28 Cdo 3071/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 213 o. s. ř., § 129 o. s. ř., čl. 1 § 75 bod 6 předpisu č. 191/1950Sb.




28 Cdo 3071/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. V. a b) V. V., zastoupených Mgr. Hanou Vincourkovou, advokátkou se sídlem Svinařov, Družstevní 227, proti žalovanému JUDr. O. K. , zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, o zaplacení částky 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 224/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění :

A. Předchozí průběh řízení Žalobci se žalobou ze dne 17. 4. 2007 došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 27. 4. 2007 domáhali po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o částku, kterou uhradili žalovanému jako platbu na směnku podepsanou v souvislosti s poskytnutou půjčkou. Majitelem směnky byl však P. P., kterému na základě platebního rozkazu musí platit 240.000,- Kč, protože žalovaný částku 86.000,- Kč zřejmě spotřeboval, aniž ji předal majiteli směnky, domáhají se jejího vrácení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49, žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů, zejména z předložené kopie další směnky vystavené dne 11. 1. 2004 na částku 100.000,- Kč, shodných výpovědi žalovaného a svědka Ing. Č., dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že žalovaný poskytl žalobcům (resp. prvnímu žalobci) půjčku ve výši 100.000,- Kč a platby, které žalobci poskytli na účet žalovaného, byly splátkami této částky. Soud prvního stupně naopak neuvěřil žalobcům, že předmětné platby byly splátkami půjčky poskytnuté jim na základě směnky vystavené dne 19. 11. 2004 na částku 240.000,- Kč ve prospěch svědka P., kterou žalovaný zprostředkoval.

K odvolání žalobců Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008 72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 86.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na cestovní pasy žalobců předložené k důkazu u odvolacího soudu dovodil, že směnka na 100.000,- Kč nemohla být vystavena dne 11. 1. 2004 a stejně tak peněžní částka uvedená na směnce nemohla být tohoto dne žalovaným předána žalobcům, neboť žalobci uvedený den nepobývali na území ČR. Dle odvolacího soudu žalobci prokázali, že směnka na 100.000,- Kč je ve skutečnosti falsifikátem a že neexistoval žádný právní důvod pro platby ve výši 85.000,- Kč (správně 86.000,- Kč), které žalobci poukázali žalovanému a proto žalobě vyhověl.

B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 16. 3. 2009 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./, dále nesprávné právní posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b)/ a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání namítal, že:

a) odvolací soud provedení nových důkazů pouze konstatoval v odůvodnění rozsudku, aniž by je však ve skutečnosti provedl,
b) směnka byla pouze jedním z více důkazů, jimiž žalovaný prokazoval, že žalobcům poskytl půjčku,
c) z důkazů nově provedených odvolacím soudem lze dovodit, že směnka nemohla být podepsána dne 11. 1. 2004, nelze z nich však dovodit, že v lednu 2004 nebyla uzavřena smlouva o půjčce,
d) ani žalovaný, ani svědek Ing. Č. neuváděli, že půjčka byla poskytnuta právě dne 11. 1. 2004, schůzka se proto mohla konat i jindy v lednu roku 2004,
e) směnka nebyla sama o sobě právním titulem plnění poskytovaného žalovanému ze strany žalobců, ale pouze zajišťovacím nástrojem, i kdyby proto soud posoudil směnku jako neplatnou nebo falešnou, na platnost smlouvy o půjčce to nemá vliv,
f) odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.

Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

D. Důvodnost 1. K námitce ad a) týkající se dokazování před odvolacím soudem

Dle § 211 o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Dle § 122 odst. 1 o.s.ř. provádí dokazování soud při jednání.

Dle § 129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah.

Z protokolu o jednání musí jednoznačně vyplývat způsob provedení důkazu. Buď musí být v protokolu uvedeno, že byla přečtena určitá přesně označená listina (nebo její přesně označená část), nebo musí z protokolu vyplývat, že předseda senátu (samosoudce) sdělil obsah této listiny. V prvním případě je účastníkům a dalším osobám přítomným při jednání doslova přečten text listiny nebo její části, ve druhém případě předseda senátu (samosoudce) vlastními slovy sděluje skutečnosti, jež tvoří obsahový základ listiny. Sdělení obsahu má své místo především tam, kde význam listiny pro zjištění skutkového stavu nevyžaduje doslovné přečtení textu listiny nebo její části (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 904 905). V posuzované věci právní zástupkyně žalobců na ústním jednání konaném dne 5. 11. 2008 (srov. č. l. 69) předložila soudu cestovní pas žalobců a poukázala na vstupní víza Thajského království ze dne 15. 12. 2003, razítka imigračního úřadu Bankog ze dne 7. 1. 2004, výstupní razítka ze dne 21. 1. 2004, a ústřižek palubní vstupenky na jméno žalobkyně ze dne 6. 1. 2004. Následně jí byly listiny vráceny. Pokud soud provedl tyto důkazy některým z popsaných způsobů, z protokolu o jednání to nijak neplyne. O tom, že provedeny nebyly, naopak svědčí námitka právní zástupkyně žalobkyně, která po vrácení listinných důkazů uvedla, že se jedná o důkazy nepřípustné a že by je odvolací soud vůbec neměl provádět. Po této námitce vztahující se k budoucímu jednání soudu (resp. předsedy senátu) dle údajů v protokolu o jednání již žádné důkazy prováděny nebyly. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud rozhodl na základě důkazů, které neprovedl, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

2. K námitkám ad b), ad c), ad d) a ad e) týkajících se existence smlouvy o půjčce

Dle čl. 1 § 75 bodu 6 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, směnka vlastní obsahuje datum a místo vystavení směnky.

U směnky jako oběžného cenného papíru je nemyslitelné, aby soud k námitce dlužníka zkoumal, zda formálně označené datum vystavení odpovídá datu, kdy byla směnka skutečně vystavena. Takové zkoumání, které nemá žádný význam z hlediska funkce směnky, by vedlo k nejistotě ohledně skutečného data vystavení, resp. platnosti směnky. Skutečnost, že by každý indosatář musel zkoumat, zda směnka byla skutečně vystavena vyznačeného dne, by v podstatě znemožnilo oběh směnky. I když je datum vystavení směnky jednou z nutných náležitostí směnky, nemusí být toto datum zároveň dnem, kdy byla směnka skutečně vystavena (skutečné datum vystavení může nastat dříve či později), současně stačí, aby v tento den skutečně být vystavena mohla (musí se tedy jednat o datum existující). Fiktivní (smyšlené) datum vystavení tedy zásadně nečiní směnku neplatnou (srov. i Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. díl. Směnky, 1. vydání, Linde v Praze r. 1996, s. 549; Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P., a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2005, s. 503.). Pouze ze skutečnosti, že směnka na 100 000,- Kč měla být dle údajů na ní uvedených vystavena dne 11. 1. 2004, kdy s ohledem na tvrzenou zahraniční dovolenou žalobce být vystavena nemohla, nelze automaticky dovodit, že by se muselo jednat o směnku neplatnou nebo falešnou.

Dále dovolací soud uvádí, že i kdyby směnka na 100.000,- Kč byla falešná nebo neplatná, neznamená to, že by v lednu roku 2004 nemohla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o půjčce.

Z výpovědi žalovaného (srov. č. l. 37 40) ani svědka Ing. Č. (srov. č. l. 32 34) učiněných před soudem prvního stupně skutečně nevyplývá, že by smlouva o půjčce měla být uzavřena přesně dne 11. 1. 2004 /i když právní zástupkyně žalovaného to tvrdila (srov. č. l. 21)/. Naopak, z jejich výpovědí učiněných před soudem prvního stupně plyne, že směnka měla být použita jako zajišťovací právní institut, což nepřímo dokládá jak žaloba, tak i přednes zástupkyně žalobců na jednání konaném dne 16. 11. 2007 před soudem prvního stupně. Z povahy věci k výkonu práv zajišťovací směnky věřitel zpravidla přistupuje až tehdy, když dlužník řádně a včas nesplní závazek z kauzálního vztahu. V posuzované věci k výkonu práv ze směnky ze dne 11. 1. 2004 na 100.000,- Kč nedošlo a kopie směnky byla předložena pouze na podporu tvrzení žalovaného, že žalobci na základě ústní dohody poskytl půjčku.

Pokud proto odvolací soud ze zjištění, že směnka na 100.000,- Kč nemohla být vystavena dne 11. 1. 2004, resp. že se jedná o falzifikát, dovodil, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o půjčce, vychází rozsudek odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

3. K námitce ad f) týkající se uplatněné námitky promlčení

Dle § 157 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

Na ústním jednání konaném dne 8. 2. 2008 (srov. č. l. 45 47) před soudem prvního stupně právní zástupkyně žalovaného vznesla námitku promlčení první platby ve výši 10 000,- Kč poskytnuté dne 25. 3. 2005. Jelikož soud prvního stupně nárok žalobců v celém rozsahu zamítl, postupoval zcela v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, nezabýval li se vznesenou námitkou promlčení. Pokud však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci plnili žalovanému bez právního důvodu, posouzení námitky promlčení mohlo být pro posouzení nároku žalovaných rozhodující. Opomenul li proto odvolací soud vznesenou námitku promlčení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový závěr je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení NS ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007; rozsudek ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 369/2010), dle které okolnost, že se soud nevypořádá s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení v odůvodnění svého rozhodnutí, zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, představující vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu spatřuje dovolací soud v tom, že odvolací soud nepřihlédl při hodnocení důkazů k výpovědi žalovaného a výpovědi svědka Ing. Č., resp. v tom, že dospěl ke skutkovým závěrům, jež jsou v rozporu s výpověďmi těchto osob učiněných před soudem prvního stupně, aniž by však důkaz jejich výslechem sám zopakoval.

Podle § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Podle § 213 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

Ústavní soud již v nálezu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV.ÚS 275/98, dovodil, že ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud v posuzované věci z tohoto zákonného postupu vykročil, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obdobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, kde uvedl, že hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

Pro posouzení v dané věci je rozhodující skutkové zjištění, zda žalovaný poskytl žalobcům půjčku ve výši 100.000,- Kč, resp. zda platby poskytnuté žalobci na účet žalovaného byly splátkami této půjčky, nebo zda žalobci plnili žalovanému bez právního důvodu. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů, zejména předložené kopie směnky ze dne 11. 1. 2004 na částku 100.000,- Kč, výpovědi žalovaného a svědka Ing. Č., dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaný poskytl žalobcům (resp. prvnímu žalobci) půjčku ve výši 100.000,- Kč. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že směnka je falsifikát. Z této skutečnosti odvolací soud dále dovodil, že žalobci neměli žádný právní důvod pro platby, které poskytli žalovanému. Ačkoliv to odvolací soud výslovně neuvedl, z odůvodnění rozhodnutí plyne, že neuvěřil tvrzení žalovaného, který na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 21. 1. 2008 (srov. č. l. 37 42) uvedl, že žalobci ho v roce 2004 přemluvili k půjčce a že nakonec s půjčkou souhlasil pod podmínkou, že se za tuto půjčku Ing. Č. zaručí. Žalovaný dále uvedl, že se sešli s žalobci a Ing. Č. a že směnku vyplňoval Ing. Č. Na otázku soudu pak žalovaný odpověděl, že částku 100.000,- Kč půjčil žalobci na konci roku 2003 nebo počátkem roku 2004. Odvolací soud neuvěřil ani výpovědi svědka Ing. Č., který na ústním jednání před soudem prvního stupně konaném dne 17. 12. 2007 (srov. č. l. 28 34) vypověděl, že na počátku roku 2004 byl v pražské restauraci přítomen, když žalovaný poskytl žalobci půjčku ve výši 100.000,- Kč. Svědek na jednání před soudem prvního stupně dále uvedl, že v souvislosti s touto půjčkou byla vystavena směnka, kterou vyplnil a avaloval. Pokud tedy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci neměli právní důvod pro platby žalovanému, je jeho závěr v přímém rozporu s výpověďmi žalovaného i svědka Ing. Č. učiněnými před soudem prvního stupně. Zachování zásady ústnosti je přitom zvláště důležité právě při hodnocení účastnických nebo svědeckých výpovědí, ne všechny reakce vyslýchaného a způsob reprodukce vylíčených skutečností, jeho gesta nebo jistota, se kterou vypovídá, totiž mohou být věrohodně zaznamenány do protokolu o ústním jednání. Na jediném ústním jednání, které odvolací soud provedl, přitom ani žalovaný, ani svědek Ing. Č., nebyli vyslechnuti (srov. č. l. 69 70). Z výše uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu byl v rozporu se zásadou přímosti a § 213 odst. 2 o.s.ř. větou druhou za středníkem, což v posuzovaném případě zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pokud se odvolací soud v následném řízení bude chtít odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, bude postupovat nejen v souladu § 213 odst. 2 o.s.ř. větou druhou za středníkem, ale také hodnotit provedené důkazy v souladu s § 132 o.s.ř. a neopomene se vypořádat s některými logickými nesrovnalostmi, které doposud v řízení vyšly najevo (např. proč si žalobci půjčovali peníze již v době, kdy dle tvrzení jejich právní zástupkyně jejich finanční situace nebyla špatná a kdy trávili dovolenou v Thajsku).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. listopadu 2010 JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu