28 Cdo 3073/2011
Datum rozhodnutí: 05.06.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 516 obč. zák.




28 Cdo 3073/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) E. R. , a b) A. R., zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalovaným 1) Mgr. K. K. , zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, a 2) Mgr. P. K., o zaplacení 420.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 135/2009, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 39 Co 377/2010-115, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč k rukám JUDr. Vlastimila Trojana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 22 C 135/2009-65, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 260.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Toliko žalované 1) pak uložil, aby žalobcům zaplatila dalších 160.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II), zatímco vůči žalovanému 2) žalobu v této části zamítl (výrok IV), stejně tak jako v části o zaplacení specifikovaných úroků z prodlení z částky 420.000,- Kč (výrok III); přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI).
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 39 Co 377/2010-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve vtahu k této žalované potvrdil (výrok I), změnil jej toliko v nákladovém výroku V a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že v souladu s již dříve uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí uzavřeli žalobci (kupující) s žalovanými (prodávajícími) dne 29. 3. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v kat. území P. budova č.p. 96 na pozemku p.č. 111, pozemek p.č. 111 o výměře 792 m2, pozemková parcela č. St. 102/15, označená jako zahrada, o výměře 603 m2, a pozemek p.č. 106/3 o výměře 1.367 m2 ; kupní cenu účastníci sjednali částkou 2.250.000,- Kč a s ohledem na větší výměru převáděného pozemku parc. č. 106/3 téhož dne uzavřeli Dohodu o úhradě dluhu , jíž se žalobce b) zavázal zaplatit žalované 1) dalších 700.000,- Kč jako doplatek kupní ceny za část p. č. 106/3 přesahující výměru 910 m2 . Vzhledem k neurčitosti uzavřené kupní smlouvy, způsobené nesprávnou identifikací jednoho z převáděných pozemků, nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti (účastníci vzali návrh podaný katastrálnímu úřadu zpět) a následně dne 2. 5. 2007 uzavřeli novou kupní smlouvu, kterou tytéž nemovitosti včetně pozemku parc. č. 106/3 o celkové výměře 1.367 m2 prodali žalobcům za částku 2.250.000,- Kč. Nad rámec takto sjednané kupní ceny ovšem žalobcům zaplatili dalších 420.000,- Kč, a to na základě již dříve uzavřené Dohody o úhradě dluhu , přičemž částka 260.000,- Kč připadla do společného jmění žalovaných a zbylých 160.000,- Kč (placených po rozvodu žalovaných) do výlučného majetku žalované 1/.
Při právním posouzení věci i odvolací soud uzavřel, že plnění, jehož se dostalo oběma žalovaným (jde-li o částku 260.000,- Kč), resp. žalované 1/ (stran dalších 160.000,- Kč) nad rámec účastníky sjednané kupní ceny, je bezdůvodným obohacením žalovaných, které jsou povinni žalobcům vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Titulem k plnění pokračoval odvolací soud tu nemůže být ani účastníky dříve uzavřená Dohoda o úhradě dluhu, jíž soud označil za neplatný právní úkon, neb jí měl být dle § 516 obč. zák. měněn toliko závazek z kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 29. 3. 2007, jež je však pro svou neurčitost neplatná (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a nevedla k převodu vlastnického práva na žalobce. Dohodu nelze kvalifikovat ani jako uznání dluhu dle § 558 obč. zák., neboť v době jejího uzavření závazek žalobců zaplatit kupní cenu (jež jim platně vznikl až smlouvou uzavřenou 2. 5. 2007) neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Výklad projevů vůle účastníků obsažený ve zmíněných právních úkonech, jak jej provedly soudy obou stupňů, pokládá za formalistický, jež přehlíží skutečnou vůli obou smluvních stran. Soudí, že dohoda o úhradě dluhu může obstát i jako samostatný právní úkon a lze ji kvalifikovat jako smlouvu inominátní. Za otázku zásadního právního významu pokládá, zda lze právní vztah založený smlouvou podřadit měnícím ujednáním obsaženým v jiném dvoustranném právním úkonu těchže smluvních stran, časově však předcházejícím měněnému právnímu úkonu . Přitom soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda ze strany žalobců nejde o výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Konstrukci dovolatelky, dle níž lze dohodou měnit závazek dříve, než vůbec vznikl, pokládají za nelogickou a odporující ustálené judikatuře. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání které pokládají za nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V prvé řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že obsah smluvních ujednání účastníků vyložil v rozporu s vůlí účastníků, kterou těmito právními úkony projevili (označujíc výklad projevu vůle za formalistický ). Přitom judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (případně jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Z toho je zřejmé, že výhrady dovolatelky stran výkladu projevů vůle účastníků v jejich smluvních ujednáních (v dohodě ze dne 29. 3. 2007, event. v kupní smlouvě prokazatelně uzavřené až dne 2. 5. 2007) vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v něm dovolatelce k dispozici není.
Ze soudy učiněných skutkových zjištění přitom vyplývá, že projev vůle účastníků, zachycený v Dohodě o úhradě dluhu (jíž sepsali dne 29. 3. 2007) směřoval toliko ke změně závazku, jenž měl být založen dříve uzavřenou kupní smlouvou, která je však pro svou neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.); jako samostatný zavazovací důvod proto zmíněná dohoda neobstojí. Na dovolatelkou položenou právní otázku, zda lze dohodou smluvních stran měnit závazek, jenž dosud platně nevznikl, pak nejenom právní teorie, ale i soudní praxe odpovídá záporně. Institut změny závazku (kumulativní novace podle § 516 obč. zák.) totiž předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího (měněného) závazkového vztahu. Původní závazek tedy musí v době změny platně existovat; závazek (již či dosud) neexistující změnit nelze (z právní teorie srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1544; z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 136/2001, nebo rozsudek ze dne 15. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 28/2006).
Není pak nesprávným právním posouzením věci, jestliže odvolací soud neposoudil uplatněný nárok též z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastníci tomu odpovídající skutečnosti netvrdili a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1998). Je-li totiž evidentní, že právním důvodem pro poskytnutí plnění žalovaným ze strany žalobců zde může být toliko kupní smlouva, platně uzavřená účastníky dne 2. 5. 2007 (v níž účastníci sjednali kupní cenu částkou 2.250.000,- Kč), nelze jednání žalobců pokud se domáhají vrácení plnění, jehož se žalovaným dostalo nad rámec platného smluvního ujednání kvalifikovat jako výkon práv v rozporu s dobrým mravy, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, za nichž žalobci toto právo uplatňují.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zde směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle nichž je žalovaná 1/, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobců tvoří odměna advokáta v částce 13.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.660,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 15.960,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. června 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu