28 Cdo 3065/2015
Datum rozhodnutí: 17.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 3065/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce N. T. , správce konkursní podstaty úpadce P. H. , se sídlem v Děčíně I., Masarykovo náměstí 193/20, zastoupeného Mgr. Tomášem Oujezkým, advokátem se sídlem v Děčíně III, U Starého Mostu 111/4, proti žalovanému J. H. , P., zastoupenému JUDr. Květoslavem Baslem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Na Slovance 567, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 261/2007, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2014, č. j. 14 Co 1182/2013-342, t a k t o:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. června 2012, č. j. 19 C 261/2007-266, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 107.097,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a kterým dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jak mezi účastníky, tak ve vztahu k České republice (výrok I) a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.800,- Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání musí být zcela konkrétně formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné, a současně je povinen, ve vztahu k projednávané věci, přesně vyložit, v čem považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání ovšem vůbec nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou obsaženy v § 237 o. s. ř., měl být podle jeho přesvědčení naplněn. Žalovaný sice v úvodu svého dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, ovšem neuvádí již z jakého (ani který právní názor považuje za správný) a celý zbytek dovolání je již toliko kritikou postupu soudů při zjišťování rozhodných skutkových okolností a vyjadřující nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů (současně dovolatel předkládá svou skutkovou verzi), která však je z hlediska naplnění § 237 o. s. ř. bezcenná, a proto nezpůsobilá založit přípustnost podaného dovolání. Absence označení předpokladů přípustnosti dovolání, která v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nemůže být zhojena (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), pak brání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. pokračování řízení a věcnému projednání dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž tento soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), které musel z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítnout (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemůže mít na náhradu nákladů řízení právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu