28 Cdo 3065/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3065/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 161/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.4.2008, č. j. 9 Co 1030/2007-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího ze dne 17. 4. 2008, č. j. 9 Co 1030/2007-102, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 10 C 161/2005-72, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela dne 21. 11. 2005 smlouvu o postoupení pohledávek podle § 524 a násl. o. z. se Zemědělským družstvem Ch. v likvidaci, jíž jí postupitel postoupil celý svůj restituční nárok, který získal na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 4. 2004 a ze dne 15. 6. 2005 od oprávněné osoby M. L. Věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005 Sb., kterým byla stanovena výjimka z tohoto zákona pouze pro původní oprávněné osoby a jejich dědice. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě nárok na převod náhradních pozemků získala žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky, není tedy původní oprávněnou osobou a její nárok tak vzhledem k zákonu č. 253/2003 Sb. zanikl dne 31. 12. 2005. Vyslovil, že žalobkyně získala nárok na převod náhradních pozemků dne 21. 11. 2005 v době, kdy již byl účinný zákon č. 253/2003 Sb., který stanovil tzv. restituční tečku a kdy bylo zřejmé, že její nárok na převod náhradních pozemků nemůže být ze strany žalovaného do 31. 12. 2005 z objektivních důvodů uspokojen. Odvolací soud neshledal v projednávané věci konkrétní okolnosti případu, které by mohly výjimečně prolomit tzv. restituční tečku. Dospěl k závěru, že žalobkyni zanikl nárok na převod pozemků dne 31. 12. 2005, proto jí nemohl být přiznán. Současně dodal, že nadále platí stávající judikatura, podle níž oprávněná osoba nemá možnost jednostranného výběru náhradního pozemku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.,II.) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že soud nedostatečným způsobem posoudil danou věc a neprovedl ani dostatečné dokazování, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí. Namítala, že právo (restituční nárok) nebylo uspokojeno liknavostí ze strany povinného, t.j. žalovaného P. f. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že její restituční nárok nemohl být uspokojen z objektivních důvodů. V dovolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4180/2007. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam, který spatřovala v posouzení otázky, zda oprávněná osoba má možnost jednostranného výběru náhradního pozemku v místě, t.j. v katastru obce či katastru sousedním za situace, kdy zákonem pověřený subjekt neumožní žádnou jinou formou uspokojení nároku. Za otázku zásadního právního významu dále považovala dovolatelka posouzení, zda uspokojení nároku vzniklého na podkladě § 11 zákona o půdě lze uspokojit rovnocenně též podle zákona č. 95/1999 Sb. o prodeji státní půdy, a to ve smyslu zejména ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a odst. 5, jakož i dalších ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Zásadní právní význam spatřovala též v posouzení otázky, zda z hlediska liknavosti přístupu žalovaného je nutné přihlédnout i k předchůdci postupníka a dále v posouzení samotného právního řešení zániku lhůty (tzv. ,,restituční tečky ) a její vykonatelnost a tak i vymahatelnost nároku na náhradní pozemky obecně s ohledem na fakt, že ani podání žaloby neznamená její přerušení. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.

K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 a § 33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle § 33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31.12.2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

Dovolací soud konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.

Dovolací soud dále připomíná, že dalšími právními otázkami, jejichž řešení považuje dovolatelka za důvod přípustnosti dovolání, se již dovolací soud též zabýval a neshledává důvod pro odklon od právních závěrů obsažených v jeho dřívějších rozhodnutích. I nadále shledává správným závěr, obsažený ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 452/2000, jímž se soudní praxe řídí, a podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku dle vlastního výběru. Oprávněnost tohoto závěru je dána tím, že právo oprávněných osob je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.

Dovolací soud se již zabýval i tím, zda postup P. f. při poskytování náhradních pozemků byl upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uzavřel, že od 25. 5. 1999 vstoupil v účinnost zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, který začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, upravených tímto zákonem. Oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku byl p. f. povinen učinit určeným způsobem, a upraven byl i postup P. f. v případech, kdy o pozemek měly zájem oprávněné osoby. Nutným předpokladem pro vypořádání nároků oprávněných osob bylo proto zveřejnění pozemků, které měly být převedeny.

Dále je třeba dodat, že dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5534/2007 vyslovil, že osoba, která požaduje převod pozemku ve vlastnictví státu podle zákona č. 95/1999 Sb., je v jiném postavení než osoba oprávněná, které původní pozemky nemohly být vydány, protože těmto osobám zákon o půdě založil nárok na převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu. Převod podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. není nárokový, zákon v úvodní větě používá slov P. f. může prodat zemědělské pozemky ... za podmínek v něm uvedených. Nejde o vztah veřejnoprávní, ale občanskoprávní, v němž P. f. činí nabídku (tj. veřejnou nabídku) a zájemci na ni reagují svojí nabídkou. Bez nabídky P. f. se proto převod nemůže platně uskutečnit a není vynutitelný soudem.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelky obsažené v dovolání je třeba v dané věci považovat za nepřípadné, rovněž tak i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4180/2007.

Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu