28 Cdo 2992/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2992/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalované A. L., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 17/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006, č. j. 56 Co 550/2005-78, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 8. 2005, č. j. 7 C 17/2004-54, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit byt č. 5 v Heyrovského ulici č. 1567 v S. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.


Odvolací soud vyšel z právního závěru, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Její užívání předmětného bytu bylo odvozeno od souhlasu P. M., který byl předchozím vlastníkem bytu jím zakoupeného od města S. a který posléze převedl byt na žalobce. Ve smlouvě o převodu bytu na žalobce byl zakotven závazek P. M., že opustí byt nejpozději do 19. 9. 2003 spolu se všemi rodinnými příslušníky a spolubydlícími a předá žalobci klíče od bytu a domu. Žalobce však zjistil, že se v bytě nadále zdržuje žalovaná (jako předchozí spolubydlící), a proto oprávněně podal žalobu na vyklizení bytu, opřenou po právní stránce o ochranu vlastnictví podle § 126 odst. 1 o. z.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a žádala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolatelka nevzala v úvahu, že zejména při shodě rozsudků obou nižších instancí není Nejvyšší soud v postavení řádné třetí instance, jež by měla provádět kompletní revizi napadeného rozhodnutí. Zejména přičítala-li žalovaná podle obsahu dovolání napadenému rozsudku zásadní právní význam, byl dovolací soud závislý na (co do rozsahu přezkumu) limitované právní úpravě této varianty přípustnosti dovolání a na těch dovolacích tvrzeních (důvodech), jež byly v dovolání obsaženy.


Dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce. Brojila tedy proti napadenému rozsudku ve smyslu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Taková alternativa přípustnosti dovolání však předpokládá, že dovolatel právní otázku, která je pro rozhodnutí sporu určující, patřičně vymezí. Tato náležitost obsahu dovolání byla dovozena výkladem Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v Soudní judikatuře č. 7/2004, str. 536, bod II. Shodný závěr presumoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ve svazku 29, nález č. 23. Dovolání žalované, sepsané jejím advokátem, však obsahuje podrobný právní rozbor celé projednávané věci, aniž by jednoznačně vytyčilo právní otázku.


Ve vztahu k právní argumentaci, jež je základem dovolacích tvrzení, trpí navíc dovolání nedostatkem konkrétnosti. Dovolatelka v textu odkazuje na argumenty, které uvedla ve svých podáních Taková formulace však není přijatelná. Nejvyšší soud je při dovolacím přezkumu vázán obsahem dovolání resp. dovolacími důvody a nemůže jít za tento limit. Tuto vázanost zakotvuje ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy dovolatelka odkázala na tvrzení v dovolání neuvedená, neměl dovolací soud konkrétní vodítko pro svůj přezkum z hlediska přípustnosti dovolání.


Obsah dovolacího přezkumu mohla dovolatelka naplnit také řádnou citací těch judikátů Nejvyššího soudu, které by mohly být zpochybněny v napadeném rozsudku; tím by přišla ke slovu sjednocovací funkce dovolacího přezkumu ohledně judikatury. Namísto toho se však dovolatelka dopustila jakési souhrnné citace celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu; k nim připojila zcela obecnou formulaci o nedostatku projevu vůle obce a v důsledku toho neplatnosti přechodu vlastnického práva. Taková citace naprosto neodpovídá požadavkům lege artis a neumožňuje dovolací přezkum z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Jen z kontextu dovolacích tvrzení, spolu s porovnáním s rozhodnutími nižších instancí, lze dovodit, že dovolatelka napadá vlastnický titul žalobce, a to nikoli z hlediska platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu bytu mezi P. M. a žalobcem, ale již pro neplatnost převodu bytu z města Sokolov na P. M. K tomuto převodu došlo podpisem smlouvy dne 5. 9. 2003 s právními účinky vkladu dne 9. 9. 2003 a dovolatelka dovodila, že postup obce v souvislosti s převodem bytu se ocitl v rozporu se zákony o obcích č. 367/1990 Sb. a posléze č. 128/2000 Sb.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná podala dovolání včas a byla zastoupena advokátem. Aby bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí meritorně, tedy pro dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), musel by být nejprve učiněn závěr o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Z výše řečeného je však patrno, že tento zásadní právní význam nemohl být naplněn již pro obsahové nedostatky dovolání, neumožňující učinit závěr ani o judikatorním přesahu rozhodných právních otázek, ani pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem.


Je třeba navíc zdůraznit, že odvolací instance řešila zcela konkrétní právní otázky, s nimiž byly spojeny jedinečné skutkové okolnosti. Tyto právní otázky nevykazovaly širší judikatorní dosah. Specifické jsou na dané věci skutkové okolnosti, nikoli její právní posouzení (viz usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí ve svazku 2., zn. C 203).


Dalším důvodem, který vyloučil relevanci dovolacích tvrzení, byla skutečnost, že dovolatelka brojila proti nabývacímu titulu právního předchůdce žalobce, aniž by byla jakkoli účastna svými právy na tomto titulu. Nebyla ani nájemnicí bytu a dokonce ani osobou, jejíž užívání bytu by bylo odvozeno od souhlasu předchozího převodce (města). Její užívání bytu bylo odvozeno od souhlasu nabyvatele ze smlouvy ze dne 5. 9. 2003. Jestliže by měla být věc posuzována z hlediska naléhavého právního zájmu dovolatelky ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., pak by tento naléhavý právní zájem nemohl být dán (srov. rozsudek NS ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1895/2001, Soubor rozhodnutí, svazek 17, zn. C 1222). Pokud by nebyl dán zmíněný naléhavý právní zájem, pak tím méně lze dovodit, proč by měla být přezkoumávána v rámci dovolacího přezkumu - smlouva o převodu bytu ve prospěch právního předchůdce žalobce.


Jen na okraj dovolací soud dodává, že (též s odkazem na závěry odvolacího soudu) neshledává podmínky převodu předmětného bytu z města Sokolov na občana M. za nesplněné. Z hlediska zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, došlo k převodu v souladu zejména s ustanoveními § 4 a § 6 tohoto zákona (prohlášení o vlastnictví jednotky, náležitosti převodní smlouvy). Pokud jde o splnění zákonných podmínek na straně obce podle zákona o obcích (dříve č. 367/1990 Sb., nyní zákon č. 128/2000 Sb.), pak zjištění odvolacího soudu přesvědčivě hovoří pro to, že tyto náležitosti byly podle § 36a odst. 4 předchozího textu zákona o obcích splněny, a dovolací soud neshledává důvod, proč by splnění těchto náležitostí nemělo působit i v době, v níž již platil § 39 zákona č. 128/2000 Sb. Dovolatelka přitom nenapadá nabývací titul nynějšího žalobce za situace, kdy se předchozí smlouvě mezi městem a občanem M. dostalo právních účinků dne 9. 9. 2003 a již 4 dny předtím byla sjednána smlouva další, ve prospěch nynějšího žalobce.


Ze všech uváděných důvodů dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).


Žalobci nevznikly v řízení žádné náklady.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. června 2007


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r. předseda senátu