28 Cdo 2980/2006
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2980/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) L. F., a B) J. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 46/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 74/2006-50, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 74/2006-50, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 1.9.2005, č.j. 7 C 46/2004-32, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně L. F. a J. J. jsou vlastnicemi každá jedné ideální poloviny nemovitostí blíže popsaných v enunciátu rozsudku soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně nabyly vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení děděním po své matce, a to každá v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně byly v době úmrtí matky občankami Š. k., kde měly trvalé bydliště a do České republiky pravidelně jezdily. Též zjistil, že po matce kromě zemědělských pozemků zdědily též dům, který chtěly prodat a získané finanční prostředky převést do Š. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně učinily nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu dne 20.6.1985, vedenou pod sp. zn. Rp 2876/85-dar, přičemž tato nabídka byla přijata finančním odborem ONV P. v. dne 10.1.1986 a v současné době je jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána Česká republika. Ztotožnil se rovněž s právním hodnocením soudu prvního stupně s tím, že předmětné nemovitosti tvořící zemědělský půdní fond převzal stát v rozhodné době podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ), a to ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tj. smlouvou o darování nemovitostí uzavřené dárci v tísni. Odvolací soud poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitosti podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 126 o.z.) a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř. Dále odvolací soud odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, v němž dovolací soud dovodil, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, ale též v případě, kdy byl dán restituční nárok podle § 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K otázce ,,převzetí věci bez právního důvodu Nejvyšší soud ČR zaujal názor v rozhodnutí ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor byl zaujat rovněž v judikatuře Ústavního soudu ČR, a to v nálezech sp. zn. II. ÚS 114/04, II.ÚS 504/04 a stanovisku SPl. ÚS 21/05 publikovaném pod č. 477/2005 Sb. Podle odvolacího soudu shrnutí současné judikatury je obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005. Odvolací soud dovodil, že ať již předmětné nemovitosti přešly na stát smlouvou o darování uzavřenou žalobkyněmi v tísni nebo na základě absolutně neplatné darovací smlouvy, nelze vyhovět návrhu žalobkyň na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu cestou určovací žaloby, a to bez ohledu na to, že žalobkyně nemohly úspěšně uplatnit své nároky podle zákona o půdě, neboť nesplňovaly podmínku podle § 4 odst. 1 zákona, když nebyly státními občankami České republiky.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 1.8.2006 dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýkaly soudům obou stupňů, že neposuzovaly žalobu o určení vlastnického práva a zákonnosti podmínek, za nichž došlo k převodu vlastnického práva na stát podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 o.z., nýbrž podle podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Tvrdily, že požadovaly určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem výlučně na základě porušení ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 o.z. při převodu vlastnického práva na stát. Kladly si otázku, zda zákon o půdě vylučuje domáhat se určení vlastnického práva v případě, kdy při převodu vlastnického práva na stát došlo k porušení § 37 odst. 1 a § 39 o.z. Podle dovolatelek takový postup není vyloučen. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, na něž správně odkazoval a z nichž při svém rozhodování správně vycházel. Pro úplnost lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2006, sp. zn. 2462/2006, ze dne 25.10.2006, sp. zn. 28 Cdo 2247/2006, ze dne 27.9.2005, sp. zn. 28 Cdo 1592/2004, ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, v nichž je řešena obdobná problematika.


Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.


V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.


Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.


Na základě výše uvedeného je tak patrno, že odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů (v dané věci podle zákona o půdě) a mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměly v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. února 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu