28 Cdo 3081/2011
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 3081/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Ing. V. K., P., H. 686/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 62Co 413/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25C 151/2005 (žalobce Ing. V. K., P. 5, H. 686/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu,IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 23. 5. 2005, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 25C 151/2005-130. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem do 10 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu pozemku PK č. 1383 (o výměře 11.213 m2) v katastrálním území H. (obec Hlavní město Praha), zapsaného na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního pro hlavní město Prahu (pracoviště Praha), včetně trvalých porostů a ostatních součástí a příslušenství; zamítnuta byla i žaloba o uložení povinnosti žalovanému k uzavření smlouvy o převodu jiného vhodného pozemku, určeného soudem, nacházejícího se ve stejném či sousedním katastrálním území. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 62Co 413/2010-180. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2010, č. j. 25C 151/2005-130, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (postupem podle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není opodstatněné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil spolehlivě skutkový stav věci a věc posoudil správně i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel ze závěrů zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 62 Co 461/2008, kterým byl odvolacím soudem zrušen předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 19. 3. 2008, č. j. 25C 151/2005-43 (doplněný rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 25C 151/2005-83). V tomto zrušovacím usnesení odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně neměl v dosud provedeném dokazování oporu pro objasnění toho, zda žalobce jako postupníka restitučních nároků lze posuzovat jako osobu, která není ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou, nýbrž osobou, kterou lze vzhledem k tomu, k jakým účelům hodlá sporné pozemky využít, považovat za osobu postavenou na roveň oprávněné osobě. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v dalším řízení po doplnění dokazování dospěl správně k závěru, že žalobce získal nárok na převod náhradního pozemku výlučně na základě smluv o postoupení pohledávek (z let 2004 a 2005) a že toto jeho právo zaniklo podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. dne 31. 12. 2005 (viz nález Ústavního soudu ČR ÚS 6/2005) po uplynutí propadné lhůty uvedené v § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.). Odvolací soud se ztotožňoval i se závěrem soudu prvního stupně, že se na tento případ plně vztahuje tzv. restituční tečka, když u žalobce nejde o drobného zemědělce, který by na pozemcích sám hospodařil a který by měl zájem na řádné vlastní péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova, a to bez přítomnosti spekulativních a komerčních motivů při získání restitučních nároků postupními smlouvami.
Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 5. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu dne 24. 6. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2011 (sp. zn. 62Co 413/2010 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě bylo možné žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného pozemkového fondu úspěšně požadovat podle zákona o půdě ohledně převodu náhradního pozemku k uspokojení nároku, který byl dotčen ustanovením § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě (v dřívějším znění) a článkem VI. zákona č. 253/2003 Sb. . Dovolatel má za to, že na jeho straně existují jednoznačné okolnosti opravňující k tomu, aby soud dospěl k závěru, že právě v jeho případě je správné rozhodnout o převodu náhradních pozemků i v situaci, že na vydání pozemku byl uplatněn nárok, který byl ke dni vyhlášení rozsudku dotčen tzv. restituční tečkou .
Dovolatel poukazoval na to, že v tomto soudním řízení dokázal, že je osobou pracující v zemědělství, že je vlastníkem nemalé výměry zemědělské půdy v řadě katastrálních území v okolí Hlavního města Prahy a Středočeského kraje, že tyto pozemky jsou využívány k zemědělské výrobě (a to buď dovolatelem samotným či zemědělským nájemcem) a že postupně během let podle možností nakupuje další zemědělskou půdu, kterou následně využívá k zemědělské produkci a že si pořídil restituční nároky od třetích osob právě za účelem rozšíření své výrobní základny a nikoli pro jiný účel. Za uvedeným účelem je ochoten přijmout jakýkoli vhodný náhradní pozemek k naplnění účelu zákona o půdě, kterým je i veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Podle názoru dovolatele mu nebyla v tomto soudním řízení poskytnuta dostatečná ochrana jeho vlastnického práva.
Dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že jakkoli respektuje autoritu Ústavního soudu ČR, není s to se ztotožnit s řadou jeho argumentací a odborných stanovisek, které jsou obsaženy v nálezu Pl. ÚS 6/2005 ; závěry z tohoto nálezu plynoucí nelze automaticky aplikovat na všechny případy, které se před soudem ocitnou . Dovolatel je toho názoru, že postupník pohledávky, jejímž předmětem je restituční nárok podle zákona o půdě, vstupuje plně do právního postavení postupitele a zůstávají mu zachovány všechny právní parametry postoupené pohledávky ; nejde tu o změnu pohledávky (obsahu pohledávky), nýbrž pouze o změnu v osobě jejího držitele a nelze dovozovat, že by tu šlo o nově vzniklý nárok na straně postupníka ; varieta důvodů pro uzavření cessí je tu široká u jednotlivých postupníků. Dovolatel má také za to, že nelze připustit zánik nároku restituenta, který před uplynutím zákonné lhůty vyčerpal své možnosti získat nárokové plnění, včetně toho, že podal ve věci žalobu u soudu ; v takém případě držitel nároku, na kterého dopadá mezní lhůta pro naturální restituci, nemá jakoukoli možnost ochrany .
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože soudy obou stupňů tuto právní věc právně posoudily. Žalobce je tu postupníkem restitučních nároků z rozhodnutí pozemkového úřadu, jeho nárok mu však zanikl uplynutím lhůty pro poskytnutí naturálního plnění. V daném případě došlo k nabytí restitučních nároků postupními smlouvami, uzavřenými po 6. 8. 2003 (po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb.), takže si postupník musel být vědom tzv. restituční tečky a nemohl tudíž spoléhat na naturální vykrytí svých nároků.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2011 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012) bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012) mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok uplatněný žalobcem zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v obci, ve které se nacházela převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila.
Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká toto ustanovení oprávněných osob podle uvedeného zákona (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo v rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2011 (sp. zn. 62Co 413/2010 Městského soudu v Praze) uvedeno (v souladu i s tím, co uváděl sám žalující v tomto sporu), že u něho šlo o postupníka, který své uplatňované nároky získal postupními smlouvami ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku od původních oprávněných osob.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb.), pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb. (ve znění zákona č. 453/1991 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (t. j. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 853), a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preabuli, dopadaly i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci .
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění .
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů a vzhledem k právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože neřešil odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2011 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (s výjimkou zcela výjimečných případů, o nějž však v dané právní věci nebylo možné přesvědčivě uvažovat), nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu (v jeho znění platném do 31. 12. 2012), upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 (platného do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu