28 Cdo 3094/2012
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 134 odst. 1 obč. zák., § 130 obč. zák.




28 Cdo 3094/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Jablonce nad Nisou, se sídlem Mírové nám. 19, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pinkasem, advokátem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 14, proti žalovanému České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 217/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 19. 10. 2011, č. j. 36 Co 37/2011-140, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 C 217/2009-110, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem. Těmito nemovitostmi byly
- budovy a stavební parcely v kat. úz. J. n. N.,
- budovy a stavební parcely v kat. úz. V.,
- budovy a stavební parcely v kat. úz. K.,
jak jsou všechny nemovitosti podrobně identifikovány již ve výroku a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že všechny nemovitosti přešly ex lege do vlastnictví obce Jablonec nad Nisou jako tzv. historický majetek podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění změn a doplňků provedených následnými novelami téhož zákona. Přisvědčil však hodnocení důkazů i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně v tom ohledu, že námitka vydržení, vznesená jako obrana stranou žalovanou, je oprávněná a k vydržení nemovitostí státem (jeho organizační složkou, podnikem) došlo ke dni 24. 5. 2001, tedy uplynutím desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 obč. zák., za splnění ostatních zákonných podmínek podle § 130 obč. zák. Žalobce tedy postrádal ke své žalobě aktivní věcnou legitimaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dovolání. Žalobce tvrdil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a namítl též nesprávné právní posouzení věci odvolací instancí. Podrobně dovodil, že podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v zodpovězení otázky, kdy na obec přešlo vlastnické právo; podle dovolatele lze mít zato, že rozhodné skutečnosti případu je třeba podřadit až pod zákon č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován (tedy nabytí vlastnictví obcí až 1. 7. 2000 podle § 2a prvně citovaného zákona, a pak nemůže dojít k vydržení, jež by navíc bylo v rozporu s dobrými mravy). V rámci vylíčení dovolacího důvodu navíc dovolatel zdůraznil, že došlo-li při přídělu nemovitostí v kat. úz. a obci Kokonín (budova, zastavěná plocha a nádvoří) k vydání rozhodnutí dne 16. 3. 1951 s uvedením rozhodného dne přechodu vlastnictví na obec 31. 12. 1949 -, pak i to svědčí pro aplikaci § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Dovolatel žádal., aby byl rozsudek odvolací instance zrušen a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v otevřené lhůtě advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ještě před meritorním přezkumem věci však byl dovolací soud povinen posoudit, zda je při shodě rozsudků nižších instancí dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí nemovitosti vyjmenované v jednotlivých odstavcích tohoto ustanovení, které byly obcím přiděleny státem podle dekretů presidenta republiky, mj. podle dekretu č. 108/1945 Sb. Podle § 2a odst. 2 téhož předpisu přecházejí nemovitosti uvedené v odstavci 1 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 2898/12 , v němž přezkoumával na základě podané ústavní stížnosti též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, že po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku. K přechodu vlastnictví na obce podle zákona č. 114/2000 Sb., tedy podle novely zákona č. 172/1991 Sb., sice může dojít, avšak v intencích důvodové zprávy k novele je též podstatné, zda obce do zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily. Pokud nikoli a správním rozhodnutím vydaným po datu 1. 1. 1950 bylo rozhodnuto již jen o správě národního majetku přidělením nemovitostí do správy národního výboru, není uplatněný návrh obce na určení vlastnictví k nemovitostem důvodný.
Nejvyšší soud poznamenal v usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003 , že v posuzované věci bylo při rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci použito předtisku, který měl z hlediska nabytí majetku obcí právní účinky jen do 31. 12. 1949. Text, který byl dopsán v závěru rozhodnutí, vydaného 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a znamená, že se již rozhodovalo nikoli o tzv. historickém majetku obcí, ale o převodu správy národního majetku příslušnému státnímu orgánu.
S odkazem na posledně citované rozhodnutí dovodil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011 , že rozhodl-li příslušný národní výbor dne 30. 9. 1950, tedy v době po 1. 1. 1950 a po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., po právní stránce o přidělení konfiskovaných nemovitostí orgánu státu oprávněnému k jejich správě, nemohly se tyto nemovitosti stát ke dni 31. 12. 1949 vlastnictvím obce. Právní relevanci postrádá použití předtisku o odevzdání konfiskovaného majetku obci a zákon č.172/1991 Sb., v tomto případě jeho ustanovení § 2 odst. 1, resp. § 2a odst. 1, nelze ve prospěch nynější obecní restituce aplikovat.
V nyní posuzované věci došlo k použití právě již zmíněného předtisku (formuláře rozhodnutí původně Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy); předmětné nemovitosti byly rozhodnutím ze dne 16. 3. 1951 vyňaty z přídělového řízení (podle přiloženého seznamu) a převedeny do vlastnictví státu a správy Národního výboru obce Kokonín, okres Jablonec nad Nisou. Jde tedy o situaci, která je obdobná judikátům citovaným výše. Jestliže odvolací soud vycházel ze shodných právních závěrů jako výše a straně žalující nevyhověl, pak postupoval v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou.
Výše řečené znamená, že stran nemovitostí v kat. úz. K. (viz shora) nepřichází v úvahu právní konstrukce nabytí vlastnictví obcí až k datu 1. 7. 2000 a závěru odvolacího soudu o vydržení nemovitostí státem (relevantní skutková zjištění k otázce vydržení není důvod v celé věci zpochybňovat) nic nestojí v cestě.
Ještě jednoznačnější a judikatorně již zcela nekonfliktní jsou závěry ohledně správnosti závěru o vydržení ve vztahu k nemovitostem v kat. úz. J. n. N. a V. , jak shora vypočteno. Přídělová zde platná rozhodnutí vůči těmto nemovitostem, a to časově ještě in favorem jmenovaných obcí, byla vydána ve dnech 19. 11. 1949 a 24. 11. 1949; došlo tu, byť těsně před tehdejším zánikem obecního vlastnictví, k nabytí účinků těchto pravomocných rozhodnutí. Mimochodem, odvolací soud tu správně postřehl, že sporná praxe Nejvyššího soudu k časově mezním přídělům před datem 31. 12. 1949 je překonána (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, jemuž se Nejvyšší soud v rámci jeho závaznosti podrobil). To ovšem znamená, že došlo též ke správné aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (nikoli § 2a téhož zákona) - k přechodu nemovitostí ex lege na obce tu došlo k datu 24. 5. 1991 a v důsledku pasivity žalobce až do roku 2008, podrobně popsané v rozsudcích nižších instancí, uplynula zákonná vydržecí doba a nemovitosti se staly vlastnictvím státu.
Sluší se poznamenat, že žádná ze zjištěných okolností ve věci nenasvědčuje tomu, že by se snad výkon majetkových práv státu v souvislosti s vydržením nemovitostí ocitl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobce tedy nelze přiznat přípustnost z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Podle výsledku řízení byl sice v intencích § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. úspěšný žalovaný, žádné náklady řízení mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013

JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu