28 Cdo 2968/99
Datum rozhodnutí: 01.06.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2968/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání B. V., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1997, sp.zn. 15 Co 320/96, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 13 C 15/89 ( žalobce B. V. proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, o umožnění ukončit studium a o náhradu škody ), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 23.6.1988 ( v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému ministerstvu bylo uloženo umožnit mu dokončení studia na gymnáziu v K. H. a nahradit mu škodu, která mu vznikla tím, že nemohl vykonávat práce, pro jejichž výkon je předpokladem složení maturitní zkoušky.

Žalované ministerstvo navrhlo zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Zdůrazňovalo zejména, že u žalovaného nedošlo k vyloučení ze studia; důvodem ukončení studia byl neprospěch žalobce.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, seznámil se s obsahem spisů Okresního soudu v Kladně sp.zn. 13 C 1213/84, Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 12 C 113/88, Krajského soudu v Praze sp.zn. 17 C 275/92, Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 32 C 230/92 a Městského soudu v Praze sp.zn. 28 Ca 338/94 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15.6.1995, čj. 13 C 15/89-104, byla zamítnuta žaloba žalobce jak v žalobním návrhu, aby soud uložil žalovanému umožnit žalobci ukončit studium na gymnáziu v K. H. ( ve smyslu směrnice žalovaného ministerstva čj. 1665/91 SM), tak i v žalobním návrhu na zaplacení částky 1,308.000 Kč. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce nebyl ze studia na gymnáziu vyloučen, ale jeho studium bylo ukončeno z toho důvodu, že opakovaně nesložil zkoušku z jednoho vyučovacího předmětu ; k ukončení studia došlo v roce 1983 ; proto měl soud prvního stupně za to, že se na projednávaný případ nevztahovalo ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ani žalobcem uváděná směrnice Ministerstva školství čj. 1665/91 SM. Pokud šlo o žalobu o náhradu škody ( žalobcem požadovanou v částce 1,308.000 Kč ) dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze strany žalovaného byla důvodně vznesena námitka promlčení nároku na náhradu škody, když šlo o žalobcem uváděnou škodu, jež mu vznikla v důsledku ukončení studia na gymnáziu, k němuž došlo 30.8.1983, a návrh na náhradu škody byl u soudu podán 27.2.1995. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud prvního stupně z toho, že žalovanému náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu o tomto odvolání předcházelo vydání usnesení Nejvyššího soudu z 18.3.1997, Non 7/97, jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. O. J., JUDr. P. B. a M. T. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování o návrhu žalobce na vyloučení soudců Městského soudu v Praze z projednávání a rozhodování v této právní věci. Vrchní soud v Praze pak usnesením senátu, jemuž předsedala uvedená JUDr. O. J., z 15.5.1997, Nco 9/97, rozhodl že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. A. je vyloučena z projednávání a rozhodování v této právní věci, zatím co soudci Městského soudu v Praze JUDr. E. A., JUDr. L. V., JUDr. I. H., JUDr. M. Ch., JUDr. H. L., JUDr. D. L., JUDr. L. M., JUDr. H. D., JUDr. Z. V., JUDr. M. S. a JUDr. H. K. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v této právní věci ( tj. právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 13 C 15/89).

Městský soud v Praze pak dne 14.10.1997 vynesl rozsudek sp.zn. 15 Co 320/96, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje s výsledky řízení u soudu prvního stupně, jemuž předcházelo široké důkazní řízení s řádným zjišťováním skutečného stavu a se správným závěrem logickým a právním. Odvolací soud byl toho názoru, že v této právní věci nerozhodoval žádný vyloučený soudce , jak to namítal odvolatel. Ve věci samé byl pak odvolací soud toho názoru, že v této právní věci základní podmínka pro posouzení tohoto případu podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. chybí, neboť žalobce nebyl ze studia na gymnáziu vyloučen. Žalobci bylo ukončeno studium z toho důvodu, že mu nebylo povoleno opakování IV. ročníku gymnázia ( které studoval při zaměstnání ), když vykonal opravnou zkoušku z matematiky s nedostatečným prospěchem. Nebylo v řízení prokázáno, uváděl odvolací soud, že by k ukončení studia žalobce došlo v důsledku jeho politické perzekuce nebo postupem porušujícím lidská práva a svobody. S ohledem na termín ukončení studia žalobce na gymnáziu ( v roce 1983 ) se nemohl na tento případ vztahoval Pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 25.4.1991, na který žalobce ve svém žalobním návrhu poukazoval. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen 19.11.1997 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobce podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 25.11.1997, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V dovolání žalobce bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Poukazoval na to, že podáním v této právní věci z 28.9.1997 vznesl námitku podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze, o níž nebylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto. Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že i v této právní věci je postup Městského soudu v Praze vůči němu dokladem neobjektivnosti a zaujatosti i neochoty řešit nezákonnosti a represe, které byly vůči němu prováděny. Dovolatel trval na tom, že Městský soud v Praze se snažil v roce 1994 zinscenovat jeho trestní stíhání a snažil se k tomu zneužít i psychiatrie. Dovolatel je přesvědčen, že u Městského soudu v Praze vznikla vůči němu taková atmosféra, z níž lze dovodit podjatost všech soudců Městského soudu v Praze vůči jeho osobě.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení čl. II.odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona,jímž byl změněn a doplněn občanský soud řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolatel ve svém dovolání vyslovoval názor, že má za to, že i když jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je toto jeho dovolání přípustné, protože je přesvědčen, že v této právní věci rozhodovali soudci, kteří byli z projednávání a rozhodování o věci vyloučeni.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.g) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v projednávané právní věci rozhodoval vyloučený soudce.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že účastník občanského soudního řízení, který navrhuje vyloučení soudce ( soudců) z projednávání a rozhodování věci, musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování osobně vyloučen ( ve smyslu ustanovení § 14 občanského soudního řádu).

Podle ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům a jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jakmile se soudce dozví o skutečnosti, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi soudu. Účastníci jsou povinni sdělit neprodleně skutečnosti, pro které je soudce vyloučen ( § 15 odst. 2 občanského soudního řádu ).

Z uvedeného vyplývá, že vyloučeným soudcem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu je třeba rozumět soudce, o němž bylo nadřízeným soudem v senátě rozhodnuto ( § 16 odst. 1 občanského soudního řádu), že je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, a dále soudce, který ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 občanského soudního řádu oznámil předsedovi soudu skutečnosti, pro které je z projednávání a rozhodování věci vyloučen ; vyloučeným soudcem je třeba rozumět také toho soudce, o němž se účastník řízení vyjádřil k jeho osobě a sdělil neprodleně konkrétní skutečnosti, týkající se osoby soudce, pro které soudce vyloučen ( § 15 odst. 2 občanského soudního řádu ).

V daném případě rozhodovali v senátu odvolacího soudu dne 14.10.1997 ( s vynesením rozsudku sp.zn. 15 Co 320/96 ) soudci JUDr. H. K., JUDr. M. S. a JUDr. M. Ch., ohledně nichž bylo usnesením Vrchního soudu v Praze z 15.5.1997, Nco 9/97, výslovně rozhodnuto, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování o odvolání vyřizovaném pod sp.zn. 15 Co 320/92 u Městského soudu v Praze. Tito soudci také sami neučinili oznámení předsedovi Městského soudu v Praze podle ustanovení § 15 odst. 1 občanského soudního řádu o skutečnostech, pro které by byli z projednávání a rozhodování o uvedeném odvolání vyloučeni.

Žalobce odevzdal osobně v podatelně Městského soudu v Praze dne 14.10.1997, tj. v den, kdy se u tohoto soudu konalo jednání o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15.6.1995, čj. 13 C 15/89-104, podání datované 28.9.1997 a odevzdané soudu mimo rámec odvolacího jednání, jemuž byl žalobce jinak přítomen ; toto podání bylo označeno: Namítám podjatost všech soudců Městského soudu Praha a Městského soudu Praha jako celku . V tomto podání bylo vytýkáno Městskému soudu v Praze, že vyinscenoval v roce 1996 nezákonné trestní stíhání na základě křivého obvinění o osobě žalobce, podpořené křivou výpovědi představitele Městského soudu v Praze z 30.8.1995, přičemž byla zneužita i psychiatrie ; žalobce v podání vyslovoval i názor, že Městský soud v Praze má ve vztahu k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy na věci eminentní zájem a že je v této právní věci dána podjatost i Vrchního soudu v Praze.

Námitka podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze v citovaném podání, odevzdaném podatelně Městského soudu v Praze dne 14.10.1997, byla uplatněna obdobně, jako v podání žalobce z 8.10.1995 ( na č.l. 109 spisu sp.zn. 14 C 15/89 Obvodního soudu v Praze dne 14.10.1997, tedy v této právní věci ), po němž pak následovalo vydání již uváděného usnesení Vrchního soudu v Praze z 15.5.1997, Nco 9/97, a před tím ještě vydání již citovaného usnesení Nejvyššího soudu z 18.3.1997, Non 7/997.

Za těchto uvedených okolností nelze mít za to, že byl o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soud u pro Prahu 5 z 15.6.1995, čj. 13 C 15/89 -104, rozhodovali vyloučení soudci , jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Nerozhodovali tu totiž soudci, jež by byli z rozhodnutí vyloučeni rozhodnutím senátu nadřízeného soudu ( § 16 odst. 1 občanského soudního řádu), a nešlo také o soudce, kteří by učinili oznámení předsedovi soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 15 odst. 1 občanského soudního řádu, týkající se skutečností, pro které jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni ; žalobce také ve svém podání, předaném podatelně Městského soudu v Praze 14.10.1997 mimo rámec odvolacího jednání, neuvedl konkrétně, které soudce Městského soudu v Praze z jednání a rozhodování navrhuje vyloučit a pro které nové konkrétní skutečnosti o jejich poměru k věci, k účastníkům řízení anebo k jejich zástupcům ( § 14 odst. 1 občanského soudního řádu ), ve smyslu toho, jak je ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu chápáno a vykládáno v judikatuře soudů ( viz již citované rozhodnutí uveřejněné pod s. 3/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže ovšem nebyl dán důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, na který jedině dovolatel ve svém dovolání poukazoval, pak ovšem nebyla dána přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v daném případě, jež by umožňovala zákonem přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ; zásadně totiž jinak s možností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není v právní úpravě dovolání, obsažené v ustanovení § 236 a násl. občanského soudního řádu, počítáno tak, že by proti takovému rozhodnutí odvolacího soud bylo možné se dovolat k dovolacímu soudu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání, které není přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. června 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová