal (ne)naplnění podmínek pro vydržení pozemku žalovanými, resp. jejich právními předchůdci. Žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu označili jako porušující hodnotové a právní principy nastolené ve věci ochrany vlastnického práva a navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaní podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, je třeba při zkoumání, zda ve věci jsou splněny předpoklady pro přechod pozemku z majetku České republiky do vlastnictví obcí ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., provést následující výklad tohoto ustanovení. Musí jít o majetek, který v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému dni 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k datu 24. 5. 1991 také hospodařila (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, dále též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 99/2003, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001 aj.). Požadavek, aby obec s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařila ke dni účinnosti tohoto zákona, je nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci.
V projednávané věci žalobce s pozemkem hospodařil, což vyplývá i ze skutečnosti, že na jeho části byla provedena výstavba bytových domů tvořících obytný soubor V. v U. H. Ve věci jsou tak s ohledem na výše uvedené naplněny podmínky pro přechod vlastnického práva k pozemku ze státu na obec, tj. město Uherské Hradiště. Nadto Nejvyšší soud dodává, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož i s ohledem na zastavěnost pozemku není možné dovozovat jeho vydržení, tj. faktické, dlouhodobé a nepřetržité ovládání (držení) věci v dobré víře v její vlastnictví, na straně žalovaných.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a nepochybil ani po procesní stránce (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci) nebyl naplněn, dovolání žalovaných se proto zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.).
Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalobci však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, které by Nejvyšší soud měl žalovaným přikázat k náhradě, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu