28 Cdo 3025/2013
Datum rozhodnutí: 07.05.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 34 předpisu č. 128/2000Sb.




28 Cdo 3025/2013



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně
AMTRAK s.r.o.,
IČ 259 62 272, se sídlem v Praze 10, V Korytech 3234, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, proti žalovanému
městu Špindlerův Mlýn
se sídlem ve Špindlerově Mlýně, Svatopetrská 173, zastoupenému JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, o zaplacení 52.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 16/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 26 Co 515/2012-91, takto:

Dovolání
se odmítá
.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 52.560,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož část (o velikosti 144 m2) je minimálně od 1. ledna 2010 veřejným prostranstvím, které užívají občané žalovaného.


Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20. července 2012, č. j. 9 C 16/2012-75, určil, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán (výrok I.), s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně je vlastníkem stavební parcely č. 187, o výměře 803 m2, v obci a k. ú. Špindlerův Mlýn (dále jen pozemek nebo parcela ), a že žalovaný vydal dne 17. 5. 2011 obecně závaznou vyhlášku č. 1/2011, v jejíž příloze č. 1 jsou jmenovitě uvedeny pozemky, které tvoří veřejné prostranství, přičemž mezi těmito je uvedena i sporná parcela a veřejné prostranství je v jejím případě specifikováno slovy před bývalým Rekreantem . Citovaná vyhláška pak vedle definice veřejného prostranství (§ 18 odst. 1 vyhlášky) upravuje i poplatky za jeho užívání. Na jejím základě pak žalovaný vyměřil poplatek za užívání veřejného prostranství umístění předzahrádky restaurace na pozemku částkou 36.900,- Kč.


Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je omezena ve výkonu svého vlastnického práva k části parcely, která má povahu veřejného prostranství a je užívána veřejností (obyvateli a návštěvníky města) jako komunikace pro pěší chodník. Za takovéto omezení musí žalovaný poskytnout žalobkyni náhradu, jež odpovídá jeho bezdůvodnému obohacení, které mu vzniká užíváním veřejného prostranství bez právního důvodu.


K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 26 Co 515/2012-91, potvrdil. Odvolací soud dovodil, že část parcely žalobkyně o výměře 144 m2 je veřejným prostranstvím ex lege ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a je proto nerozhodné, zda byla zahrnuta do obecně závazné vyhlášky žalovaného (resp. do její přílohy č. 1). Podstatný je zde jedině objektivně vzniklý stav, a již tento má za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce (žalovaného) plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci (žalovanému) vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby bylo poskytováno bezplatně. Jestliže část pozemku žalobkyně je užívána jako veřejný prostor a ta je povinna strpět omezení svého vlastnického práva tak, že pozemek (resp. jeho část) je užíván pro potřebu všech jako veřejné prostranství, má právo na náhradu, neboť je ve výkonu vlastnického práva omezena. Jelikož je veřejné prostranství uvnitř území obce žalovaného, je žalovaný, kterému bezdůvodné obohacení vzniká, povinen je žalobkyni vydat.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Především tvrdí, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp. zn. 32 Odo 823/2003 a sp. zn. 28 Cdo 3382/2010 (o která soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí) v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť jejich obsah je vztažen ke zcela odlišnému základu nároku. Tuto odlišnost spatřuje v tom, že pozemky v právě citovaných rozhodnutích byly zahrnuty do rekreačních nebo oddychových zón v jednotlivých městech, zatímco v nyní posuzované věci se jedná o část pozemku, která tvoří chodník v centru města. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 86/2008 dovozuje, ze pro něj nevyplývá žádná výhodnost z určení pozemku nebo jeho části za veřejné prostranství. Dále zdůrazňuje, že nemá zákonnou možnost ovlivnit určení pozemku (nebo jeho části) za veřejné prostranství, a v návaznosti na závěr o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vlastníku takového pozemku namítá porušení rovnosti stran. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 jasně vyplývá, že práva vlastníka nejenže nejsou určením pozemku za veřejné prostranství omezena, ale dochází i k jejich ochraně z hlediska veřejného práva, což zcela jistě převyšuje jakákoliv omezení z hlediska soukromoprávního, a proto tvrzení žalobkyně o omezení jejího vlastnického práva nemohou obstát. Tato tvrzení pak nemohou obstát i z důvodu, že se jedná o chodník, který žalobkyně nemůže žádným jiným způsobem užívat. Jestliže tedy nedochází k omezení vlastnictví, nedochází ani k žádnému majetkovému omezení. Rovněž zdůrazňuje, že nemá z uvedeného veřejného prostranství žádný užitek, neboť s ohledem na povahu chodníku (výměru a šířku) zde není nic, co by mohlo být zpoplatněno (za zvláštní užívání veřejného prostranství). Dále poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/01, podle nichž je užívání veřejného prostranství předem neurčeným okruhem osob zásadně bezplatné. Ve spojení s tím, že nemůže ovlivnit určení rozsahu veřejného prostranství, je tak podle jeho názoru zcela a absolutně negována jakákoliv možnost vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. V závěru cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 320/2007 a argumentací a contrario dovozuje, že pokud jsou pozemky ve vlastnictví soukromého vlastníka veřejným prostranstvím, nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) za správné, a proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.


Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a vždy dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005). Od své ustálené judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.


Namítá-li žalovaný, že závěry z rozhodnutí, jež ve svých odůvodněních citovaly soudy nižších stupňů (a které jsou ve shodě se závěry shora uvedených rozhodnutí), na nyní projednávanou věc aplikovat nelze, jelikož v těchto případech se jednalo o pozemky, jež byly začleněny buď do lesoparku, nebo se jednalo o zelené plochy sídlišť (tzv. sídlištní zeleň), a to vždy na okraji měst, zatímco v nyní posuzované věci jde o pozemek v centru města, na němž je vybudován chodník, nelze s dovolatelem v tomto směru souhlasit. Závěry z rozhodnutí citovaných odvolacím soudem v napadeném rozsudku i závěry z rozhodnutí právě citovaných dovolacím soudem jsou totiž dostatečně obecné tj. hovoří a dopadají na všechny případy obecného užívání veřejného prostranství (tj. pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím) bez ohledu na to, jaký charakter veřejné prostranství má (tj. zda jde o náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení), jakož i bez ohledu na jeho vzdálenost od centra města. Současně nelze odhlédnout ani od toho, že ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. za veřejné prostranství (mimo jiné) pokládá i chodníky, které se z povahy věci nacházejí právě v centrech měst. Jinými slovy řečeno, závěry citované v napadeném rozhodnutí na nyní projednávanou věc plně dopadají a soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže právě s odkazem na ně uzavřely, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím.


Přesto se sluší uvést, že k naprosto stejným závěrům (o vzniku bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím) dospěl Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/2012, odmítl). V tehdy projednávané věci se na pozemcích žalobkyně, jež byly veřejným prostranstvím, nacházela silniční vegetace (coby příslušenství místní komunikace IV. třídy ve vlastnictví obce), část pozemku (o výměře 625 m2) byla zastavěna chodníkem a dále zde byly vybudovány přístřešky pro odpadní kontejnery a odpadní nádoby. Je tedy zřejmé, že se jednalo o skutkově obdobnou věc.


Důvody pro změnu judikatury přitom nelze dovozovat ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněného pod č. 211/2005 Sb., jenž problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, nebo jeho rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). K podobnému závěru ostatně dospěl i Ústavní soud, když ve svém usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, kterým odmítl ústavní stížnost žalovaného v jiné skutkově obdobné věci, uzavřel, že nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02 řešil (toliko) otázku ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek bez souhlasu jeho vlastníka a dle níž obec stanoví povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen.


Obdobné pak platí i pro argumentaci žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/01, uveřejněném pod č. 8/2002 Sb., jenž rovněž neřeší problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neboť toto řízení bylo vedeno o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Plchov o místních poplatcích. Nadto je třeba zdůraznit, že výše citované závěry (připouštějící vznik bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím) s tímto plenárním nálezem v rozporu nejsou.


Jestliže pak žalovaný ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 320/2007, argumentací a contrario dovozuje, že pokud pozemky ve vlastnictví soukromého vlastníka jsou veřejným prostranstvím, potom nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce, je třeba uvést, že takovéto vývody žalovaného správné nejsou. Shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu, nadto aprobovaná i rozhodnutími soudu ústavního, totiž dovodila pro případy výše popsané pravý opak. Navíc rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 320/2007 řešilo otázku vzniku bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, který neměl charakter veřejného prostranství, a účastníky řízení byly toliko fyzické osoby (tj. na žádné ze stran sporu nevystupovala obec). Řešení otázky, zda pozemek je či není veřejným prostranstvím, bylo v této věci zásadní, neboť v případě kladné odpovědi by se ze strany žalovaných (fyzických osob) jednalo o obecné užívání veřejného prostranství, které je zásadně bezplatné, a proto by jim za jeho užívání (bez právního důvodu) nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, jehož vydání se po nich žalobkyně domáhala. Jelikož však soud v tehdy projednávané věci dovodil, že pozemek, za jehož užívání se žalobkyně po žalovaných domáhala vydání bezdůvodného obohacení, není veřejným prostranstvím (ani účelovou komunikací), nezbylo mu než uzavřít, že žalovaným vzniklo jeho užíváním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobkyni vydat. Z uvedeného je pak dostatečně zřejmé, že žalovaným a contrario dovozované závěry jsou zcela nesprávné, neboť vycházejí z nepochopení daného případu. Argumentací a contrario by totiž z citovaného rozhodnutí bylo možné toliko dovodit, že je-li pozemek (nebo jeho část) veřejným prostranstvím, nevzniká fyzické osobě jeho obecným užíváním bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka takovéhoto pozemku.


Odkazuje-li dovolatel na některé (toliko obecné) závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, je vhodné nejprve zmínit, že tímto rozhodnutím byla řešena otázka, zda placení nájemného za užívání pozemku (který je veřejným prostranstvím) osvobozuje stěžovatele jako nájemce od placení místního poplatku za zvláštní užívání tohoto pozemku jako veřejného prostranství a zda uzavřením nájemní smlouvy došlo k vynětí této části pozemku z prostoru veřejného prostranství, a tím i k vyloučení aplikace zákona o místních poplatcích. Na tuto otázku Nejvyšší správní soud odpověděl tak, že uzavřením nájemní smlouvy pronajatý prostor neztrácí charakter veřejného prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích spojuje vybírání místního poplatku, je obec oprávněna tento poplatek stěžovateli vyměřit. Je tedy zřejmé, že uvedené závěry na nyní projednávanou věc nikterak nedopadají, a ani teoretická východiska, z nichž Nejvyšší správní soud vycházel ve své argumentaci, nejsou v rozporu se shora uvedeným.


Tvrdí-li pak žalovaný, že určení daného prostoru za veřejné prostranství nemohl nijak ovlivnit a z tohoto určení pro něj nevyplývá žádná výhoda, je třeba připomenout, že se v posuzované věci jedná o vztah z bezdůvodného obohacení, jež je založeno na objektivním principu (bez ohledu na zavinění či ovlivnění), přičemž sporovaná výhodnost spočívá právě v zajištění funkční infrastruktury obce, jež tak není odkázána pouze na pozemky v jejím vlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). Obec je navíc oprávněna za zvláštní užívání veřejného prostranství vyměřit poplatek, který je příjmem jejího rozpočtu, přičemž v projednávané věci žalovaný vydal za umístění předzahrádky restaurace na pozemku platební výměr na poplatek za užívání veřejného prostranství.


Je-li současně žalovaný přesvědčen, že určením pozemku za veřejné prostranství nedochází k omezení vlastnického práva vlastníka takového pozemku, je třeba uvést, že konstantní judikatura dospěla k závěru opačnému, když se opakovaně vyslovila v tom směru, že pokud pozemek nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je jeho vlastník povinen strpět omezení vlastnického práva, které spočívá v tom, že jeho pozemek je užíván pro potřebu všech jako veřejné prostranství (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, nebo ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004). Ke stejným závěrům pak dospívá i komentářová literatura, a to na základě dvou klíčových znaků, jež charakterizující veřejné (či veřejná) prostranství jako přístupné (přístupná) každému bez omezení bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém důsledku znamená i příslušné omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže například oplotit či jinak uzavřít, neboť tak by ztratil funkci veřejného prostranství. Vlastník zmiňovaného prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět [přiměřeně srov. Koudelka Z., Ondruš R., Průcha P., Zákon o obcích (obecní zřízení) - Komentář, Linde Praha 2002].


S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a nemá zásadní právní význam, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu