28 Cdo 3091/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3091/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelky A. H., zastoupené Mgr. Ludvíkem Machálkem, 381 01 Český Krumlov, Třída Míru 190, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2009, sp. zn. 8 Co 2545, 2546/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 254/2003 (žalobkyně A. H., zastoupené Mgr. Ludvíkem Machálkem, advokátem, 381 01 Český Krumlov, Třída Míru 190, a dalších účastníků řízení: 1. ČR Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, 140 00 Praha 4, Nuselská 39, 2. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 3. Jihočeského autoklubu v ČR, České Budějovice, Žižkova 13, zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, 370 00 České Budějovice, Na Sadech 2033/21, o návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 254/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. února 2008, č.j. 9 C 254/2003-268 (ve znění doplňujících rozsudků ze dne 14. dubna 2008, č.j. 9 C 254/2003-283, a ze dne 19. června 2008, č.j. 9 C 254/2003-317). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla žalobkyně určena vlastnicí pozemku parc. č. 203/46 (o výměře 3.128 m2) a pozemku parc. č. 203/47 (o výměře 3.556 m2) v katastrálním území a obci Č. v. P., ale co do zbytku žalobního návrhu byla žaloba žalobkyně zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Účastníkům řízení ČR Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, Pozemkovému fondu ČR a Jihočeského autoklubu v AČR bylo uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku státu na účet Okresního soudu v Českém Krumlově 32.962,- Kč na náhradu nákladů řízení, jež byly v tomto řízení státem placeny.
O odvolání účastníků řízení ČR Agentury ochrany přírody a krajiny v ČR, Pozemkového fondu ČR a Jihočeského autoklubu v AČR proti rozsudku uvedeného soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2009, sp. zn. 8 Co 2545, 2546/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. února 2008, č.j. 9 C 254/2003-268 (ve znění doplňujících rozsudků ze dne 14. dubna 2008, č.j. 9 C 254/2003-238, a ze dne 19. června 2008, č.j. 9 C 254/2003-317) změněn tak, že byl zamítnut návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 431 parc. č. 32/3 (o výměře 15 m2) a pozemku parc. č. 203/3 (o výměře 2926 m2), jakož i parcely (podle pozemkového katastru) č. 441/1 role a parc. č. 203/3 (o výměře 3876 m2), jakož i parc. č. 203/36, parc. č. 203/37, parc. č. 203/38 a parc. č. 203/39 v katastrálním území Č. v. P. (podle identifikace plánu č. zakázky 022950/673, PÚ 3639/03, a podle kopie katastrální mapy, mapový list. č. HP 4-4/1). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit účastníku řízení ČR Agentury ochrany přírody a krajiny v ČR na náhradu nákladů všech fází tohoto řízení 38.068,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit účastníku řízení Jihočeskému autoklubu v AČR na náhradu všech nákladů tohoto řízení 38.068,50 Kč. Bylo také rozhodnuto, že účastník řízení Pozemkový fond ČR nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně (s oběma doplňujícími rozsudky) postupem podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání co do meritorní části rozhodnutí i co do důvodnosti rozhodnutí o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně se svou žalobou domáhala nahrazení dvou rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Českém Krumlově, a to tak, aby bylo určeno, že je vlastnicí pozemků, které vymezila ve své žalobě i jejím doplnění. První žalobkyní uváděné rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 29. července 2003, č.j. PÚ 50418/2003, vyznělo v neprospěch žalobkyně a týkalo se parcely v obci a katastrálním území Č. v. P. podle pozemkové knihy (podle katastru nemovitostí parc. č. 32/3, 203/3 a 207) a dále parcely č. 441/1 podle pozemkové knihy (podle katastru nemovitostí parcel č. 203/6, 203/7, 203/8 a 203/3). Dále žalobkyní uváděné rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 3. prosince 2003, č.j. PÚ 5940/2003, se týkalo parcely v obci a katastrálním území Č. v. P. podle pozemkové knihy (podle katastru nemovitostí parcel č. 203/36, 203/37, 203/38 a 203/39); toto rozhodnutí vyznělo rovněž v neprospěch nyní žalující A. H. V obou případech uvedený správní orgán dospěl k závěru o tom, že žalobkyní uváděné pozemky jí není možné vydat, protože po přechodu pozemků na stát byly tyto pozemky zastavěny (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/).
Již v řízení před soudem prvního stupně byl předložen zastavovací plán z ledna 1998, kterým byl prokázán stavební rozsah Autokempinku, kterým bylo doloženo, kdy byly stavby na pozemku dokončeny a byl z něho zřejmý odkaz na stavební povolení bývalého Okresního národního výboru Český Krumlov ze dne 29. května 1962, č.j. 3190/Výst.-515/62-Ko., jakož i vyjádření Městského úřadu v Horní Plané (stavebního úřadu) ze dne 16. května 2002, potvrzující, že Autokempink tvoří ucelený uzavřený komplex ubytovacího zařízení, které je využíváno pro přechodné ubytování. Výpisem z katastru nemovitostí z listu vlastnictví č. 1247 katastrálního úřadu v Českém Krumlově měl pak soud za prokázáno, že vlastníkem pozemkových parcel č. 203/3 až 203/8 a č. 203/36 až 39 je Česká republika s příslušností hospodaření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Bylo také doloženo, že na pozemcích č. 203/36 až 39 se nachází čtyři stavby rekreačních chat, jejichž vlastníkem je Jihočeský autoklub v AČR, když tyto stavby ověřil stavební úřad svým rozhodnutí ze dne 13. června 2000.
K objasnění otázky, zda uvedené pozemky tvoří areál autokempinku , soud prvního stupně zadal vypracování geometrického plánu k oddělení pozemků, jež mají být žalobkyni vydány, a tyto nově vzniklé parcely jsou pozemky parc. č. 203/46 a č. 203/47; přitom na parcele č. 203/46 není žádná stavba, zatím co na parcele č. 203/47 jsou stavby, jejichž výstavba byla zahájena před 24. 6. 1991; proto podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. lze vydat celý pozemek parc. č. 203/47 včetně všech staveb na něm stojících.
Z geometrického plánu, který měl soud k dispozici bylo zřejmé, že mezi pozemky č. 203/46 a č. 203/47 jsou vklíněny části původních parcel č. 203/5 a č. 203/3, na nichž stojí stavba recepce autokempinku a stavby dvou chat na parcelách č. 203/6, č. 203/4 a č. 203/40; proto pozemky uvedených parcelních čísel, na nichž stojí stavby chat, nelze podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. vydat; stojí totiž vně vydávaných parcel. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zdůraznil zmíněný geometrický plán, který byl vydán se zadáním ukládajícím geometrické kanceláři zachytit funkčnost užívání pozemků ve smyslu možnosti přístupu ke stavbám, popřípadě možnost jejich oprav. Soud prvního stupně tedy mimo vydávané parcely č. 203/46 a č. 203/47 určovací žalobu žalobkyně zamítl.
Odvolací soud dále uváděl, že základem pro rozhodnutí v této věci je otázka posouzení zastavěnosti žalobkyní uváděných pozemků, respektive posouzení toho, zda předmětné pozemky po přechodu na stát z původních vlastníků (právních předchůdců žalobkyně) byly zastavěny způsobem, který bránil jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě. Je tu přímá souvislost, přímá vazba na zkoumání účelného využití jednotlivých pozemků, jejich částí, respektive komplexu všech pozemků, které mají být vydány, i dalších pozemků, o jejichž vydání nejde . Odvolací soud, jako již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí v této právní věci, je toho názoru, že tu nelze vyloučit, aby za zastavěné pozemky byly považovány všechny pozemky, které tvoří areál autokempinku, pokud nelze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, aniž by došlo k porušení /znemožnění/ obslužnosti staveb na ostatních pozemcích, respektive obslužnosti některých pozemků a tím i k podstatnému porušení funkčnosti celého autokempinku . Bylo tu třeba zkoumat, uváděl odvolací soud, zejména to, o jaký druh stavby se vždy jedná, kdy byly stavby zahájeny, a pokud jde o areál autokempinku, je odvolací soud toho názoru, že na něj je sice nutno přihlížet jako na celek, ovšem to nemůže předem vyloučit oddělení např. okrajové části autokempinku. Odvolací soud přitom vycházel z poznatků, které získal za účasti všech účastníků řízení na místě samém ohledáním dne 21. dubna 2006 a z poznatků z výslechu zástupce geodetické kanceláře H a Co, s.r.o.
Na základě uvedených podkladů odvolací soud pokládal zejména za doloženo, že např. pozemek parc. č. 203/3, na němž leží příjezdová cesta navazující na hlavní komunikaci, je ve vlastnictví České republiky za současného jejího užívání Agenturou ochrany přírody a krajiny v ČR; stejně tomu tak je s parcelou č. 32/3 a budovou na parcele č. 32/40 v katastrálním území Č. v. P.
Odvolací soud měl dále za to, že v případě autokempinku je logické, že ubytovací místa (chaty, stany) musí být dostupné autem; tato dostupnost autem je jedním z pojmových znaků, které areál autokempinku charakterizují. Musí tu být uvažováno se zachováním příjezdu k chatám na parcele č. 208/53 a k parcele č. 208/2 (tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví Jihočeského autoklubu), které se nacházejí v horní části areálu autokempinku nad nově vymezenými parcelami č. 203/48 a č. 203/47, ale také k chatám na pozemku parc. č. 203/7 a na pozemku parc. č. 203/36-39. Jedinou příjezdovou cestou na zmíněné pozemky je zejména cesta vlevo od vrátnice, vedoucí po hranici s parcelou č. 208/1, která již byla vydána s tím, že je na ní přístup z opačné strany. Uvedené skutečnosti jednoznačně vylučují možnost zpevněnou cestu zahrnout do pozemků, které by měly být vydány žalobkyni, neboť účastník řízení Jihočeský autoklub by ztratil přístup k chatám a k volné ploše v horní části areálu, který by tak nemohl naplňovat svou funkci pro autokemp. Nově vymezené parcely č. 203/46 a č. 203/47 se stávají oddělenými a vzájemně nespojenými pozemky a parcela č. 203/47 pak fakticky zůstává pro žalobkyni bez vlastního přístupu na ni . Ze všech uvedených důvodů byl odvolacím soudem učiněn závěr o tom, že restituční nárok žalobkyně, uplatněný v její žalobě, nemůže obstát a proto nezbylo než nárok zamítnout, a to pokud jde o nárok na část pozemku č. 431 (PK) i na parcelu č. 441/1 (PK), jakož i nárok na uvnitř umístěné parcely č. 203/36 až 39, na nichž stojí chaty ve vlastnictví Jihočeského autoklubu. V uvedeném smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn postupem podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
S přihlížením k částečně měnícímu rozhodnutí ve věci rozhodl pak odvolací soud o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně i řízení odvolacího, jakož i o nákladech tohoto řízení, které byly placeny z prostředků státu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval, dne 10. června 2009 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně dne 10. srpna 2009, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. dubna 2009 (sp. zn. 8 Co 2545, 2546/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka tvrdila přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedená dovolatelka namítala, že odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc nesprávně, jednostranně a zdůrazňoval zejména, že by určením žalobkyně vlastnicí pozemku vyplývajících z geometrického plánu o rozdělení pozemků (o něž hlavně šlo v tomto řízení), vypracovaného Geodetickou kanceláří H a CO, s.r.o., tj. parcely 203/46 (o výměře 3128 m2) a č. 203/47 (o výměře 35,56 m2) v obci a katastru Č. v. P., došlo k znemožnění obslužnosti některých pozemků a k porušení funkčnosti celého autokempu a k znemožnění přístupu žalovanému Jihočeskému autoklubu na jeho pozemky s dostupností auty k chatkám v autokempu. Podle názoru dovolatelky však celou záležitost tu lze řešit dalším možným oddělením části pozemku, čímž by vznikla část pozemku, na níž by byla cesta . Dovolatelka je toho názoru, že by po vytyčení a oddělení pozemku na přístupovou cestu k jednotlivým chatám pak tuto cestu lze vydat jednou ideální polovinou žalobkyni a jednou ideální polovinou ji ponechat ve vlastnictví žalovaného Jihočeského autoklubu, takže žalobkyně a uvedený žalovaný by se stali podílovými spoluvlastníky cesty a tímto řešením by měly přístup na své parcely (zatím co nyní návštěvníci autokempu jezdí auty k chatkám po louce ).
Ve vyjádření žalované České republiky Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Rozsudek odvolacího soudu je správný, jeho odůvodnění je přesvědčivé, vnitřně logické a nerozporné. Názor dovolatelky na řešení věci dalším oddělením pozemku na přístupovou cestu, která by se vydala jednou polovinou žalobkyni a jednou polovinou se ponechala ve vlastnictví žalovaného Jihočeského autoklubu, je řešením nadbytečným.
Ve vyjádření žalovaného Jihočeského autoklubu AČR k dovolání žalobkyně bylo uvedeno rovněž, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V daném případě už nelze oddělit žádnou další (ani zastavěnou) část autocampingového tábořiště, aniž by byla současně zachována plná obslužnost jednotlivých staveb ubytovacích chat, restaurace, sociálního zařízení, stanoviště pro karavany a stany opatřené elektrickými přípojkami; dalším oddělením pozemků by tu došlo ke znehodnocení části campingu, kde se nachází hlavní ubytovací kapacita celého areálu. Další oddělení části pozemků s podílovým spoluvlastnictvím příjezdové cesty, jak to navrhuje žalobkyně ve svém dovolání, je neúčelné a nevyřešilo by problematiku přístupové cesty do Autokempinku (hlavně k jeho spodní části). Současná přístupová cesta není loukou, jak tvrdí žalobkyně, ale jedná se o asfaltovou komunikaci, která existuje více než 50 let.
Spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 254/2003 byl s dovoláním žalobkyně ze dne 7. srpna 2009 předložen dovolacímu soudu až 23. září 2013.
Přístupnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. dubna 2009 (sp. zn. 8 Co 2545, 2546/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo tu třeba posoudit (ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz dříve platné ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu; srov. k tomu nyní § 243f odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v projednání právní věci podle nesprávného právního předpisu nebo v tom, že si soud jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení (dříve platných v době do 31. 12. 2012) § 241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo-li dovolání přípustné bylo možné je uplatnit také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 27. 7. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Při posuzování toho zda, lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodující, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli jeho velikosti a hodnota stavby nebo účelnost jejího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud jde zásadní spornou otázkou v soudním řízení, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), nemůže se soud spokojit jen s tvrzením povinné osoby o možnosti vydání pozemku, aniž by toto tvrzení podrobil ověření (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 12. 1994, IV. ÚS 68/94, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pod pojmem pozemků bezprostředně souvisejících se stavbou a nezbytně nutných k provozu staveb lze rozumět i zeleň a parky (k tomuto závěru dospěl např. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozhodnutí sp. zn. 15 Co 538/93).
Při správné aplikaci zákona o půdě lze pojmem chatová osada srov. § 11odst. 1 písm. d/ zákona č. 229/1991 Sb.) chápat totožně i s pojmem rekreační středisko (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. prosince 1995, II ÚS 203/94 uveřejněný pod č. 88 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by v tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2009 (sp. zn. 8 Co 2545, 2546/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s judikaturou soudů) anebo že by při posouzení právní věci vycházel ze skutkových zjištění, které by nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky je také dovolání důvodným.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit (s ohledem i na ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalované Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR nevznikly v řízení o dovolání náklady a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Jihočeským autoklubem v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů uvedeného účastníka řízení, vynaložené na vyjádření k dovolání dovolatelky mi nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo uvedeným žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu