28 Cdo 3062/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3062/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Z. F., b) J. F., zastoupených advokátem, proti žalované ČR Ministerstvu zemědělství ČR, o zaplacení 10.000.000,- Kč


s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu po Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 125/2005,


o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2007, č. j. 22 Co 1/2007-49, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.9.2007, č. j. 22 Co 1/2007-49, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.9.2006, č.j. 11 C 125/2005-31, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům škodu ve výši 10.000.000,- Kč se 7% úroky z prodlení od 29.4.1991 do zaplacení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. F. podepsala dne 18.2.1991 se žalobci dohodu podle § 9 zákona č. 403/1990 Sb., kterou převedla svůj podíl na vydávaných věcech na prvého žalobce a otce druhého žalobce J. F. rovným dílem. Dále vzal za prokázané, že žalobci uzavřeli dne 29.4.1991 s Ml. p. K., s. p. ,,Dohodu o vydání věci , na základě které vlastnila vydávající organizace podle výpisu z evidence nemovitostí stavbu a pozemky uvedené v článku IV. této dohody a podle článku V. dohody vydala tyto nemovitosti příjemcům J. a Z. F. kteří je přijali. Odvolací soud dále zjistil, že současně jim vydala strojní zařízení mlýna podle inventurního stavu ke dni 29.11.1990 a vodní dílo vztahující se k vydávanému mlýnu s tím, že veškerá práva a povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitosti přecházejí na příjemce dnem registrace této dohody. Též vzal za prokázané, že účastníci této dohody prohlásili, že souhlasí s jejím obsahem, a že dohoda byla sepsána na základě pravdivých údajů a jejich pravé a svobodné vůle, přičemž na důkaz toho připojili své podpisy. Dovodil, že žalobci tedy přijali nemovitosti ve stavu, v jakém se v době vydání nacházely, jiné nároky v této souvislosti neuplatnili, nežádali ve stanovené lhůtě o vydání dalších nemovitostí a neuplatnili v této lhůtě ani finanční náhradu za jejich znehodnocení podle § 10 zákona č. 403/1990 Sb. Vyslovil tedy závěr, že veškeré nároky vyplývající z příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. marným uplynutím zákonné lhůty zanikly. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.2.2005, sp.zn. II. ÚS 114/04 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobci se mohou domáhat svého nároku na vydání věci, ale též nároku na finanční náhradu za znehodnocené nemovitosti podle restitučních předpisů, se již nemohou žalobou podanou 15 let od účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. úspěšně domáhat nároků souvisejících s restitucí předmětného majetku podle obecných předpisů.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů soudy nezohlednily v dané věci skutečnost, že jim nebyla fakticky ani právně předmětná nemovitost řádně vydána. V dovolání nesouhlasili se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Namítali, že v projednávané věci nelze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Konstatovali, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i se zásadami občanského práva. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.





Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). V dovolání však nebyla vymezena právní otázka zásadního významu, jejíž řešení by mělo smysl z hlediska judikatury nebo by bylo nesprávné.





V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.


Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.


Námitku dovolatelů, že v dané věci není možno vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nelze považovat za případnou.


Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88,


a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Na základě výše uvedeného dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu