28 Cdo 3076/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 1 písm. e) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 3076/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) J. Š. , 2) A. Š. , obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně č.p. 123, a 3) České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 24 Co 284/2015-379, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2014, č. j. 7 C 196/2009-331) ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, že účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné ideální čtvrtiny) pozemku p.č. 2401/92 v kat. území S., odděleného /označeným/ geometrickým plánem coby nedílné součásti rozsudku, přičemž v tomto rozsahu mělo být ve výroku I nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4.

V souzené věci jde o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, iniciované žalobcem v návaznosti na předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ).

Odvolací soud uzavírá, že v případě shora označeného pozemku (na rozdíl od pozemku p.č. 2401/89 v k. ú. S., jehož vydání brání existence sportovního zařízení; § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) není dána překážka jeho vydání oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 zákona o půdě (uzavíraje přitom, že pozemek není nezbytně nutný pro provoz areálu školy a není ani výhradně užíván veřejností).

Co do právního posouzení věci dovolatel kritizuje právě výklad a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e), případně písm. c) zákona o půdě, stanovící výluky vydání pozemku oprávněným osobám, spočívající v jeho zastavěnosti (funkční spojení se stavbami a součást sportovního areálu); přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání odkazované.

Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení, těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených, otázek.

Právní posouzení otázky zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání oprávněné osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) v napadeném rozhodnutí není nikterak v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež připouští, že překážkou vydání pozemku může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03.

Je-li dovolatelem zmiňována existence sportovního areálu, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010).

Jestliže právnímu posouzení věci řešení otázky, zda vydání sporného pozemku oprávněným osobám nebrání některá z překážek dle § 11 odst. 1 zákona o půdě zde předchází zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), že předmětný pozemek, situovaný na samém okraji areálu (tvořící jeho cíp), není jeho součástí, resp. že není nezbytně potřebný k provozu školského či sportovního zařízení, pak se právní posouzení věci shora uvedené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (stejně tak jako Ústavního soudu) nepříčí.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež dovodila, že při posuzování možnosti vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též přihlédnuto i k tomu, zda takto vydaný pozemek může být bez právních či faktických překážek užíván jeho vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu v souzené věci předmětný pozemek jen volně navazuje na sportovní areál, není /výhradně/ užíván veřejností a může být oprávněnými osobami jako jeho vlastníky individuálně užíván .

Argumentace dovolatele, že předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu sportovního areálu základní školy a že plní další funkce (že slouží jako protihlukový val), nese se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]

Sluší se dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dříve vydaným rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, jež bylo vydáno ve vztahu k jiným účastníky nárokovaným pozemkům (pozemky parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28 v kat. území S.), jež byly funkčně spojeny se stavbou místní komunikace, resp. sloužily jako dělící (zatravněný) pás coby součást stavby místní komunikace.

V situaci, kdy má odvolací soud za prokázané, že konstituované vlastnické právo oprávněných osob k předmětnému pozemku nebude omezeno veřejným užíváním, je nepřiléhavý též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015, doprovázený obavou, že by snad žalobci (tak jako v jiných věcech) mohli v budoucnu nárokovat náhradu za omezení vlastnického práva z titulu bezdůvodného obohacení.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady účastníků 1) a 2) spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž k relevantním otázkám nepřináší žádnou novou argumentaci, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu