28 Cdo 2973/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 93/1963Sb., předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2973/2010


ROZSUDEK



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky MUDr. Marie Zimmermannové, Hradec Králové, M.D. Rettigové 1194, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, 530 03 Pardubice, Zelená 267, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Co 458/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 169/2006 (žalobkyně MUDr. M. Z. , zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, proti žalovaným: 1) Lesům České republiky , IČ 4219 6451, 500 00 Hradec Králové, Přemyslova 1106, 2) Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova 41/39, 3) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , územní pracoviště, 500 00 Hradec Králové, Horova 180, a 4) Obci Chmelík , IČ 0057 9548, Chmelík, okres Pardubice, zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou, 570 01 Litomyšl, Střítezského 187, o určení, že nemovitosti v katastrálním území Chmelík patří do pozůstalosti po Janu Jokeschovi, zemřelém 16. 5. 1945), takto:

I. Odmítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Co 458/2009, jímž byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby žalobkyně obsažený v rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 18. 6. 2009, č. j. 10 C 169/2006-458.
II. Zamítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Co 458/2009, jímž byl změněn žalobě vyhovující výrok obsažený v rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 18. 6. 2009, č. j. 10 C 169/2006-458.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í:


O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu ve Svitavách, pod sp. zn. 10 C 169/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 18. 6. 2009, č. j. 10 C 169/2006-458. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno vůči žalovaným Lesům ČR, že jedna ideální polovina pozemků parc. č. 890 (o výměře 4460 m2), parc. č. 891 (o výměře 960 m2), parc. č. 892 (o výměře 1913 m2), parc. č. 895 (o výměře 94 m2) a prac. č. 900 (o výměře 15 789 m2) v katastrálním území C., zapsaných na listu vlastnictví č. 89 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. k. (katastrální pracoviště Svitavy), tvořila ke dni podání žaloby a dodnes tvoří pozůstalost po J. J. Byla však zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se jí vůči žalovaným Lesům ČR domáhala určení, že pozemky parc. č. 701 (o výměře 5 867 m2) a parc. č. 705 (o výměře 8 567 m2) v katastrálním území Ch. ke dni podání žaloby tvořily a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. K žalobě žalobkyně bylo dále vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR určeno, že jedna ideální polovina pozemků parc. č. 893 (o výměře 327 m2), parc. č. 894 (o výměře 6 715 m2), parc. č. 1201/2 (o výměře 3 431 m2), parc. č. 896 (o výměře 511 m2), parc. č. 898 (o výměře 58 003 m2), parc. č. 899 (o výměře 56 576 m2) a prac. č. 1201/1 (o výměře 2 421 m2) v katastrálním území Chmelík, zapsaných na listu vlastnictví č. 157 u katastrálního úřadu pro P. k. (katastrální pracoviště Svitavy) ke dni podání žaloby tvořila a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. Zamítnuta však byla žaloba žalobkyně, pokud se vůči žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala určení, že pozemek parc. č. 267/1 (o výměře 6 749 m2) v katastrálním území C ke dni podání žaloby tvořil a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. Také byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala vůči Obci Chmelík určení, že pozemky parc. č. 267/2 (o výměře 327 m2) v katastrálním území Chmelík, jakož i parc. č. 144 (o výměře 118 m2), parc. č. 267/3 (o výměře 17 230 m2), parc. č. 268 (o výměře 5 007 m2), parc. č. 269 (o výměře 1 181 m2), parc. č. 273 (o výměře 47 647 m2), parc.č. 1111 (o výměře 1 464 m2), jakož i pozemky parc. č. 267 (o výměře 5 623 m2), parc. č. 269 (o výměře 1 106 m2) v katastrálním území Chmelík, zapsané na listu pro P. k. (katastrální pracoviště S.), ke dni podání žaloby tvořily a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J J, narozeném 26. 9. 1893 a zemřelém 16. 5. 1945 . O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

O odvoláních žalobkyně a žalovaných Lesů České republiky a Pozemkovému fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách z 18. 6. 2009, č. j. 10 C 169/2006-458, potvrzen ve výroku pod bodem V. (týkajícím se pozemků parc. č. 267/2, parc. č. 244, parc. č. 267/3, parc. č. 268, parc. č. 269, parc. č. 273, parc. č. 1111, parc. č. 267 a parc. č. 269 v katastrálním území Ch.) a v části výroků pod bodem VI. (v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou obcí Ch.). Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta, pokud šlo o určení, že ideální polovina pozemků, parc. č. 890, parc. č. 891, parc. č. 892, parc. č. 895 a parc. č. 900 v katastrálním území Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 89 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. k. (katastrální pracoviště S.), ke dni podání žaloby tvořila a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR, pokud šlo o určení, že ideální polovina pozemků parc. č. 893, prac. č. 894, parc. č. 1201/2, parc. č. 896, parc. č. 898, parc. č. 899 a parc. č. 1201 v katastrálním území C., zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. k. (katastrální pracoviště S.), ke dni podání žaloby tvořila a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR, pokud šlo o určení, že ideální polovina pozemků parc. č. 893, parc. č. 894, parc. č. 1201/2, parc. č. 896, parc. č. 898, parc. č. 899 a parc. č. 1201 v katastrálním území Chmelík, zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj (katastrální pracoviště Svitavy), ke dni podání žaloby tvořila a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J. J. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní MUDr. M. Z. a žalovanými Lesy ČR a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně, žalované Lesy ČR a žalovaný Pozemkový fond ČR a žalovaná obec Chmelík nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale dospěl k závěru, že důvodná jsou pouze odvolání žalovaných Lesů České republiky a žalovaného Pozemkového fondu ČR .

Odvolací soud uváděl, že vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, avšak dospěl k závěru, že daný skutkový stav věci si žádá odlišné právní posouzení .

V daném případě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že dědeček žalobkyně MUDr. Marie Zimmermannové Jak J., tj. před účinností dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. (tedy před 23. 6. 1945). Rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku bylo v tomto případě vydáno 5. 10. 1945 a doručováno bylo 26. 10. 1945 (tj. po smrti J. J., aniž by bylo adresováno a doručeno zástupci ležící pozůstalosti po tomto zůstaviteli). Odvolací soud dovozoval, že tu konfiskační vyhláška nenabyla právní moci a proto nebyla sama o sobě důvodem nabytí vlastnického práva státu ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud měl tedy za to, že by tu určovací žaloba mohla být prostředkem, jak dosáhnout projednání dědictví po J. J., jehož jedinou dědičkou je žalobkyně MUDr. M. Z.

Odvolací soud však měl zároveň na zřeteli právní vztahy závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR k otázce posouzení žaloby o určení práva či právního vztahu v souvislosti s nároky upravenými restitučními předpisy (hlavně zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.

Odvolací soud měl proto za to, že osoba, která děděním nenabyla majetek po zůstaviteli v důsledku odnětí tohoto majetku státem (bez ohledu na to, že se tak stalo i bez právního důvodu), nemůže po mnoha desetiletích legitimně očekávat, že by mohlo dojít k nabytí vlastnického práva cestou dědické posloupnosti i po tomto odnětí majetku státem. V důsledku těchto okolností je tu dána absence základního předpokladu pro uplatnění určovací žaloby (tj. existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), což vede k zamítnutí takové určovací žaloby, aniž by bylo třeba se zabývat věcnou stránkou sporu (opodstatněností dědického nároku a případně i namítaného vydržení vlastnického práva ze strany žalovaných).

Odvolací soud rovněž poukazoval na skutečnost, patrnou ze soudního spisu v této právní věci, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, neuspěla v minulosti se svým požadavkem v restitučním řízení (podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb.) před pozemkovým úřadem i soudem z věcných důvodů a teprve následně podala určovací vlastnickou žalobu s argumentací podle obecných právních předpisů.

Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá, poněkud jde o vyhovění určovací žalobě žalobkyně, na nesprávném právním posouzení věci. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III. zčásti změnil (podle § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) na zamítnutí žaloby žalobkyně; potvrzen však byl výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený jako V.) jako věcně správný (byt i na základě jiné právní úvahy). Odvolací soud dodával, že změna v meritu věci, spočívající v zamítnutí žaloby vůči žalovaným Lesům České republiky a Pozemkovému fondu ČR měla vliv i na akcesorický nákladový výrok (označený VI.), týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobkyní a uvedenými žalovanými (Lesy ČR a Pozemkovým fondem ČR).

O nákladech odvolacího soudu řízení rozhodl odvolací soud s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

O rozsudek odvolacího soudu byl dne 17. 2. 2010 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval. Dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 16. 4. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Svitavách, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 11. 2010, sp. zn. 18 Co 522/2009) ve výrocích označených I. a III. a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud jde o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu) i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (pokud jde o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby žalobkyně). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka měla především za to, že odvolací soud nebral v úvahu všechny nálezy Ústavního soudu ČR, které souvisely s projednáním a posouzením této právní věci (poukazoval zejména na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 2008, I ÚS 428/06). Bylo tu třeba, podle názoru dovolatelky, nezbytné vycházet z individuálního rozměru jednotlivého případu, založeného na zjištěných skutkových okolnostech . Nebylo tu naopak na místě posuzovat věc striktně bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci, bez rozlišování zvláštnosti konkrétního případu .

Dovolatelka vytýkala nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně Ema Kubová, matka žalobkyně MUDr. Marie Zimmermannové) neuspěla v minulosti se svým požadavkem v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1991 Sb. Dovolatelka připomínala, že tu k odepření požadavku podle zákona č. 243/1992 Sb. došlo pouze z toho důvodu, že již zemřelá osoba (J. J.) nemohla podat žádost o zachování čs. státního občanství; nešlo tu tedy o neúspěch z věcných důvodů .

Dovolatelka dále poukazovala na osobní nasazení J. J. (který je dědečkem žalobkyně) pro českou věc v období 1938-1945, kdy vystupoval veřejně proti henleinovcům, byl informátorem československých orgánů o akcích henleinovců, byl zbaven starostenství, když henleinovci získali v obci většinu a v době okupace Čech a Moravy poskytoval českým orgánům informace rázu zpravodajského .

Dovolatelka pokládá za nesprávný i názor odvolacího soudu, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) se nedomáhala ochrany u soudu přinejmenším v letech 1945-1948. Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňovala, že čs. orgány před rokem 1948 nevydaly pozůstalým po J. J. ani úmrtní list, a to ani na základě hlášení tehdejšího SNB z 10. 12. 1946 o úmrtí J. J. Možnosti obrany formou stížnosti byly v daném období a zejména pak po 25. 2. 1948 značně ztížené až ilusorní, uváděla dovolatelka.

Dovolatelka poukazovala dále na to, že vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Litomyšli z 5. 10. 1945, č. j. 13305/II. J Ch 17, ohledně konfiskace nemovitého majetku J. J. nenabyla nikdy právní moci, neboť J. J. a vyhláška byla vydána až po jeho smrti a nebyla nikdy doručena zástupci ležící pozůstalosti po J. J. Ke konfiskaci ovšem mohlo dojít až na základě právně účinného správního aktu. Stát nemohl být ohledně všech nemovitostí z ležící pozůstalosti po J. J. v dobré víře, že mu náležejí, když bylo jednoznačně známo, že Jan Jokesch zemřel v roce 1945. Stát byl tedy informován o úmrtí J. J. Nelze tedy mít za to, uváděla dovolatelka, že tu stát byl oprávněným držitelem nemovitostí J. J. Podle názoru dovolatelky se nedostatek dobré víry při držbě nemovitostí, tvořících ležící pozůstalost po J. J., vztahuje i na žalovanou obec Chmelík; někdejší místní národní výbor v této obci nebyl ostatně ke dni 13. 3. 1950 (kdy došlo k vydání přídělové listiny obci ohledně těchto nemovitostí) samostatnou právnickou osobou, nýbrž orgánem státu; stát však v daném případě v dobré víře nebyl. Obec Chmelík pak jako nástupce státu a jeho orgánů nemohla být ani po 24. 11. 1990 v dobré víře, že jí nemovitostí po J. J. nenáleží.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. c/ o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Právním posouzením věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Co (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského právního řádu, nýbrž měla možnost uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Odvolací soud tu svým rozhodnutím neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to jako dovolání nepřípustného.

Pokud bylo dovolání dovolatelky přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, bylo třeba se zabývat tím, zda přípustné dovolání dovolatelky proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu bylo důvodné (jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu), zejména zda toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). I z tohoto hlediska má dovolací soud za to, že odvolací soud správně vycházel zejména z právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), které nepochybně s touto projednávanou právní věcí souvisely (a nikoliv se závěry z jiného nálezu či usnesení Ústavního soudu ČR, jak měla za to dovolatelka). Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu že se tu při rozhodování v odvolacím řízení vycházelo i z individuálních rozměrů tohoto případu a ze zjištění skutkových okolností včetně okolností specifických. Je nutno přisvědčit závěru, že tu jde o nárok z období před 25. 2. 1948 a žádný restituční předpis nestanovil ohledně takového nároku způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Nešlo tu také o nárok z neplatného smluvního vztahu, k němuž by došlo v rozhodné době podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 1. 1. 1990).

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to jako dovolání nedůvodného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou Obcí Chmelík na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení uvedenému účastníku tohoto řízení nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanou obcí uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu