28 Cdo 3079/2009
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 36 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb.




28 Cdo 3079/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 581.526,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 113/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, č. j. 53 Co 398/2008-77, takto:


I. Dovolání se odmítá .
I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady majetkové i nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout nesprávným úředním postupem soudu. Žalobkyně se na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 1995 stala vlastnicí pohledávky ve výši 260.000,- Kč za společností JITRAS, spol. s r. o., přičemž postupitelem byla společnost AURELIA, spol. s r. o., která jako věřitel společnosti JITRAS podala v roce 1994 žalobu o zaplacení částky 260.000,- Kč s přísl. V této věci nejprve vydal Krajský soud v Brně platební rozkaz dne 16. 1. 1995, následně rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č. j. 17 Cm 141/95-50, žalobě vyhověl. Z důvodu nesprávného označení žalované v tomto rozsudku vydal tentýž soud teprve dne 6. 6. 2001 opravné usnesení, č. j. 17 Cm 141/95-63, jímž žalovanou správně označil v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Průtahy v letech 1994 až 1998, než byl vydán rozsudek, a v letech 1998 až 2001, než bylo vydáno opravné usnesení, znamenaly nesprávný úřední postup, v jehož důsledku se stala pohledávka za společností JITRAS nedobytnou co do jistiny i nákladů řízení. Pokud by bylo řízení ukončeno včas, do konce roku 1998 by bylo rozhodnutí i vykonáno. Žalobkyni tak vznikla další škoda spočívající v ušlém zisku za období let 1999 až 2004 v částce 206.368,- Kč. Dále žalobkyně z titulu nemajetkové újmy požadovala částku 100.000,- Kč.


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 16 C 113/2005-53, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována. Žalobkyni nesvědčí exekuční titul pro jakékoliv případné řízení ve věci výkonu rozhodnutí či exekuční řízení, když rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Cm 141/95-50, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č. j. 17 Cm 141/95-63, byl vydán ve prospěch společnosti AURELIA. Je tedy zřejmé, že žalobkyni žádná majetková či nemajetková újma vzniknout nemohla. Pravdou je, že v průběhu nalézacího řízení postoupila společnost AURELIA předmětnou pohledávku za společností JITRAS žalobkyni. Tato skutečnost však nebyla v nalézacím řízení doložena a pravomocný rozsudek tak zní stále na původní žalobkyni, tedy společnost AURELIA. V exekučním řízení je pak aktivně věcně legitimován ten, v jehož prospěch svědčí právo z exekučního titulu, tím však žalobkyně není. Nastane-li skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva či povinnosti, ještě před datem vydání exekučního titulu, má být tato okolnost zohledněna v řízení, které vydání exekučního titulu předcházelo, a nelze ji následně zhojit v řízení exekučním prostřednictvím ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu tak žalobkyni žádná škoda nevznikla a rovněž není splněna příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou. Jde-li o případnou nemajetkovou újmu, žalobkyně přes výzvu soudu nepodala žádost o předběžné projednání tohoto nároku.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2009, č. j. 53 Co 398/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 141/95 nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť nebyla jeho účastnicí. Postoupení pohledávky žalobkyni nebylo soudu oznámeno a žalobkyně nevstoupila do řízení. Jestliže by žalobkyně do řízení vstoupila, mohla by náhradu škody po státu vymáhat, stejně tak pokud by pohledávku nabyla až po skončení nalézacího řízení, a to vzhledem k ust. § 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Žalobkyně však ani nevstoupila do řízení, ani nenabyla pohledávku jako judikátní po pravomocném skončení sporu, takže její žaloba postrádá oporu v hmotném právu a žalobkyně není aktivně věcně legitimována k jejímu podání. V důsledku toho žalobkyně též postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na úhradu nemajetkové újmy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení, stejně jako v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2837/07). Otázka zní, zda požadované odškodnění majetkové a nemajetkové újmy přináleží jen původnímu věřiteli jako postupiteli a účastníkovi nalézacího řízení, nebo také žalobci jako postupníkovi, který během nalézacího řízení dnem 20. 12. 1995 vstoupil do všech práv věřitele jako postupitele vůči jeho dlužníkovi, za situace, kdy cese pohledávky nebyla soudu oznámena v době nalézacího řízení . Žalobkyně sice nebyla přímým účastníkem nalézacího řízení, avšak na základě smlouvy o postoupení pohledávky se stala vlastníkem této pohledávky a dnem 20. 12. 1995 jí svědčí veškerá práva, jež se k pohledávce váží jako k majetkovému právu. Žalobkyně rovněž namítá, že bezdůvodně nebyly provedeny jí navržené důkazy. Pokud by byl rozsudek vydán v přiměřené lhůtě, ke vzniku škody by nedošlo, neboť při obvyklém průběhu událostí by bylo splnění závazku dlužníkem očekávatelné. Právo na náhradu majetkové i nemajetkové újmy svědčí žalobkyni jako postupníkovi všech práv původního věřitele. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ se zde však nejedná.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, založil své rozhodnutí, jde-li o právo žalobkyně na náhradu majetkové újmy, na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem s odůvodněním, že žalobkyni nesvědčí exekuční titul, takže nelze očekávat, že by pohledávku vymohla (absence vzniku škody na straně žalobkyně i příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou). Je přitom třeba se soudy obou stupňů souhlasit. Žalobkyně získala pohledávku za společností JITRAS dne 20. 12. 1995. V té době však již probíhalo řízení, v němž se zaplacení téže pohledávky domáhala společnost AURELIA, tedy původní věřitel a následně postupitel pohledávky. Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Cm 141/95-50, byl vydán dne 17. 6. 1998, aniž by v dosavadním řízení bylo postoupení pohledávky uplatněno a doloženo. Společnost JITRAS tedy měla vzhledem k citovanému rozhodnutí ve znění opravného usnesení povinnost plnit předmětnou pohledávku společnosti AURELIA. V následném exekučním řízení, v němž by se žalobkyně domáhala exekuce své pohledávky, by nebylo možné postupovat podle ust. § 36 odst. 3 exekučního řádu. Toto ustanovení praví, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Jak konstatoval již soud prvního stupně, nastala-li však skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva či povinnosti, ještě před datem vydání exekučního titulu, měla být tato okolnost zohledněna v řízení, které vydání exekučního titulu předcházelo, a nelze ji zhojit v exekučním řízení prostřednictvím § 36 odst. 3 exekučního řádu (viz Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 117; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 847/2008). K uplatnění a doložení postoupení pohledávky v nalézacím řízení však nedošlo a žalobkyně se nestala procesní nástupkyní společnosti AURELIA. Vzhledem k výše uvedenému tak žalobkyně v rámci exekučního řízení nemohla být úspěšná. Tam, kde se dovozuje škoda ve výši pohledávky uplatněné v soudním řízení postiženém průtahy s odůvodněním, že dlužník se stal insolventním, vzniká poškozenému nárok na její náhradu pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že jednak pohledávku za dlužníkem skutečně měl a jednak že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 95). Uvedené lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy o předmětné pohledávce bylo pravomocně rozhodnuto, avšak ve vztahu k původnímu věřiteli, a žalobkyně by tedy nemohla v rámci exekučního řízení pohledávku vymoci, neboť jí nesvědčí exekuční titul.

Řešení otázky, zda má právo na náhradu nemajetkové újmy, spojuje žalobkyně se závěrem o tom, že má (jak se domnívá) právo na náhradu škody. Dovolací soud však považuje za nezbytné žalobkyni připomenout, že nemajetková újma způsobená průtahy v řízení může vzniknout pouze účastníkovi tohoto řízení. Již ze samotné podstaty tohoto institutu vyplývá, že není možné, aby nemajetkovou újmu utrpěl někdo, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž k průtahům došlo. Je totiž otázkou, jaká nemajetková újma mohla vzniknout subjektu, který se řízení neúčastnil, a toto na něj žádným způsobem nedoléhalo. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, který se týkal stejné žalobkyně i žalované, je uvedeno, že při rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. V případě singulární sukcese je tedy při posuzování délky řízení z hlediska nemateriální újmy možné brát v úvahu toliko dobu, v níž byl poškozený účastníkem řízení. Z tohoto rozhodnutí výkladem a contrario vyplývá, že jestliže se žalobkyně nestala účastníkem řízení, nemohla jí nemateriální újma vzniknout.

Tvrdila-li dovolatelka existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy), je třeba zdůraznit, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto dovolací soud dodává, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 863.).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. dubna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu