28 Cdo 3109/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 82 odst. 3 o. s. ř., § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 46 odst. 2 předpisu č. 150/2002Sb.



28 Cdo 3109/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Stavebního bytového družstva OKD Ostrava. , IČ 004 94 640, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Vítkovická 3077/16, zastoupeného JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Nádražní 2775/145, proti žalované České republice Ministerstvu zemědělství , IČ 000 20 478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství a určení věcné nepříslušnosti , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 117/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2016, č. j. 57 Co 50/2016-28, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 21 C 117/2015-15, odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 8. 3. 2011, jakož i určení, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj v O., není věcně příslušným správním orgánem pro rozhodnutí o restitučních nárocích oprávněných Ing. J. J. a J. J. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce uvedenou žalobu podal k Okresnímu soudu v Ostravě dne 14. 9. 2015 poté, co byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 odmítnuta jeho žaloba proti témuž správnímu aktu s tím, že se nejedná o věc spadající do správního soudnictví, nýbrž o spor vyplývající z občanskoprávních vztahů, jejž je třeba projednat v režimu § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Okresní soud se s nastíněným názorem městského soudu ztotožnil, dospěl však k závěru, že nyní řešený návrh byl podán opožděně, neboť jednoměsíční lhůta, v níž se žalobce mohl obrátit na civilní soud, počala běžet dnem právní moci usnesení o odmítnutí správní žaloby (a v dané věci tedy uplynula 5. 6. 2015). V souladu s § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. tudíž okresnímu soudu nezbylo než předmětnou žalobu odmítnout.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 57 Co 50/2016-28, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud plně aproboval právní úvahy soudu prvního stupně, přičemž zejména nepřitakal mínění odvolatele, že se lhůta k podání žaloby před civilním soudem měla odvíjet až od data právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, jímž byla zamítnuta kasační stížnost, kterou žalobce brojil proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 o odmítnutí jeho správní žaloby.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž vyjadřuje přesvědčení, že jednoměsíční lhůta k podání žaloby u Okresního soudu v Ostravě počala běžet až po definitivním uzavření věci ve správním soudnictví, k němuž došlo teprve nabytím právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015; předmětný návrh tak byl podán zavčas. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dotčené usnesení zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval projednatelností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen na základě § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3052/2013, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5132/2014, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4173/2015). Tomuto požadavku přitom žalobce zjevně nedostál, neboť na formulaci předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignoval, pročež bylo jeho podání, trpící vadami, s ohledem na něž v dovolacím řízení nelze pokračovat a které již po uplynutí dovolací lhůty nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), odmítnuto podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.

Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelem rozporovaná úvaha soudů nižších stupňů, dle níž bylo v přezkoumávané kauze nutné odvíjet lhůtu ve smyslu § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, respektive § 82 odst. 3 o. s. ř. ode dne právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, je konformní s ustáleným judikatorním výkladem, jenž za obdobných okolností počátek běhu lhůty pro podání žaloby před civilními soudy soustavně spojuje se dnem právní moci rozhodnutí o odmítnutí správní žaloby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2093/2005, ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2960/2005, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2163/2007, či ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4667/2014). Podání kasační stížnosti coby mimořádného opravného prostředku přitom odklad právní moci jí napadeného rozhodnutí nepůsobí (viz kupř. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005-110, nebo jeho rozsudky ze dne 1. 6. 2011, č. j. 3 As 9/2011-1048, i ze dne 19. 2. 2015, č. j. 8 Ads 150/2014-29), a počátek uvedené lhůty tudíž neodsouvá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu