28 Cdo 3067/2000
Datum rozhodnutí: 28.03.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 3067/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání D. D., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 30. 8. 2000, sp.zn. 19 Co 258/98 (v právní věci žalobkyně D. D., zast. advokátem, proti žalované M. P., výrobní družstvo, zast. advokátem, o vydání nemovitostí vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7C 68/92), takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 19 Co 258/98 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. května l994 pod č. j. 7 C 68/92-105 shledal žalovanou povinnou uzavřít s navrhovatelkami D. D., J. Z. a R. P. dohodu o vydání ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedených nemovitostí, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyhovění návrhu podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a znárodnění předmětných nemovitostí proběhlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, když byly znárodněny nemovitosti, které znárodňovacímu řízení nepodléhaly a navíc ke znárodnění došlo, aniž byla vyplacena jakákoliv náhrada.

K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Rozsudkem ze dne 1. února 1995 rozhodnutí soudu prvního stupně tak změnil, že žalobkyněmi uplatňovaný restituční návrh zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil odvolací soud tím, že v případě zák. č. 121/1948 Sb. o znárodnění ve stavebnictví přechod majetku na stát nastal, jak je patrno z ust. § 1 odst. 1 zákona dnem 1. 1. 1948, tudíž mimo rozhodné období podle zák. č. 87/1991 Sb., které je vymezeno daty 25. 2. 1948 1. 1. 1990. Nebyla tedy splněna základní podmínka pro vydání věci podle cit. restitučního zákona.

Proti rozsudku podala dovolání pouze žalobkyně D. D., která nesouhlasila s právním posouzením věci. Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. K vydání zákona č. 121/1948 Sb. došlo 28. 4. 1948. Zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1948, přičemž k témuž datu byly zestátněny podniky definované v tomto předpisu. Mělo tak dojít k retroaktivitě přechodu vlastnického práva, což je v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy a svobodami. Tato okolnost odůvodňuje závěr, že ke znárodnění daného majetku mohlo dojít nejdříve až dnem vydání zákona č. 121/1948 Sb., to je dnem 28. 4. 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, avšak jenom v rozsahu, pokud jím bylo rozhodováno o nároku žalobkyně D. D. tedy 1/2 předmětných nemovitostí - a v souvisejících výrocích o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně poté pokračoval v odvolacím řízení, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda ke znárodnění majetku právních předchůdců žalobkyň došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 6 odst. 1, písm. k) zák. č. 87/1991 Sb.). Podle tvrzení žalobkyň bylo znárodnění vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť znárodněný domek sloužil jednak jako byt pro pracovníka, který pracoval u majitelů nemovitostí, jednak majitelé některé místnosti užívali jako kanceláře pro svou podnikatelskou činnost. Na pozemku pak měli uskladněn různý materiál, stavebniny, nářadí a další věci, které používali jako podnikatelé. Bylo tedy dovozováno, že šlo o objekt sloužící k bydlení s parcelami užívanými k uložení různých věcí.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 121/1948 Sb. se znárodnění týkalo nemovitostí, budov zařízení, ložisek a nalezišť surovin, příslušenství podniku počítajíc v to všechny nemovitosti a práva a rovněž jiných movitostí a práv, než která jsou příslušenstvím podniku. Z jednotlivých tvrzení žalobkyňě však nevyplývá, že by dům nebo pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, nepatřily do majetku znárodněné firmy nebo nesloužily podnikatelské činnosti této firmy. Pokud pak jde o další podmínku pro provedení znárodnění, a to počet zaměstnanců, pak sama druhá žalobkyně u jednání 2. 2. 1993 uvedla, že společníci zaměstnávali asi 200 lidí a že bylo dohodnuto, že mohou tento stav snížit na 50 a mohli by živnost dál provozovat. I kdyby však následně byl počet zaměstnanců snížen na 50 osob, nemělo by to žádný vliv na podmínky znárodnění, neboť tento počet by musel být dodržen již od 1. 1. 1946, což nakonec nebylo ani tvrzeno.

Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by ke znárodnění majetku právních předchůdců žalobkyň došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, a proto odvolací soud změnil rozsudek v části, která byla předmětem odvolacího řízení tak, že se návrh žalobkyně D. D. zamítá.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dovolání, ve kterém odkazuje na důkaz provedený soudem prvního stupně (výměr býv. MNV v P.), z něhož bylo zjištěno, že firmě Ch. a U. byl přikázán nájemník do bytu v domě firmy. Tento nový nájemník přidělený orgánem státní moci nebyl hlídačem, nebyl zaměstnancem firmy. Co se týče počtu zaměstnanců, byly v průběhu řízení dovolatelkou i dalšími žalobkyněmi uváděny pouze nepřesné vzpomínky. V tomto směru nebylo provedeno dokazování tak, aby bylo možno spolehlivě vyvodit závěr, že s ohledem na kritérium počtu zaměstnanců bylo znárodnění po právu. Dále dovolatelka namítá, že výměr min. stavebního průmyslu, kterým byl stanoven rozsah znárodnění podniku, nebyl vydán a podepsán ministrem, nýbrž v zastoupení dr. Z. Nebyla tak splněna podmínka znárodňovacího zákona a i z toho důvodu by tento správní akt neměl být po právu.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Stojí mimo jakoukoliv pochybnost, že výměry, jimiž byl určen rozsah znárodnění, nebyly podepsány tehdejším ministrem stavebního průmyslu, ale pouze úředníky resortu (výměr ze dne 9. 2. 1952, čj. 115/194-Správ.2-1952 Dr. Z.; výměr ze dne 20. 5. 1953, čj. 115/194-Práv.3-1953 Dr. N.). Podle § 4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb. o znárodnění ve stavebnictví přitom o rozsahu znárodnění rozhodoval ministr, který tuto pravomoc mohl přenést pouze na krajské národní výbory. Tuto rozhodovací pravomoc ministra ve věcech znárodnění je v souladu s Nálezem Ústavního soudu III. ÚS 114/93 nutno vykládat v rámci jeho ústavní a politické odpovědnosti. Osobu ministra nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. V důsledku toho byl předmět řízení neoprávněně odňat právnímu předchůdci dovolatelky a jde o případ uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V novém řízení, ve kterém bude třeba posoudit argumenty žalované, které byly formulovány v odvolání žalované ze dne 17. 6. 1994, rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28.března 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu