28 Cdo 3078/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3078/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) Mgr. J. R., b) H. P., a c) E. Ž., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 9 C 62/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007, č. j. 18 Co 401/2007-393, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.579,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům nemovitosti identifikované ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a zcela se s nimi ztotožnil. Původní žalobkyně byla univerzální zákonnou dědičkou původní vlastnice nemovitostí M. P., která je převedla na stát na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni. Žalobci své restituční nároky opírají o § 3 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ). Jejich restituční nárok je založen v § 6 odst. 1 písm. d) téhož zákonného předpisu. V daném případě byla původní vlastnice zbavena základních vlastnických atributů ve vztahu k vlastnictví dotčených nemovitostí, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat ji v nezávadném stavebně technickém stavu. Při odejmutí příjmů plynoucích z nemovitostí nebylo možné, aby této povinnosti dostála pro nedostatek finančních prostředků. Po částečném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované G. hl. m. P. pak není pochyb o tom, že věcně pasivně legitimována je obec H. m. P., vůči níž žaloba směřuje. Současný žalovaný ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy dnem 25. 5. 1991, vstoupil do všech povinností původní žalované, včetně povinnosti vyplývající z restitučních předpisů vydat nemovitosti oprávněným osobám. Otázku věcné pasivní legitimace ostatně již nezávazně v dané věci vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98. Původní určení právnické osoby ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako povinné osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona v důsledku právní úpravy provedené zákonem č. 172/1991 Sb., významně modifikuje právě okolnost, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila vlastníka, jímž byl doposud stát. Tento vlastník má ovšem zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka, také jeho nuceným převodem cestou vydání věci oprávněné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní restituční nárok. Ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. obec, jako jeho vlastník. Na tomto závěru nemění nic ani to, že včasná žaloba byla podána v souladu s restitučními předpisy vůči jiné právnické osobě, která nemovitosti držela vycházeje z katastrálního pořádku. Žalobci pak odstranili zjevnou nesprávnost žaloby v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, a po účinném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované byla správně vyřešena otázka věcné pasivní legitimace ve vztahu k H. m. P. i včasnosti žaloby v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a podává jej z toho důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy všech stupňů dospěly k závěru, že povinnou osobou je H. m. P., neboť na něj přešly nemovitosti na základě zákona č. 172/1991 Sb. s povinností nemovitosti vydat osobám oprávněným podle restitučních předpisů. Na druhou stranu se objevují i názory odlišné, a to jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, či na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 885/2007. Je paradoxní, že názor o tom, že § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. překážka přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze státu na obec je absolutní bez ohledu na to, kdy byla výzva k vydání nemovitostí uplatněna, se objevuje v soudních sporech o určení vlastnického práva, zatímco výklad o tom, že pokud do dne 24. 5. 1991 nebyla výzva uplatněna, nemovitosti na obec přecházejí s povinností je vydat, se objevuje v soudních sporech restitučních. Dovolatel spatřuje v těchto výkladech § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. rozpor a navrhuje, aby se celou věcí zabýval velký senát Nejvyššího soudu v souladu s § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudy dále dospěly k závěru, že původní žalobkyně, paní M. R., byla univerzální dědičkou, neboť se jednalo o dědice ze závěti předložené při dědickém řízení, a která tak nabyla celé dědictví. Již Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí v dané věci, č. j. 3 Cdo 165/93-40, pochybil, nevzal-li v úvahu znění závěti. Skutečnou vůlí pořizovatele závěti bylo odkázat M. R. věci, které vlastnil ke dni sepsání závěti, nikoliv ke dni své smrti. Sporné nemovitosti přitom byly před sepsáním závěti převedeny na stát, a žalobkyně tak nemohla být univerzální dědičkou i ohledně majetku, který nabyla po sepsání závěti nebo které pozbyla před jejím sepsáním. Ve spise se nenachází výzva k vydání nemovitostí. Je překvapující, že touto výzvou nebyl proveden důkaz a nepostačí, pokud soudy vycházely z tvrzení účastníků. Pokud bylo H. m. P. skutečně povinnou osobou, musela být výzva uplatněna v zákonné lhůtě vůči žalovanému. Protože se tak nestalo, je názor soudů všech stupňů o včasnosti výzvy nesprávný. S odkazem na svá předchozí vyjádření v dané věci dovolatel poukazuje na to, že při uzavírání darovací smlouvy nebyla na straně darující, M. P., dána tíseň. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobci se k dovolání vyjádřili s tím, že dovolání žalovaného v dané věci není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrzení dovolatele ohledně neustálené judikatury ve vztahu k určení osoby povinné neodpovídá ustálené judikatuře těchto soudů a v rozhodovací praxi soudů nižších stupňů je posuzována minimálně deset let jednotně. Ani závěr napadeného rozhodnutí o oprávněné osobě nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť odpovídá rozhodovací praxi soudů všech stupňů v restitučních věcech. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění rozsudku č. j. 3 Cdo 165/93-40 zabýval posouzením celé závěti, stejně tak jako pominutím předmětných nemovitostí v této závěti, což označil jako naprosto logické. Rovněž otázka podání výzvy k vydání nemovitostí nebyla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, přičemž žalobci odkazují na četná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Otázka podání výzvy dne 8. 7. 1991 k vydání nemovitostí adresovaná původnímu žalovanému nebyla jím ani současným žalovaným dosud nikdy zpochybňována. Taktéž s otázkou tísně na straně původní vlastnice dotčených nemovitostí se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou. Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Tyto podmínky však dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nesplňuje. Dovolací soud se již několikráte zabýval vztahem tzv. restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. Již mnohokrát bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona) jen ty věci, o jejichž vydání oprávněná osoba nepožádala před 24. 5. 1991. Byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněnou osobou vůči státu (orgánu, který věc pro stát držel) před 24. 5. 1991, vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy nelze považovat za osobu povinnou k vydání věci podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997, ročník 1997, svazek č. 4 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1320, svazek 19/2003; veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolatel ostatně na některá z těchto rozhodnutí sám poukazuje.


Dovolacímu soudu není známo, že by ohledně této otázky existovala v rámci Nejvyššího soudu rozporná judikatura. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 885/2007 (veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) je pak zjevně nepřípadný, neboť toto rozhodnutí je naopak v souladu s výše uvedenými závěry, přičemž na posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu dokonce odkazuje. Závěry dovolatelem citované se vztahují k aplikaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. z důvodu oprávněnosti restitučního nároku, nikoliv z důvodu časové roviny jeho uplatnění. Otázka pasivní věcné legitimace žalovaných subjektů v této věci byla ostatně zodpovězena již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98, přičemž dovolací soud ani nyní nespatřuje žádný důvod pro odchýlení se od těchto právních závěrů. Není tedy ani dán důvod k postupu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.


Námitky dovolatele směřující ke zpochybnění závěru, že původní žalobkyně M. R. byla univerzální dědičkou původní vlastnice dotčených nemovitostí, jsou charakteru spíše skutkového, neboť se týkají konkrétních skutkových okolností daného případu (posouzení skutečné poslední vůle původní vlastnice). Takové závěry pak Nejvyšší soud nemůže v daném případě přezkoumávat, neboť přípustnost dovolání může být založena jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Argumentace dovolatele je v tomto ohledu navíc poněkud nejasná, neboť je zcela logické, že M. R. nemohla jakožto dědička původní vlastnice dotčených nemovitostí vlastnické právo k těmto nemovitostem nabýt, neboť ty ke dni smrti původní vlastnice již v jejím vlastnictví nebyly (vlastnické právo bylo dotčenou darovací smlouvou převedeno na stát), jinak by právní nástupci původní vlastnice neměli ani důvodu daný restituční nárok uplatňovat. Posouzení univerzálnosti právního nástupnictví M. R. a jejího postavení coby osoby oprávněné podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. je ostatně zcela jasně uvedeno již v předchozím rozhodnutí o dovolání v této věci, v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 3 Cdo 165/93-40.


Co se týče námitky dovolatele, že se ve spise nenachází výzva k vydání nemovitostí, jedná se o uplatnění nové skutečnosti, což v dovolacím řízení není přípustné (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Původní žalovaný navíc skutečnost obdržení výzvy k vydání dotčených nemovitostí ze strany původní žalobkyně, a to v zákonem stanovené lhůtě, potvrdil ve svém přípisu ze dne 11. 11. 1991 založeném ve spise na č. l. 3.


Dovolatel jen velmi obecným způsobem zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že na straně původní vlastnice dotčených nemovitostí nebyla při uzavírání darovací smlouvy dána tíseň. Dovolací soud má však za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je i v tomto směru přesvědčivé, logické a nerozporné, souladné s judikaturou soudu Nejvyššího i soudu Ústavního (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 101/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 55, dále nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 59/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 54, oba nálezy dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1406/99, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí, a tedy přípustnost jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.388,- Kč, a to s přihlédnutím k charakteru souzené věci jako mimořádně obtížné a skutkově složité, což vedlo dovolací soud ke zvýšení sazby odměny o 50 % (srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 18 odst. 2 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 891,- Kč, celkem tedy ve výši 5.579,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.


Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 24. února 2009


JUDr. František I š t v á n e k


předseda senátu