28 Cdo 3042/2010
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 134 odst. 2 předpisu č. 131/1982Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 3042/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou v Brně, Masarykova 2, proti žalovaným 1) J. A., zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem v Brně, Pekárenská 12, 2) M. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem v Brně, Lidická 710/57, 3) J. A., zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem v Brně, Pekárenská 12, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 40/98, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, č.j. 14 Co 408/2008-434, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2007, č.j. 41 C 40/98-325, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků nacházejících se v k.ú. B., obci B. (výrok I. písm. a/). Odvolacím soudem byly však změněny nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně. V prvé řadě tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 10.068,- Kč (ve znění opravného usnesení) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. Vladimíry Odehnalové (výrok I. písm. b/). Dále byli žalovaní odvolací instancí zavázáni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů řízení částku 12.000,- Kč, a to též do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. písm. c/). Odvolací soud rovněž žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.871,- Kč, a to opět do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva ke shora uvedeným pozemkům s odůvodněním, že na základě smluv o převodu nemovitostí ze dne 8. 10. 1976 a ze dne 17. 11. 1977, uzavřených mezi právními předchůdci žalovaných jakožto převodci a Československým státem ONV II, zastoupeným Investprojektem jako nabyvatelem, došlo k převodu výše zmíněných nemovitostí na právního předchůdce žalobce.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předmětné nemovitosti ve shodě se zákonnou úpravou posléze přešly na žalobce, a to i přesto, že nebyl proveden příslušný zápis do tehdejší evidence nemovitostí, když tento zápis měl pouze deklaratorní a nikoli konstitutivní účinky. Žalobce se tak stal právním nástupcem bývalého Obvodního národního výboru, a to ve smyslu ustanovení § 68 dříve platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a dále podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Na straně žalobce totiž byly podle závěrů nižších instancí splněny i další dvě podmínky nutné pro přechod sporných pozemků do jeho majetku, neboť jeho právnímu předchůdci příslušelo k rozhodnému datu 23. 11. 1990 právo hospodaření k výše uvedeným nemovitostem, přičemž toto bylo žalobcem (obcí) ke dni 24. 5. 1991 rovněž fakticky vykonáváno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod svých dovolání uvedli nesprávné právní posouzení věci, vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za právní otázku zásadního významu označili problematiku výkladu pojmu hospodaření podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jakož i otázku naplnění procesní zásady volného hodnocení důkazů a materiální pravdy při posouzení postupu nižších instancí. V rámci vylíčení dovolacích důvodů především tvrdili, že v řízení nebylo náležitě prokázáno naplnění všech tří kumulativních podmínek pro přechod předmětných pozemků do vlastnictví žalobce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., zejména pak faktického hospodaření s těmito nemovitostmi ze strany obce k datu 24. 5. 1991. Dovolatelé dále měli za to, že právní otázky týkající se registrace dotčených převodních smluv a aktivní legitimace žalobce byly řešeny v rozporu s hmotným právem. Podle jejich názoru mělo nabývání vlastnictví v roce 1977 probíhat v režimu občanského zákoníku a nemohlo být platně provedeno bez registrace smluv u státního notářství. Konečně žalovaní brojili mimo jiné i proti hodnocení důkazů ze strany nižších instancí, kdy zejména namítali neprovedení revizního znaleckého posudku. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovoláním nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokáty, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost svých dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i na základě ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí podle mínění dovolatelů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolání nejsou přípustná.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

I přes poněkud vágní formulaci právních otázek (viz text dovolání) považuje přesto Nejvyšší soud za nezbytné se podrobněji zabývat hmotně-právním posouzením věci.

Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1750/99). Dovolateli mylně zpochybněné naplnění tohoto institutu Nejvyšší soud odůvodňuje tak, že k uvedení stavu faktického do souladu se stavem právním (evidence v katastru nemovitostí) bylo třeba vydání soudního rozhodnutí.

Pokud žalovaní v dovoláních polemizují se závěrem odvolacího soudu, že předložené smlouvy z let 1976 a 1977 dokládají převod pozemků na nabyvatele (tehdy ONV B. II), pak lze v tomto směru odkázat na konstantní judikaturu, například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 620/2007, v němž bylo stanoveno, že tato argumentace je kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Námitky k nesprávnému hodnocení důkazů navíc nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).

V tomto směru Nejvyšší soud nad rámec nezbytných úvah dodává, že nižší instance veškeré své závěry patřičně odůvodnily, když vyložily i to, proč shledaly příslušné smlouvy platnými tituly nabytí vlastnického práva pro právního předchůdce žalobce, potažmo tedy pro žalobce samého, a co je vedlo k vypořádání se s předmětnými znaleckými posudky tak, že provedení revizního znaleckého posudku nepovažovaly za potřebné. Nutno tu podotknout, že jedním z důvodů pro tento procesní postup bylo, že znalecké posudky neměly stejný důkazní význam, neboť posudek, jehož závěry podle názoru nižších instancí postrádaly relevanci, byl předložen stranou žalovanou a měl tedy na rozdíl od posudku soudem ustanovené znalkyně Mgr. V. (jež navíc pracovala s větším rozsahem srovnávacího materiálu), povahu listinného důkazu. Soudy obou stupňů tudíž při procesním dokazování postupovaly řádným a náležitým způsobem , tj. ve shodě se zákonnou právní úpravou.

K dovolateli namítané neúčinnosti převodu, tj. že příslušné smlouvy z let 1976 a 1977 nebyly registrovány státním notářstvím, je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1505/2006, nebo též na rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 91/2000, v nichž byly konstatovány následující právní závěry, mající relevanci i pro posuzovanou věc.

Podle ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák., v tehdejším znění (na základě novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb . ), nepodléhaly této registraci převody do socialistického vlastnictví. Ve smyslu § 507a odst. l obč. zák. ve znění zmíněné novely se ustanoveními tohoto zákona, pokud není uvedeno jinak, řídí i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Uvedené ustanovení zakotvilo tzv. pravou zpětnou působnost zákona č. 131/1982 Sb. , z čehož vyplývá, že registrace smlouvy jako předpoklad převodu vlastnictví k pozemku byla i v rozhodné době nutná jen při jeho nabytí do soukromého vlastnictví, nikoli při nabytí do vlastnictví socialistického . Pokud v § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. bylo uvedeno, že k účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví, pak tato novela jen výslovně upravila, co již i dříve z platné úpravy výkladem vyplývalo. Nabytí těchto pozemků do socialistického vlastnictví nebylo třeba prostřednictvím registrace kontrolovat, resp. proces nabytí vlastnictví byl v tomto směru jednodušší (k tomu srov. Stanovisko Cpj 130/87 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 43/88). Konečně lze poukázat na čl. 9 část II, směrnice Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství z 19. 5. 1964, kterou byly vydány pokyny k postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory ( registrační směrnice ), v níž bylo uvedeno, že registraci nepodléhají smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického společenského vlastnictví.

V daném případě se dále stalo rozhodným posouzení kumulativního naplnění podmínek nutných pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Výkladem citovaného ustanovení lze dovodit, že tedy musí jít o majetek, který v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému dni 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k datu 24. 5. 1991 také hospodařila (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, dále též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 99/2003, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001 aj.).

Požadavek, aby obec s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařila ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci. Ve vztahu k otázce naplnění pojmu faktického hospodaření s předmětnými pozemky ze strany obce (k datu 24. 5. 1991) se dovolací soud rovněž ztotožňuje se závěry nižších instancí a shledává, že existence této i ostatních relevantních skutečností byla v řízení prokázána. Argumenty dovolatelů k vydržení pozemků tedy již neměly ve světle splnění všech podmínek obecní restituce žádný význam.

Nejvyšší soud v tomto směru dále konstatuje, že stav užívání předmětných pozemků, zjištěný i na základě doplněného dokazování v odvolacím řízení, zjevně nasvědčuje tomu, že žalobce s těmito nemovitostmi fakticky hospodaří i v současné době . V této souvislosti je třeba podotknout, že na straně sporných pozemků se totiž převážně jedná o zeleň, chodníky, veřejně přístupné budovy, součásti tramvajového tělesa, školy, vodárny či kanalizace, což tento závěr rovněž podporuje.

Ze všech shora uvedených faktů proto vyplývá, že nalézací soudy dospěly ke správnému právnímu závěru, když shledaly vlastnické právo na straně žalobce.

V posuzované věci navíc neobstojí ani námitka dovolatelů zakládající se na potřebné ochraně důvěry ve správnost aktů orgánů státu, která je základním atributem fungování materiálního právního státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06). Ústředním předpokladem pro aplikaci této teze je prokázaná existence dobré víry na straně jednotlivce, jehož se tato otázka přímo dotýká. Tato podmínka však v uvedené věci nebyla splněna. Žalovaní, jimž bylo vlastnické právo potvrzeno v dědickém řízení, totiž měli vědomost o tom, že jejich právní předchůdci uzavřeli se státem příslušné kupní smlouvy, na jejichž základě došlo k převodu sporných nemovitostí na právního předchůdce žalobce.

S ohledem na veškeré důvody výše zmíněné proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. března 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu