28 Cdo 311/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb., § 39 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 311/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Bytového družstva S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 25/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004, č.j. 64 Co 82/2004-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 1.025,- Kč k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem výše označeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 11. 2003, č.j. 18 C 25/2003-51, kterým bylo žalovanému uloženo vyklidit nebytový prostor ateliér č. 12 v domě č.p. 1098 v P., sestávající z jedné místnosti, předsíně a WC, a vyklizený jej předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud dovodil, že žalovaný užívá nebytový prostor bez právního důvodu. K místnostem se sice váže nájemní smlouva ze dne 3. 6. 1996, ale ta je podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jakož i podle § 39 občanského zákoníku, pro rozpor se zákonem neplatná. Nájemní smlouva ateliér deklarovala jako byt a účel nájmu se tak dostal do rozporu se stavebním určením předmětu nájmu. Podle kolaudačního rozhodnutí totiž jde o ateliér.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že dovolací důvod je dán podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále o.s.ř. ) vzhledem k nesprávnému právními posouzení věci. Namítl, že žalobce od roku 1996 nájemní smlouvu akceptoval a argument o její formální neplatnosti použil teprve tehdy, kdy se mu to hodilo. I z výzvy zástupců žalobce prostor vyklidit z roku 1999 vyplývá, že strana žalující považovala prostor za byt č. 12 a nikoli za nebytový prostor. Z geneze stavebních úprav je patrno, že ateliér byl pronajat jako bytový prostor oprávněně. Jednalo se o sloučení do bytového prostoru jako jednoho funkčního celku. Jinak by celek nemohl být nikdy užíván, už jen pro rozpor s hygienickými předpisy. Nejpozději kolaudačním rozhodnutím se stal prostor, včetně ateliéru, bytovým jako jeden funkční celek. Nižší soudy pochybily, pokud se nezabývaly pravým významem výrazů propojení a sloučení z hlediska skutečného stavu věci, ve vztahu ke stavebněprávním předpisům. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž podle § 243 o.s.ř. též žádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na právní relevanci stavebních předpisů, domníval se, že žalobce nejednal proti dobrým mravům a žádal, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Z alternativ přípustnosti dovolání přicházela v úvahu jen přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Při dovolacím přezkumu bylo nutno vycházet ze skutkových zjištění nižších instancí; odvolací soud v tomto směru učinil zdrojem svých úvah závěry soudu prvního stupně. Dovolací soud s ohledem na mimořádnou povahu svého přezkumu, zaměřenou na právní posouzení věci, není oprávněn tento skutkový základ měnit.

V dovoláním napadeném rozsudku se konstatuje, že smlouva o nájmu bytu obsahovala jako předmět nájmu byt č. 12, sestávající jednoho pokoje, předsíně a WC, přičemž měsíční nájemné činilo 303,- Kč. Odvolací soud považoval za zřejmé, že na základě této smlouvy žalovaný fakticky užíval prostor, označený ve stavební dokumentaci jako ateliér. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 23. 2. 1999 vyplývá, že žalovanému bylo povoleno užívání vestavby místnosti v půdním prostoru domu a její propojení se sousedním ateliérem a vnitřním schodištěm do bytu ve 3. patře, aniž by současně v citovaném rozhodnutí byla vyslovena změna užívání ateliéru. Nelze proto dovodit, že se ateliér stal součástí bytu, užívaného žalovaným a situovaného v domě ve vlastnictví žalobce.

Ve shodě s těmito zjištěními již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal, že žalovaný bydlí v dosavadním bytě, ateliér, o který se jedná, je v podstatě rozšířením jeho stávajícího bydlení a není pravdou tvrzení žalovaného o tom, že by byl stavebně technicky sloučen celý prostor do jednoho bytu. Je sice pravda, že prostor byl propojen vybouráním vchodu, nicméně propojení dvou místností není stejný termín jako sloučení, žalovaný má sloučen pouze původní byt a nově vestavěnou vestavbu.

Tato zjištění vedou sama o sobě k závěru, že nájemní smlouva mezi účastníky je z výše uvedených důvodů absolutně neplatná. Jen odlišné skutkové závěry, k nimž jak již výše podotknuto není dovolací soud oprávněn, by bývaly mohly zavdat důvod k názoru, že se žalobce svou žalobou na vyklizení místností dostal podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku do rozporu s dobrými mravy.

Dovolacímu soudu tu však příslušelo posoudit možnost existence právní otázky zásadního významu pro věc určující; muselo by dojít k řešení takové právní otázky kontradiktorně mezi vyššími soudy, nebo k výskytu právní otázky dosud dovolacím soudem neřešené, či k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Taková situace však nenastala, nebyl důvod vytknout odvolacímu soudu posouzení relevantních právních aspektů věci v rozporu s hmotněprávní úpravou, a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyla dána.

Dovolací soud proto podle § 243d odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalovaného odmítl.

Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady vznikly v důsledku vyjádření k dovolání sepsaného advokátem, přičemž odměnu za toto vyjádření bylo nutno, vzhledem k odmítnutí dovolání a jedinému úkonu v řízení, opakovaně dvakrát krátit o jednu polovinu (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Při sazbě odměny za úkon ve výši 3.800,- Kč (§ 7 písm. d/ cit. vyhl.) tak představovala výše nákladů, vzniklých žalobci, částku 950,- plus 75,- Kč režijního paušálu.

S ohledem na výsledek řízení nebyl důvod rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.

předseda senátu