28 Cdo 3058/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 476 obch. zák.




28 Cdo 3058/2010-222


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 163, o zaplacení částky 697.500,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 90/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2010, č. j. 14 Co 641/2009-191, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám Mgr. Pavla Rybáře, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 697.500,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalovaný (spolu se svým společníkem T. P.) provozoval jako nájemce restauraci S. v K. V. Žalobce se s žalovaným a jeho společníkem dohodl, že tito ukončí nájemní smlouvu, novým nájemcem prostor se stane syn žalobce (jemuž žalobce v jeho podnikání vypomáhal), přičemž žalovaný po synovi žalobce požadoval kupní cenu zařízení provozovny ve výši 71.300,- Kč a zaplacení rekonstrukce provozovny ve výši 33.700,- Kč. Sám žalobce pak na účet žalovaného převedl částku 697.500,- Kč jako blíže nespecifikovanou kauci coby garanci splnění závazků v souvislosti s převzetím restaurace synem žalobce. Když pak žalobce vyzval žalovaného k vrácení předmětné částky, ten tak učinit odmítl s tím, že byla vyplacena jako odstupné za ukončení jeho podnikání v předmětné provozovně. Žalobce se domnívá, že žalovanou částku plnil bez právního důvodu, a že tedy na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 15 C 90/2008-144, již podruhé zamítl žalobu (rozsudek ze dne 28. 8. 2008, č. j. 15 C 90/2008-77, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2009, č. j. 14 Co 540/2008-115), jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 697.500,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalovaným, jeho společníkem, žalobcem a jeho synem proběhlo jednání, které vyústilo v uzavření ústní smlouvy o předčasném ukončení nájemní smlouvy žalovaného a jeho společníka ohledně nebytových prostor, v nichž se nacházela restaurace S. Současně bylo ujednáno, že žalovanému a jeho společníkovi bude vyplacena částka celkem ve výši 2.000.000,- Kč. Nájemní smlouva se synem žalobce byla uzavřena písemně na dobu určitou od 1. 11. 2005 do 31. 12. 2012. Došlo přitom k uzavření dohody, v níž se žalobce zavázal, že zaplatí investice, které žalovaný a jeho společník vložili do předmětných prostor, s tím, že podmínkou předání nájemních prostor novému nájemci, tedy synovi žalobce, bylo zaplacení dohodnuté částky žalobcem žalovanému a jeho společníkovi. Obsahem další části ústní dohody pak byla povinnost žalobce zaplatit žalovanému a jeho společníkovi, a to každému z nich, částku 697.500,- Kč, dále pak měly být zaplaceny částky 33.700,- Kč a 71.300,- Kč a na zbývajících 500.000,- Kč (z celkové částky 2.000.000,- Kč) měl syn žalobce vystavit směnku vlastní, a to ve prospěch žalovaného i jeho společníka ve výši 250.000,- Kč (2 x 250.000,- Kč = 500.000,- Kč), což bylo následně splněno. V souladu s ust. § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), tak byla uzavřena výše zmíněná ústní dohoda, jejíž existence byla potvrzena zejména svědeckými výpověďmi. V daném případě se přitom nemohlo jednat o smlouvu o prodeji podniku.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 14 Co 641/2009-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení zaznamenal změnu skutkových tvrzení na straně žalovaného i žalobce. Dovodil, že se v dané situaci nemohlo jednat o smlouvu o prodeji podniku, tedy smluvní typ upravený ust. § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), která by byla pro nedostatek písemné formy neplatná. Krajský soud zdůraznil, že smlouva o prodeji podniku obsahuje závazek prodávajícího převést podnik, tedy soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, a nemůže tedy jít o jednotlivé smlouvy o prodeji některých částí tvořících podnik. Jeho část lze převést jen v případě, že má povahu samostatné organizační složky. Žádný z provedených důkazů pak nenasvědčoval tomu, že by vůle stran směřovala k uzavření smlouvy o prodeji podniku. Došlo však k ústním dohodám (vyjma písemné smlouvy o nájmu, která však nebyla uzavřena mezi účastníky řízení), na jejichž základě žalovaný ukončil nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám restaurace, dále pak byly převedeny některé movité věci a byla rovněž uhrazena částka za rekonstrukci. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobce, že podnik je tvořen i dalšími složkami (nehmotnými), jako je např. místní situování, název, pověst, stav klientely atd. Jelikož i tyto složky přešly na nového provozovatele restaurace, jeví se jako věrohodné, že došlo k zaplacení jakéhosi odstupného , a mezi stranami tak byla uzavřena inominátní smlouva, která svým obsahem ani účelem neodporovala zákonu. Plnění přijaté na základě takto uzavřené smlouvy nelze považovat za bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce neměl tuto částku za konečnou a předpokládal další jednání mezi stranami.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, aniž by to řádně odůvodnily, stejně jako nepostupovaly podle ust. § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), ačkoliv to bylo jejich povinností. Žalobce ve svém dovolání obsáhle rekapituluje skutkový stav věci a argumentační obrátky žalovaného (zaplacená částka měla být např. odstupným za přenechání nájmu provozovny , cenou za prodej podniku , vypořádáním investic do provozovny či přenecháním nájmu ). Stejně tak měly předmětnou částku různě posuzovat soudy v jiných řízeních (žalobce žaluje též původního společníka žalovaného Tomáše Planetu). Dovolatel pak přináší argumentaci pro závěr, že se v daném případě jednalo o smlouvu o prodeji podniku, která je vzhledem k nedodržení obligatorní písemné formy neplatná. Ve výsledku tak došlo k obcházení zákona. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že pokud by se v daném případě mělo jednat o smlouvu o prodeji podniku, muselo by současně dojít i k převedení zaměstnanců, což se však nestalo. Rovněž by musely být žalobcem převzaty veškeré závazky a pohledávky podniku, vyplývající z obchodního styku. Dále pak rekapituluje skutkový stav věci a prezentuje svůj názor, podle něhož není dovolání žalobce přípustné.


V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. zde nepřichází v úvahu s ohledem na shora uvedené) a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Argumentuje-li dovolatel tím, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy či že nedostály své povinnosti, upravené § 99 o. s. ř., jedná se o namítané vady řízení, k nimž nemůže být za dané procesní situace vzhledem k ust. § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. přihlédnuto. Námitka, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkazy dovolatelem navrhované, pak směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008). Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazu provede, nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle § 157 o. s. ř., jak učinil v posuzovaném rozhodnutí i soud odvolací. Nad rámec dovolacího přezkumu pak Nejvyšší soud konstatuje, že ust. § 99 odst. 1, věty druhé, o. s. ř., na něž žalobce částí své kritiky míří, nepředstavuje poučovací povinnost soudu. Předseda senátu (samosoudce) proto není povinen uvedená opatření, včetně upozornění na právní úpravu a stanoviska dovolacího soudu, provést ke splnění své poučovací povinnosti, ale může je využít (jako součást argumentace) při svém usilování o to, aby řízení skončilo soudním smírem. Nezdaří-li se uzavřít smír, nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci později přijaté, i kdyby předseda senátu (samosoudce) se řádně nebo dokonce vůbec nepokusil o smír mezi účastníky (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 643).

Do jaké míry žalovaný během řízení měnil svou argumentaci, není z hlediska správnosti následně vydaných rozhodnutí nijak relevantní. Soud není vázán právním posouzením účastníka, a proto je zcela nerozhodné, jak sám žalovaný právně hodnotil danou věc. Jestliže pak dovolatel uvádí, že soudy v příbuzných kauzách věc posuzovaly rozdílně, je třeba podotknout, že výsledek sporů vyzněl vždy v neprospěch žalobce a to, že se soudy vždy ne zcela přesně shodly v odůvodněních svých rozhodnutí na popisu nepojmenované smlouvy, nemůže mít na výsledek daného sporu žádný vliv. Skutkový stav v souzené věci posoudily soudy obou stupňů shodně a vyvodily z něj též správné právní závěry. Už ta skutečnost, že se jednání účastníků neomezilo na standardní (zákonem konkrétně upravený) smluvní typy a naopak mezi nimi byla uzavřena smlouva inominátní, naznačuje, že je lhostejno, jakými slovy soudy účastníky uzavřenou dohodu popsaly, neboť se tak či onak nejedná o žádný zákonem přímo upravený smluvní typ. Posouzení toho, zda v daném případě jde o nepojmenovanou smlouvu podle občanského či obchodního zákoníku, pak nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když soudy v obou řízeních dovodily, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo, a to, zda se vzájemný vztah účastníků řídí občanským či obchodním zákoníkem, není pro souzený spor podstatné (tato problematika může mít v souvislosti s institutem bezdůvodného obohacení význam například vzhledem k promlčení práva na jeho vydání, což ovšem v daném sporu řešeno nebylo).

Pokud se žalobce domnívá, že se v daném případě jednalo o smlouvu o prodeji podniku podle ust. § 476 a násl. obch. zák., není možné mu dát za pravdu. Jak v odůvodnění svého rozsudku správně podotkl odvolací soud, představuje uvedený smluvní typ závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu podnik, tedy soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, stejně jako vlastnické právo k podniku. Kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Jestliže pak není předmětem smlouvy podnik jako celek a některé věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící jeho součást jsou z prodeje vyloučeny (a nejde o prodej části podniku ve smyslu § 487 obch. zák.), nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku. Proto také nenastávají účinky s touto smlouvou spojené a vztahy mezi stranami se neřídí ustanoveními upravujícími tuto smlouvu. Pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku je též závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem, přičemž musí jít o všechna práva a všechny povinnosti. V rámci smlouvy o prodeji podniku přechází především vlastnické právo ke všem věcem, které tvoří součást prodávaného podniku. Přechod všech práv a závazků z prodávajícího na kupujícího nastává ze zákona, aniž by smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečnit nějaké další právní úkony (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1048 1053). Z uvedeného je zjevné, že smlouva o prodeji podniku je komplexním právním institutem s celou řadou zákonných náležitostí. Jestliže všechny tyto náležitosti nejsou splněny, nemůže se v daném případě jednat o tento smluvní typ. Aby mohly být právní úkony provedené mezi účastníky posouzeny jako smlouva o prodeji podniku, muselo by dojít k převodu všech práv a závazků z žalovaného na žalobce, a žalobce by tak musel místo žalovaného nastoupit do pracovněprávních či dodavatelských vztahů, pojistných smluv apod., což však v daném případě žalobce ani netvrdil. Dalším problematickým bodem se jeví to, že dle skutkových zjištění soudů obou stupňů měl nadále provozovat restauraci syn žalobce a nikoliv žalobce sám, pak by tedy nebylo ani jasné, kdo přesně měl být účastníkem oné smlouvy o prodeji podniku v situaci, kdy žalovanou částku zaplatil žalovanému žalobce. Jelikož se o zmíněný smluvní typ jednat nemohlo, ani žalobcova námitka, že jednání účastníků bylo de facto obcházením zákona, tak nemůže být namístě (je rovněž pozoruhodné, že žalobce hovoří o obcházení zákona v souvislosti s jednáním, jehož se sám aktivně účastnil). Nelze přitom přehlédnout ani závěr odvolacího soudu, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje vůli stran uzavřít smlouvu o prodeji podniku.


Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. ledna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu