28 Cdo 3045/2005
Datum rozhodnutí: 25.01.2006
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. a) předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 3045/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, za účastenství R. S., proti žalovanému Katastrálnímu úřadu ve S., o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.5.2005, č.j. 11 Cmo 319/2004-59, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č.j. 11 Cmo 319/2004-59, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2004, č.j. 11 C 24/2003-36, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu proti rozhodnutí Katastrálního úřadu ve S. č.j. V-64/2003-307/1 ze dne 19.3.2003. Podle žalobce uzavřel dne 18.10.2002 kupní smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce č. 869/17 v domě č.p. 869 na stavební parcele č. 1098, jakož i ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideálních 521/14554 na společných částech domu č.p. 869 a ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideálních 521/14554 ke stavební parcele č. 1098 a ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideálních 521/14554 k parcele č. 540/26, vše v katastrálním území S., obec S. Uvedené nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S. na LV č. 5901, resp. LN č. 6505.

Příslušný katastrální úřad návrh na povolení vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že ve smlouvě nebyl uveden údaj o umístění převáděné bytové jednotky v domě č.p. 869.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 31. 3. 2004, č.j. 11 C 24/2003-36, žalobu zamítl. Ztotožnil se s argumentací katastrálního úřadu s tím, že podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat mj. její pojmenování a umístění v budově. Umístění v budově, tedy uvedení podlaží, je jeden z povinných identifikačních znaků, který je stanoven přímo zákonem a který takto musí označovat předmět smlouvy, je-li jím bytová jednotka. Tento identifikační znak pak nemůže pominout ani katastrální úřad.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č.j. 11 Cmo 319/2004-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu správnost rozhodnutí katastrálního úřadu může být v soudním řízení posuzována pouze z hledisek, kterými se řídí při rozhodování o návrhu na povolení vkladu katastrální úřad, který v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. pod písm. a) až g). Odvolací soud vyslovil, že jedním z těchto hledisek je, zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný (písm. c/). Pokud není některá z těchto podmínek pro povolení vkladu splněna, katastrální úřad návrh zamítne (§ 5 odst. 2 věta za středníkem).

Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci je třeba, aby předmět převodu - bytová jednotka byl v kupní smlouvě vymezen dostatečným způsobem, určitě a srozumitelně, při posuzování určitosti a srozumitelnosti tohoto vymezení je třeba vycházet z ustanovení § 37 odst. 1 o.z. a jeho ustáleného výkladu a pro vymezení předmětu převodu v dané věci má význam požadavek vyplývající z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. se právní vztahy k jednotkám řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že jde o zákon, který je ve vztahu k občanskému zákoníku popř. ve vztahu k zákonu č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon) předpisem speciálním, který má před uvedenými předpisy přednost. Podle ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona musí každá smlouva o převodu vlastnictví jednotky kromě obecných náležitostí (vyplývajících z ustanovení § 43 a násl. o.z.) obsahovat náležitosti vyjmenované pod písm. a) až f), přičemž podle písm. a) je obsahovou náležitostí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí a dále číslo jednotky včetně jejího pojmenování a umístění v budově. Zaujal názor, že odkaz na předpisy o katastru nemovitostí se týká pouze označení budovy nebo domu, nikoli však označení jednotky, ohledně nějž je požadavek zákona jednoznačný a bezvýjimečný. Za nepodstatnou považoval námitku odvolatele, podle níž dochází k nejednotnosti praxe katastrálního úřadu. Poukázal v této souvislosti, že ve smlouvě, kterou uzavřela prodávající R. S. jako nabyvatelka se Stavením bytovým družstvem S. jako převodcem dne 22.1.2001 je předmět převodu v článku II. vymezen v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, zastoupený advokátem, včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Poukazoval na legislativní vývoj projevující se přijetím zákona č. 103/2000 Sb., když podle důvodové zprávy k tomuto zákonu v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 72/1994 dochází k úpravě textu vzhledem k tomu, že očíslování jednotek ve všech případech nenaznačuje umístění jednotky v určitém podlaží, takže je nezbytné označit umístění, i když jsou byty očíslovány.

S odkazem na závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu 298/98 a 222/2000 dovozoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá mj. i to, zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva, je určitý a srozumitelný. Zákon č. 265/1992 Sb., v platném znění, sám požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu blíže nedefinuje, ani neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil. Už vůbec není účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí posuzovat smlouvy i z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy. Katastrální úřad nepřezkoumává platnost smlouvy, ale pouze v ustanovení § 5 zákona č. 265/1992 Sb. taxativně vymezené podmínky, přičemž některé z nich jsou shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy, což je právě případ určitosti a srozumitelnosti právního úkonu, vyžadovaný jak ustanovením § 37 o.z., tak i ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění. V tomto směru odkazoval na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně 35 Ca 68/99, podle něhož nemá žádnou zákonnou oporu ztotožňování určitosti právního úkonu (jako podmínky pro povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), se splněním všech speciálním zákonem stanovených náležitostí právního úkonu. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z porovnání závěrů rozhodnutí odvolacích soudů, jak plyne z obsahu podaného dovolání, lze přijmout závěr o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu shora uvedeného ustanovení. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Odvolací soud založil svůj potvrzující rozsudek na výkladu požadavků plynoucích z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a na následně pak z ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. Správně dovodil, že zákon č. 72/1992 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku popř. ve vztahu k zákonu č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon) v poměru speciality. Zaujal názor, podle něhož absence údaje o tom, v kterém podlaží se bytová jednotka nachází, brání kladnému vyhovění návrhu na vklad převodu vlastnického práva k tomuto nepřímému předmětu převodu.

S posledně uvedeným závěrem se dovolací soud neztotožňuje.

Ve stanovisku k výkladu některých ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, přijatých Nejvyšším soudem České republiky pod Cpjn 38/98 dne 28.6.2000 bylo v části II. vysvětleno, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve zněních pozdějších předpisů. Platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá.

K tomu se sluší připomenout, že shodné závěry jsou obsaženy v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 222/2000, ze dne 19. března 2002, které dokonce výslovně na citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR odkazuje. Z právní věty posledně zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu je třeba vyzvednou, že katastrální úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. V důsledku toho předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti právního úkonu uvedené např. v § 37 o.z., ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., tedy jeho určitost a srozumitelnost.

Požadavek jednotnosti právního řádu vyžaduje, aby stejné pojmy používané v různých právních odvětvích, byly vykládány shodně. Tento důsledek lze vztáhnout i na výklad určitosti a srozumitelnosti , jak je používán jednak v § 37 o.z., tak v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 256/1992 Sb.

Z hlediska geneze uzavírání právního úkonu, důsledků vázanosti účastníků jejich smluvními projevy, platnosti a účinnosti právního úkonu nelze přejít, že prvotním právním titulem k převodu vlastnictví je samotná smlouva. Vklad vlastnického práva z ní požadovaný je časově následným, byť i podle právní úpravy nezbytným předpokladem dovršení účinnosti takového úkonu. Není pak důvodu odlišně hodnotit splnění izolovaně vzato požadavků srozumitelnosti a určitosti odlišně podle kritérií občanského práva, když naplnění právě těchto požadavků je předpokladem úspěšnosti návrhu na vklad vlastnického práva podle takové smlouvy.

V této souvislosti ostatně nelze ponechat stranou okolnost, že i zákon č. 72/1994 Sb., na jehož ustanovení odvolací soud odkazoval, je v ustanoveních týkajících se podmínek nabytí vlastnictví k bytovým jednotkám normou občanskoprávní povahy, která je vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. I z tohoto důvodu není důvod odchýlit se od ustálených závěrů výkladové praxe vztahující se k uvedeným pojmům, s nimiž občanské právo pracuje.

Jednou ze zásad občanského práva je přitom respektování vůle účastníků při uzavírání právních úkonů. Výklad akcentující pouze důsledky plynoucí z čistě gramatického výkladu, pomíjející vůli účastníků, by tak vyúsťoval do formalistických závěrů, jejichž oprávněnost i z hlediska ústavně právních předpisů, nelze rozumně přijmout. Ve svých důsledcích by totiž vedl k odmítnutí dovršení platnosti právního úkonu, k němuž vůle účastníků bezpochybně směřovala.

Dovolací soud poukazuje v této souvislosti na závěry vyjádřené v souvislosti s aplikací předpisů občanského soudního řádu, případně občanského zákoníku. Tak při hodnocení určitosti žalobního návrhu ve věcech bytových opakovaně dovolací soud zdůraznil pružnější, okolnostem konkrétního případu odpovídající, nutnost výkladu přesného označení bytu. Kupříkladu v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 776/99 ze dne 24.5.2000 byl vysloven závěr, podle něhož požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu co do určení, kterého bytu se týká, je učiněno zadost, je-li byt identifikován natolik, aby jej nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Absence některých údajů (např. o podlahové výměře bytu, o jeho příslušenství a vybavení či o tzv. kategorii) nemůže sama o sobě způsobit neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro neurčitost (§ 37 o.z.), byl-li byt jinak identifikován dostatečně určitě tak, aby mohl být odlišen od bytu jiného. Stejně tak v oblasti hmotného práva (z hlediska platnosti výpovědi) vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2018/98 ze dne 30.3.2000 (publikovaném pod číslem 35/2001 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR) závěr, podle kterého jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji obsaženými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 o.z.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci. Pro oblast procesního práva byl tento závěr vysloven v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1236/97 ze dne 31.3.1999 s důsledkem, podle něhož je-li vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možné zaměnit s bytem jiným, nelze rozhodnutí upřít vykonatelnost jen proto, že neuvádí patro nebo podlaží, v němž byt je.

Není důvodu, aby shora shrnuté zásady aplikační praxe nebyly použity při posuzování toho, zda návrh na vklad vlastnického práva je či není způsobilým titulem právě ze zákonem přípustných kritérií a určitosti i v posuzovaném případě. Jestliže z obsahu návrhu na vklad, smlouvy ze dne 18.10.2002 a časově předcházejícího úkonu, jímž R. S. převedla předmětnou bytovou jednotku vyplývá dostatečně srozumitelně, že předmětem návrhu na vklad je bytová jednotka shodně v uvedených dokumentech uvedená, lze přijmout závěr, že způsob popisu, resp. identifikace bytové jednotky v této věci byl dostatečný pro povolení vkladu vlastnického práva na nynějšího nabyvatele, a to i při neuvedení umístění bytové jednotky v konkrétním podlaží domu. Uvedený závěr odpovídá zejména skutečné vůli účastníků v těchto smluvních ujednáních uvedený.

Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu