28 Cdo 2975/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 24 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2975/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému družstvu R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 104.512 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 4 C 590/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.8.2005, čj. 7 Co 1281/2005-180, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.srpna 2005, čj. 7 Co 1281/2005-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení je náhrada za trvalé porosty, odstraněné z pozemků v katastrálním území S., v žalobě blíže specifikovaných. Dle obsahu spisu byly trvalé porosty odstraněny zemědělskou organizací, jež pozemky užívala, v době, kdy jejich vlastníkem byl otec žalobce; ten darovací smlouvou ze dne 23.8.1990 předmětné pozemky daroval žalobci.

Ve věci rozhodoval Okresní soud v Jindřichově Hradci opakovaně. Nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem, že nárok žalobce je po právu, tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem. Dalším rozsudkem soud prvního stupně návrh zamítl, i tento rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen. Posléze pak rozsudkem ze dne 17.2.2005, čj. 4 C 590/2003-129, žalobu zamítl. Dovodil, že nejde o nárok na vydání majetkového podílu z transformace zemědělského družstva, jehož členem byl otec žalobce, ale o náhradu podle § 24 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ). Žalobě však nelze vyhovět v důsledku toho, že žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení, přičemž soud zjistil, že k promlčení došlo dnem 26.11.1995. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 104.512 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8.4.2003 do zaplacení, a ohledně dalšího úroku z prodlení ve výši 0,5 % žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil zjištěním z dopisu P. f. České republiky (dále jen P. f. ) z 13.4.1993, adresovaného žalobci. V něm P. f. žalobci sdělil, že nemá náhradní pozemek se srovnatelným trvalým porostem ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud sdílel závěry soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení požadované částky (jejíž výše, představující hodnotu odstraněných trvalých porostů, je mezi účastníky nesporná), je nárokem podle § 24 odst. 4 zákona o půdě ve znění platném do 30.6.1993 a nejde o nárok na vydání majetkového podílu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ani o nárok podle § 15 zákona o půdě. Nárok na náhradu za odstraněné trvalé porosty uplatnil u právního předchůdce žalovaného právní předchůdce žalobce dne 21.9.1991. V důsledku sdělení P. f., že nemá k dispozici náhradní pozemky, vznikl nárok na peněžité plnění. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že tento nárok je promlčen. Promlčecí doba totiž začíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit, a to zcela, nebo zčásti. Žalovaný uznával svou odpovědnost za náhradu za odstraněné porosty ve výši 104.512 Kč, a to ještě i v průběhu soudního řízení.Navrhoval však uspokojení nároku žalobce v naturální podobě, ,, když nesprávně jeho nárok posoudil podle § 15 a § 16 zákona o půdě. Z předžalobní korespondence účastníků vyplývá, že od roku 1991 vedli jednání o uspokojení nároku žalobce, a nelze dovodit, že by žalovaný dal jednoznačně najevo, že nehodlá nárok žalobce uspokojit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaný dával jednoznačně najevo, že hodlá nárok žalobce uspokojit (byť jeho projev vůle nesplňoval zákonné předpoklady pro uznání dluhu), nelze dovodit, že by běh promlčecí lhůty započal před podáním žaloby v této věci, tedy před 8.4.2003. Žalovaný teprve v průběhu řízení dne 4.10.2003 vznesl námitku promlčení a tak dal najevo, že nárok žalobce nehodlá uspokojit. Námitku promlčení proto odvolací soud neshledal důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, v němž uplatnil, že rozsudek odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Nesprávnost skutkových zjištění spatřuje dovolatel v závěru soudu, že žalobce prokázal, že požádal P. f. o výměnu parcel. Důkazní břemeno o tom, že žalobce požádal o výměnu konkrétních parcel, spočívalo na něm. Přitom právní předchůdce žalobce žádal o finanční náhradu 29.9.1991, tedy ještě před sdělením Pozemkového úřadu ze dne 13.4.1993, které dle obsahu odůvodnění se týkalo otce žalobce. Přitom vlastníkem předmětných pozemků byl žalobce sám, a to i ke dni účinnosti zákona o půdě. Odvolací soud dle názoru dovolatele též nesprávně posoudil promlčení nároku žalobce. V projednávané věci bylo minimálně od roku 1994 zřejmé, že účastníci nejsou schopni se shodnout na výši a způsobu vypořádání nároku. Z obsahu spisu vyplývá vstřícnost žalovaného z počátku 90. let poskytnout náhradu v nemovitostech, nikdy však nebyl ochoten k poskytnutí náhrady v penězích. Navíc posouzení promlčecí doby odvolacím soudem vzhledem k uplynutí 12 let od účinnosti zákona o půdě porušuje zásadu právní jistoty. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze k odmítnutí námitky promlčení přistoupit jen za situace, že byl učiněn vážný příslib plnění ze stany povinného, podložený jeho reálným jednáním, a na běh promlčecí lhůty nemá vliv okolnost, že se žalovaný výslovně nevyjádřil, že nárok žalobce neuznává, když právě nečinnost žalovaného poté, kdy měl začít plnit, opravňuje věřitele k uplatnění nároku u soudu.

Odvolací soud také pochybil, jestliže vztáhl počátek promlčecí doby k procesnímu vyjádření žalovaného z 2.7.2003 a opomenul jiné listinné důkazy založené ve spisu, z nichž vyplývá jiný okamžik, kdy žalobce mohl zjistit, že jeho nárok není uznáván. V samotné žalobě se uvádí, že žalobce se neustále domáhal po vypracování zmíněného znaleckého posudku po vypořádání dlužné částky, avšak žalovaný je nečinný a do dnešního dne se nevypořádal, ani se nemíní dobrovolně vypořádat. Proto nezbývá žalobci jiná možnost, než domáhat se svého práv soudní cestou. Protože žalovaný zřejmě úmyslně uvedenou částku zadržuje, ... . Dovolatel uvádí, že žalovaný nikdy nesouhlasil s vyplacením částky 104.512 Kč, nikdy peněžité plnění nepřislíbil a nikdy v žalobci nemohl vyvolat dojem, že částku 104.512 Kč je ochoten dobrovolně uhradit. Odvolací soud také nehodnotil skutečnost, že procesní vyjádření bylo učiněno v omylu ohledně právní kvalifikace restitučního nároku, žalovaný neměl k dispozici doklady prokazující právní režim nároku. Z dispozičních úkonů žalobce nebylo jasné, zda se jedná o nárok podle zákona č. 42/1992 Sb., nebo podle § 14 (správně § 15) zákona o půdě, popřípadě o nárok podle § 24 tohoto zákona. Žalovaný nemohl nárok uznat, když existence a důvodnost nároku byla žalobcem doložena až přílohami k podání z 12.9.2003. Námitku promlčení proto dovolatel považuje za důvodnou a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Žalobce i jeho otec měli své samostatné restituční nároky, jejichž vydání se domáhali již od počátku devadesátých let. Je zřejmé, že P. f. reagoval svým dopisem z 13.4.1993, adresovaným žalobci, na jeho výzvu, nikoli na výzvu jeho otce. Odvolací soud proto správně vyhodnotil, že žalobce v souladu s § 24 odst. 4 zákona o půdě požádal o výměnu pozemků a reakcí na tuto žádost bylo uvedené sdělení P. f. Není právně významné, že ve vyjádření P. f. nejsou konkretizovány pozemky, které měly být předmětem směny. Správně také odvolací soud dle názoru žalobce posoudil, že k promlčení nároku žalobce nedošlo, když žalovaný svůj závazek uznával, a to ještě i po podání žaloby, a rozpor byl pouze ve formě plnění. Žalovaný chtěl plnit stavbami, které žalobce nemohl přijmout pro jejich právní neexistenci a špatný technický stav a nařízenou demolici. Přesto že nedošlo k dohodě o formě plnění, dával žalovaný ve své korespondenci vážný příslib plnění náhrad za odstraněné trvalé porosty ve výši, stanovené znaleckým posudkem. Nebyl tedy nečinný, když nabízel plnění. Dle názoru žalobce by za zjištěného stavu věci bylo připuštění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a byla by namístě aplikace § 3 obč. zák. Žalobce rovněž dodává, že žalovaný měl k dispozici veškeré doklady prokazující nárok žalobce, sám nechal zpracovat posudek o výši náhrad, probíhala spousta jednání, neboť uplatněný nárok nebyl jediným nárokem žalobce a jeho rodiny u žalovaného, a ten věděl velice přesně o nároku na náhradu za odstraněné porosty. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože odvolací soud rozsudkem jím napadeným změnil rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. To se mělo týkat zjištění, že dopis P. f. z 13.4.1993 byl adresován žalobci, když dle dovolatele z jeho obsahu vyplývá, že se týkal otce žalobce. Dovolací soud považuje zjištění odvolacího soudu za správné, protože obsahem dopisu, který je výslovně adresován žalobci, identifikovanému jménem a adresou S. 53 , je prosté sdělení, že P. f. nemá náhradní pozemek se srovnatelným trvalým porostem ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o půdě, a obsahuje popis dalšího postupu, jímž je výzva k vyplacení finanční náhrady. Výzva má být doložena znaleckým posudkem o výši požadované náhrady a tímto potvrzením, že výměna pozemku není možná. Další závěr odvolacího soudu z toho vyplývající, že uvedené vyjádření muselo být reakcí na výzvu žalobce k poskytnutí náhradního pozemku, je zcela logický. Současně však dovolací soud dodává, že tato okolnost ani nemá pro posouzení nároku žalobce rozhodující význam, jak bude dále vysvětleno.

Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu, dovolací soud je shledává správnými, pokud nárok žalobce podřazuje pod § 24 zákona o půdě. Nejde totiž o nárok oprávněné osoby podle druhé části zákona o půdě, ale o nárok vlastníka pozemku, na němž byly odstraněny trvalé porosty. Odvolací soud správně vyšel z toho, že původní právní úprava náhrad za odstraněné trvalé porosty byla založena ustanovením § 24 odst. 4 zákona o půdě, který vázal vznik nároku na okamžik zániku práva užívání, tedy ke dni 24.6.1991 (viz § 22 odst. 1 tohoto zákona) a podle něhož předpokladem pro vznik nároku na náhradu za porosty (a to výslovně náhradu finanční), byla okolnost, že výměna pozemku P. f. za pozemek jiný, se srovnatelnými porosty, nebyla možná. V dané věci odvolací soud - ostatně správně- dovodil z dopisu P. f. z 13.4.1993, že tato podmínka pro poskytnutí finanční náhrady nastala.

Uvedená právní úprava se v praxi neosvědčila a novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., došlo s účinností od 1.7.1993 k modifikaci práva vlastníka pozemku na náhradu za trvalé porosty, vyjádřenou dnes v § 24 odst. 3 zákona o půdě. Peněžité náhrada není od té doby vázána na nemožnost poskytnutí náhradního pozemku se srovnatelnými porosty, a nárok vzniká nikoli skončením užívacího práva, ale skončením nájmu, který vznikl přímo ze zákona a nahradil předchozí užívací vztah. Dovolací soud je toho názoru, že tato úprava se týká i žalobce, jehož nárok nebyl do 1.7.1993 uspokojen, ani nebyla sjednána dohoda o finanční náhradě. Nejde o situaci, kdy by aplikace nového právního ustanovení zbavila vlastníka jeho dříve nabytých práv, ale naopak odstraňuje překážku pro přímé uplatnění nároku na náhradu ve výši rozdílu cen. Není proto za této situace rozhodující, že žalobce uplatnil nárok na výměnu pozemků u P. f., když i v případě, že by jej neuplatnil, byl počínaje 1.7.1993 dán nárok na přímé plnění.

S tím souvisí i úvaha o stanovení počátku promlčecí doby. Nárok dle § 24 odst. 3 nevyžaduje uplatnění výzvy k náhradě u právnické osoby, jež je pasivně ve věci legitimována, ani prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku - neobsahovala je ostatně ani předchozí právní úprava. Jeho promlčení se řídí plně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Dovolací soud přitom i nadále vychází ze své judikatury, kterou citoval i odvolací soud, tj. za počátek běhu promlčecí lhůty považuje v případech náhrad podle zákona o půdě den, kdy žalobce mohl zjistit, že žalovaný, s nímž jednal o náhradě, nehodlá jeho nárok zcela nebo částečně splnit. Na rozdíl od odvolacího soudu však vychází z toho, že z jednání u náhrad podle § 24 zákona o půdě by muselo být zřejmé, že ochota povinné právnické osoby směřuje nejen k plnění formou věcných náhrad, které ustanovení § 24 odst. 3, resp. 4, zákona o půdě nezná, ale k plnění peněžitému, které podle původního i nyní platného znění tohoto ustanovení přicházelo jedině v úvahu. Okolnost, že jde o plnění finanční dle § 24 zákona o půdě vyjádřil i P. f. ve svém dopisu z 13.4.1993. Jedině z tohoto hlediska lze rozlišovat mezi jednáním účastníků o náhradách podle § 24 zákona o půdě a o ostatních náhradách, v nichž se vždy jedná o určitý způsob vypořádání.

Dovolací soud dále vychází z toho, že nárok dle § 24 odst.4 dle původního znění, i odst.3 dle nyní platného znění, přísluší vlastníkovi pozemku, na němž byly odstraněny trvalé porosty, a nelze proto brát v úvahu jednání, která se týkala žalovaného a otce žalobce, jenž ke dni účinnosti zákona o půdě již nebyl vlastníkem předmětných pozemků. Jak žalobce sám uvádí, měl jeho otec vlastní restituční nároky, o nichž s žalovaným jednal. Pokud žalobce svého otce nezmocnil, aby s žalovaným jednal i za něj, nebylo by stanovisko žalovaného, určené otci žalobce (identifikovanému jménem a adresou S. 1 ), pro posouzení promlčení nároku žalobce rozhodující.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je třeba stanovení počátku běhu promlčecí lhůty odvodit nejdříve ode dne ukončení nájmu jeho pozemků, pokud jednání o náhradách mezi ním a žalovaným neprobíhalo, a pokud probíhalo, pak nejpozději dnem, kdy zjistil, že žalovaný nehodlá plnit jeho nárok peněžitou formou, jak mu ukládalo ustanovení § 24 odst. 4 (resp. odst. 3) zákona o půdě. Okolnost, že žalovaný v zásadě svůj nárok poskytnout žalobci náhradu za odstraněné trvalé porosty neustále uznával (byť nikoli peněžitou formou), až do doby, kdy vznesl námitku promlčení, by pak mohla být v souladu s judikaturou Ústavního soudu vzata v úvahu při posouzení, zda námitka promlčení, vznesená až v průběhu soudního řízení neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Bez toho, aby odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobce z uvedených hledisek, nelze dospět k závěru o správnosti jeho rozsudku. Dovolací soud proto jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.). V něm je soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu