28 Cdo 3033/2005
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 3033/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované H. L., zastoupené advokátem, o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 160/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2005, č. j. 11 Co 589/2004-162, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 2. 4. 2001 u Okresního soudu Plzeň - město domáhal se původně žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit částku 79.614,- Kč.

Okresní soud Plzeň - město jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č. j. 28 C 160/2001-31. Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 15. 6. 1999 je absolutně neplatná, a to z důvodu absence souhlasu obecního úřadu ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K odvolání žalobce byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2003, č. j. 10 Co 440/2002-38, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zaujal názor, že předmětnou smlouvu ze dne 15. 6. 1999 je nutno považovat za platně uzavřenou. Na odůvodnění svého závěru odvolací soud připomněl ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, podle něhož pronajímatel mohl nebytový prostor přenechat k užívání jinému smlouvou o nájmu. Podle § 3 odst. 2 zákona se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajmout jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Pokud tento úřad do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona, pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu obecního úřadu, je neplatná. S odkazem na citovaná ustanovení dovodil odvolací soud, že předmětná smlouva byla uzavřena až po udělení příslušného souhlasu. Ten byl udělen dne 14. 6. 1999, listina obsahující smlouvu o nájmu nebytových prostor byla podepsána dne 15. 6. 1999, tím byl naplněn požadavek zákona na uzavření smlouvy až po udělení souhlasu. Odvolací soud zdůraznil rozdíl mezi platností smlouvy a její účinností. Ujednání obsažené v článku VII. smlouvy nájemní o tom, že se nájemní poměr sjednává na dobu určitou od 1. 6. 1999 do 31. 12. 2006, je ustanovením upravujícím okamžik vzniku práv a povinností založených smlouvou, jde tedy o ustanovení o účinnosti smlouvy. Odvolací soud k tomu dodal, že obecně lze připustit sjednání účinnosti smlouvy přede dnem uzavření smlouvy, když takové ujednání se nepříčí zákonu, ani jej neobchází. V posuzovaném případě tomu tak však není, neboť tomu brání kogentní ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Proto nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle níž mohl platně sjednat účinnost smlouvy i pro dobu před datem 15. 6. 1999, kdy tato nájemní smlouva byla uzavřena. Ujednání o časové doložce považoval za neplatné z důvodu obchází zákona, z čehož dovodil částečnou neplatnost právního úkonu podle § 41 o. z.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 23. 2. 2004, č. j. 28 C 160/2001-91, v odstavci I. řízení ohledně původně podaného žalobního návrhu vyjádřeného v žalobě ze dne 20. 3. 2001 zčásti zastavil tak, že nadále bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit částku 38.415,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně v odstavci II. připustil změnu žalobního návrhu s tím, že nadále bude rozhodováno o povinnosti žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci další částku ve výši 40.823,- Kč na nájemném za červenec až září 1999.

Dalším rozsudkem ze dne 26. 4. 2004, č. j. 28 C 160/2001-118, soud prvního stupně žalobě v odstavci I. vyhověl a ve zbytku v odstavci II. žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 15. 6. 1999 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, přičemž souhlas k uzavření této smlouvy byl udělen Městským úřadem ve S. dne 14. 6. 1999. Vzal za prokázané, že nebytové prostory obchodního centra N. R. byly pronajaty za účelem provozu zábavního centra. Zároveň vzal za prokázané, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou, a to od 1. 6. 1999 do 31. 12. 2006. Soud prvního stupně dále zjistil, nájemní vztah sjednaný smlouvou ze dne 15. 6. 1999 byl ukončen dohodou stran ke dni 30. 4. 2000. Na základě výše uvedené smlouvy měla žalovaná platit měsíční nájemné 9.167,- Kč nejpozději do pátého dne každého měsíce a žalovaný dluh se týkal neuhrazeného nájemného za měsíce červenec, srpen a září 1999 a za měsíce únor, březen a duben 2000. Dluh na nájemném byl žalovanou uznán co do důvodu a výše ve dvou písemných prohlášeních, a to ze dne 5. 4. 2000 a ze dne 9. 9. 1999, přičemž obě listiny obsahují přesnou specifikaci dluhu z hlediska vymezení měsíce, v němž nájemné nebylo plněno, výši vzniklého dluhu s uvedením právního důvodu dlužného plnění. Dovodil, že žalovaná neprokázala oprávněnost zápočtu kauce ve výši 25.000,- Kč a 2.400,- Kč. Vyslovil závěr, že k okamžiku, kdy se vzájemné pohledávky účastníků střetly (k datu 29. 3. 2002), byla pohledávka žalované promlčena, a po vznesení námitky promlčení jí nebylo možno uplatněný nárok přiznat.

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 2. 2005, č. j. 11 Co 589/2004-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body I. a III. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 15. 6. 1999 splňuje všechny náležitosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, 3 zákona č. 116/1990 Sb. tehdy platného znění pro její platné uzavření. Věc posoudil dále podle § 580, 581 odst. 2 o. z. s tím, že žalovaná uplatnila námitku započtení v době, kdy uplatněná pohledávka ještě nebyla splatná. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že nárok žalované byl promlčen a po vznesení námitky promlčení ze strany žalobce nebylo možné jí tento nárok přiznat. Zaujal názor, že pokud splatnost nebyla dohodnuta a ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (R 28/84). Konstatoval, že lhůta promlčení bezdůvodného obohacení uplynula do dvou let ode dne, kdy se žalovaná dozvěděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce. Dále vyslovil, že pokud pronajímatel vybírá nájemné z platně uzavřené smlouvy, nelze tento postup považovat za rozpor s dobrými mravy, neboť takový výkon práva má účastníky zamýšlený a dobrovolně přijatý smluvní základ. Odvolací soud shledal nedůvodnou i námitku žalované o neprojednatelnosti žaloby.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Tvrdila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a též z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tj. z důvodu ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) Podle dovolatelky předmětná smlouva neobsahuje platné sjednání nájemní doby, proto je nutné ji ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. považovat za absolutně neplatnou. Dále nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že v dané věci lze sjednat účinnost smlouvy přede dnem uzavření konkrétní smlouvy. Vytýkala též soudům obou stupňů neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Konstatovala, že v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 o. z. ve spojení s ustanovením § 79 odst. 1 o. z. musí být z návrhu na zahájení řízení zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, přičemž v dané věci podle dovolatelky nelze zjistit, co je požadováno na jistině a co na příslušenství pohledávky. Zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřovala v posouzení otázky, zda sjednání účinnosti smlouvy před její možnou platností činí smlouvu o nájmu ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. absolutně či pouze relativně neplatnou. Dovolatelka též namítala, že výkon práva pronajímatele na úhradu nájemného je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 o. z. v případě, kdy nájemce učiní jednoznačný projev vůle ke skončení nájemního poměru, ale nepodá písemně výpověď a nájemce je povinen dále platit nájemné, i když pronajímané prostory nejsou a ani nemohou být užívány. Podle dovolatelky je sporné, zda může soud z vlastního podnětu přeformulovat navrhovaný petit žaloby. Tvrdila též, že odvolací soud nesprávně posoudil i otázku započtení její pohledávky vůči pohledávce žalobce, a to zejména s ohledem na okamžik jejich střetu a otázku promlčení. Navrhla proto odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. je dán v případě pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s. ř. ). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. Závěry odvolacího soudu o skutkových zjištěních, z nichž při právním posouzení vycházel, jsou vnitřně skloubená, přesvědčivá a odpovídají obsahu spisu. Existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud neshledal.

Pokud jde o vytýkanou nesprávnost právního posouzení, zjišťuje dovolací soud, že v daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 563 o. z., § § 580, 581 odst. 2 o. z. a § 3 odst. 2, 3 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění, § 3 o. z. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.

Závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka se stává splatnou až k výzvě věřitele na splnění dluhu je správný. Tento závěr zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 563 o. z., z něhož lze dovodit, že není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán (viz též rozsudky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R III/1967 a R 23/1993). Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným. Vzhledem k tomu, že úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly splatnými obě započítávané pohledávky, byl úkon žalované směřující k započtení předčasný, neboť nebyly splněny podmínky pro započtení a nemohl proto mít účinky započtení.

Z hlediska hmotného práva je započtení jedním ze způsobů zániku závazku (srov. § 580 o. z.). Vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učinil vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastává okamžikem, kdy se pohledávky setkaly. Zánik pohledávky započtením má obdobné důsledky jako zánik dluhu splněním.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ke dni 29. 3. 2002, kdy se střetly vzájemné pohledávky účastníků, byla pohledávka žalované promlčena. Nebylo proto možné k takto uplatněné kompenzační námitce přihlédnout. Rovněž další úvahy odvolacího soudu o počátku promlčecí doby a jejím běhu jsou v souladu s běžnou judikaturou soudů.

Dovolací soud neshledal požadované plnění v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z. Skutečnost, že žalovaná (nájemce) nevyužila svého práva užívat nebytové prostory po sjednanou dobu na základě platně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor, přičemž jí v tom žalobce (pronajímatel) nebránil, není důvodem neplacení nájemného podle platně uzavřené smlouvy, a to ani za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku. K tomu se připomíná, že nájemní smlouva je smlouvou konsensuální, nikoli reálnou. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na podrobné přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k této otázce se vyjadřující. Nelze tedy dospět k závěru, že výkon práva pronajímatele na úhradu nájemného by byl v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 15. 6. 1999 v písemné formě splňuje všechny zákonné předpoklady platně uzavřené smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, 3 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění a žalovaná měla právo (možnost) předmětné nebytové prostory po sjednanou dobu užívat.

Pro úplnost se k námitce dovolatele o neplatnosti smlouvy, kterou spatřoval v tom, že byla uzavřena s účinností předcházející dni uzavření konkrétní smlouvy, odkazuje na právně závazný názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 7. 10. 2003, č. j. 10 Co 440/2002-38. Se závěry tam uvedenými se dovolací soud ztotožňuje. Pakliže soud prvního stupně a následně soud odvolací, v souladu s tímto právním závěrem ve věci rozhodli, nejde o nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud k tomu pouze dodává, že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu. Smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). Odvolací soud správně poukázal i na tuto omezující okolnost ve vztahu k důsledkům plynoucím z dřívějšího znění zákona č. 116/1990 Sb. (pokud jde o někdejší udělování souhlasu správního orgánu ve vymezených případech), správně však též dovodil, že uvedené omezení má v daném případě za následek pouze částečnou (byť absolutní) neplatnost nájemní smlouvy.

Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst.1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu