28 Cdo 3067/2005
Datum rozhodnutí: 04.04.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 3067/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky D. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze 17. 5. 2005, sp. zn. 40 Co 1059/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 222/2002 (žalobkyně D. H., zastoupené advokátem, proti žalované akciové společnosti P. M. S. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 29. 8. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Přerově z 5. 4. 2004, č.j. 8 C 222/2002-32. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby soud určil, že je výlučnou vlastnicí domu čp. 1321, pozemku parc. č. 844 (zastavěné plochy) a pozemku parc. č. 845 (zahrady), zapsaných na listu vlastnictví č. 1726 pro katastrální území P. (obec P.) u Katastrální úřadu O. k. (katastrálního pracoviště P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 17.124,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ze 17. 5. 2005, sp. zn. 40 Co 1059/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně opatřil správná skutková zjištění a učinil z nich odpovídající skutkové závěry, které byly rozhodné i pro právní posouzení věci.

V daném případě byla žalobkyně výlučnou vlastnicí domu čp. 1321 a pozemků parc. č. 844 i parc. č. 845 v katastrálním území P. Tyto nemovitosti převedla hospodářskou smlouvou z 18. 4. 1978 č. 176/78 do vlastnictví P., státního podniku, P., který je právním předchůdcem žalovaného P. M. S. P., a. s., za kupní cenu 177.500,- Kč. Žalobkyně je toho názoru, že tato smlouva byla z její strany uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a proto podala u Okresního soudu v Přerově (pod sp. zn. 10 C 110/91) žalobu o uložení povinnosti žalované akciové společnosti M. p. P. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí; tato žaloba však byla soudem pravomocně zamítnuta, když v tomto řízení soudy dospěly k závěru, že tu šlo o převod rodinného domku za cenu stanovenou v souladu s tehdejšími cenovými předpisy, takže tu nebyla dána povinnost souhlasu národního výboru k takové smlouvě podle tehdy platného ustanovení § 490 občanského zákoníku. Za těchto okolností, když žalobkyně neuspěla se svým žalobním návrhem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měl proto odvolací soud za to, že se žalobkyně nemůže domáhat ochrany svých vlastnických práv podle obecných předpisů svou nyní uplatněnou určovací žalobou.

Odvolací soud tedy zamítavý rozsudek soudu první stupně potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 1. 8. 2005 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 29. 9. 2005 u Okresního soudu v Přerově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud v daném případě zaujal nesprávný právní názor, že tu nebylo možné posoudit její určovací žalobu podle obecných předpisů, nýbrž podle předpisu restitučního, přičemž pokládal za rozhodné, že žalobkyně neuspěla u soudu se svou žalobou o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že tu bylo možné domáhat se ochrany vlastnických práv podle obecných předpisů, protože to žádné ustanovení obecně závazného předpisu nevylučuje. Touto otázkou by se měl, podle názoru dovolatelky, dovolací soud zabývat a vyřešit ji svým rozhodnutím výslovně jako otázku, která má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka je nadále toho názoru, že hospodářskou smlouvou z 18. 4. 1978, kterou přišla o vlastnictví svých nemovitostí, je absolutně neplatným právním úkonem, a to s ohledem na skutečnost, že u ní absentovalo rozhodnutí podle tehdy platného ustanovení § 490 občanského zákoníku a tato absence znamenala stav, jako by ke smlouvě vůbec nedošlo . Stejně bylo koncipováno ustanovení § 399 odst. 2 občanského zákoníku, které omezovalo dispozici účastníků smlouvy, pokud šlo o cenu za převáděné nemovitosti na obecně platný cenový předpis. Podle názoru dovolatelky tyto právní argumenty nebyly předmětem rozhodování soudu v rámci restitučního řízení .

Dovolatelka byla posléze i toho názoru, že pokud se soudy v této právní věci postavily na stanovisko, že tato věc již byla jednou soudem posouzena a rozhodnuto o ní, pak se tu tedy jedná o řízení, v němž již bylo o věci rozhodnuto (ve věci sp. zn. 10 C 110/91 Okresního soudu v Přerově), a patrně mělo být soudem rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje, nikoliv že se žaloba zamítá .

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 222/2002 Okresního soudu v Přerově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 17. 5. 2005 (sp. zn. 40 Co 1059/2004 Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci) řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy zabývaly zejména základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo (31 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (popřípadě i bezúspěšně uplatnila) návrh podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, PI. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle ustanovení restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění ani nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát nabyl v období do konce roku 1989; nelze ohledně tohoto majetku uplatňovat nároky podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným.

S poukazem na uvedené, zejména uveřejněné, právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. dubna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu