28 Cdo 2965/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 233 a 235 odst 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2965/2013



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a dovolání dovolatelky E. (A.) P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 30 Co 75/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 129/2003 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalované Národnímu památkovému ústavu , IČ 7503 2333, Praha 1, Valdštejsnké náměstí 3/162, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Planá 61, o obnovu řízení, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě na obnovu řízeni, podané u soudu 30. 3. 2012, bylo rozhodnuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 129/2003-168. Tímto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba žalobkyně, napadající pravomocná rozhodnutí vydaná v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 129/2003-169, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Co 552/2007. Žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti pro opožděnost, když byla, podle názoru soudu prvního stupně, podána po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 233 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Žalobu zamítajícím usnesením bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.360,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení; ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

O dovolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 30 Co 75/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 129/2003-168, potvrzeno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 10.262,- Kč do 3 dnů od právní moci; usnesením odvolacího soudu bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně i řízení jemu předcházející (podle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř.), ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyní uváděný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2008, č. j. 12 C 129/2003-69, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Co 552/2007, nabyl právní moci dne 4. 9. 2008. Objektivní tříletá lhůta k podání žaloby na obnovu řízení (ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř.) tu počala běžet od právní moci uvedeného rozhodnutí (tj. od 4. 9. 2008) a skončila dnem 4. 9. 2011 . Byla-li žaloba na obnovu řízení podána žalobkyní 2. 4. 2012, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené tříleté lhůty , tedy opožděně.

Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení § 235 odst. 1 o.s.ř. není prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení přípustné . Odvolací soud měl dále za to, že tu nedopadá ustanovení § 235 odst. 2 o.s.ř., které se vztahuje, podle názoru odvolacího soudu, výlučně na případy podání žaloby pro zmatečnost, neboť ustanovení § 234 odst. 1 až 4, na která je v § 235 odst. 2 občanského soudního řádu odkazováno, upravují důvody žaloby pro zmatečnost. Žaloba žalobkyně na obnovu řízení byla ostatně podána 2. 4. 2012, když i od rozhodnutí dovolacího soudu (které se stalo pravomocným 4. 2. 2009) uplynula do podání žaloby žalobkyně doba přesahující zákonem stanovenou tříletou dobu.

Odvolací soud měl také za to, že tu nemohlo být přihlíženo k tomu, že žalobkyně v tomto řízení o obnovu navrhovala, aby soud podal návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, neboť při posouzení včasnosti podání žaloby na obnovu řízení nepřichází v úvahu použití tohoto zákona, když tu není dán důvod pro předkládání věcí v tomto řízení Ústavnímu soudu ČR k posouzení souladu tohoto zákona s ústavním pořádkem. Odvolací soud rovněž měl za to, že pokud žalobkyně v tomto řízení poukazovala na nález Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů ze dne 29. 11. 2002, č. j. 757/1997, že závěry tohoto nálezu nemohou vést k závěru soudu, zda žaloba na obnovu řízení byla podána v zákonné objektivní lhůtě , tedy aby v rozporu se zákonem byla žaloba žalobkyně na obnovu řízení shledána včasně podanou, když opak je pravdou.

Odvolací soud měl posléze za to, že vzhledem k ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř. nemohou být důvodem pro prolomení objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení ani žalobkyní uváděný nesoučinný postup žalovaného Národního památkového ústavu i státních orgánů při znepřístupnění i zatajování některých skutečností a důkazů, které by žalobkyně mohla v soudním řízení použít k prokázání jejích restitučních nároků týkajících se majetku rodu S.

Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze přehlédnout, že žalobou žalobkyně na obnovu řízení napadený rozsudek byl posuzován i Ústavním soudem ČR a ústavní stížnost žalobkyně, směřující k jeho zrušení, byla usnesením Ústavního soudu ČR odmítnuta (usnesením sp. zn. III. ÚS 791/09/).

Odvolací soud tedy (shodně se soudem prvního stupně) shledal žalobu žalobkyně na obnovu řízení opožděně podanou po uplynutí tříleté objektivní lhůty pro její podání a proto usnesení soudu prvního stupně, zamítající návrh žalobkyně na obnovu řízení, potvrdil. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.

Usnesení odvolacího soudu bylo dne 16. 5. 2013 doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení u soudů obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 16. 7. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2013 (sp. zn. 30 Co 75/2013 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka je přesvědčena, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997 při posuzování běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení . Tato zpráva byla vydána na podkladě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (který vstoupil v platnost pro Čs. republiky dne 23. 6. 1976, srov. vyhlášku č. 120/1976 Sb.) a tzv. Opčního protokolu (který vstoupil v platnost pro ČR dne 12. 6. 1991 na základě souhlasu bývalého Federálního shromáždění s přístupem Čs. republiky k tomuto protokolu). Uvedená zpráva Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů, obsahující i závěr, že E. (A.) P. mají být poskytnuty nové lhůty k uplatnění jejích nároků , je podle názoru dovolatelky pro české státní orgány závazná a jsou povinny je bezprostředně aplikovat (dovolatelka má za to, že i přednostně před vnitrostátním zákonem). V daném případě však dovozovala odvolatelka, soudy obou stupňů nepřihlížely k existenci uvedené zprávy a při posuzování běhu případně přetržení běhu, této objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení odůvodnily svá rozhodnutí nesprávně jen uplynutím času. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že otázka, kdy a zda vůbec budou českými orgány uvolněny a učiněny známými pro neskutečnosti a důkazy potřebné k prokázání dovolatelčiných tvrzení, závisí nikoli na objektivních okolnostech, ale na vůli a ochotě státu, v daném případě na ochotě žalovaného Národního památkového ústavu (uvedená zpráva Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě dospěla k závěru, že dovolatelka je dlouhodobě obětí poručování práv, zaručených tzv. Opčním protokolem, při zjišťování podkladů k řádné ochraně práv A. P. i jinými osobami v podobné situaci, a to zejména proti zadržování dokladů i proti účelově vytvořenému efektu zákona č. 143/1947 Sb.).

Dovolatelka je přesvědčena, že i v tomto soudem řešeném případě ona právě v důsledku uvedených nedostatků v součinnosti českých orgánů s ní nemohla zmeškat objektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení, když jí byl dlouhodobě a svévolně znemožňován přístup ke sbírkám listin, spisovnám a archivům různých státních orgánů, zejména pak k listinám ve státních archivech. Proto má dovolatelka za to, že v této právní věci dovolatelky nesmí být aplikována objektivní hranice tří let; jejím promeškáním byla dovolatelka státními orgány dotčena tím, že po řadu let odmítají dovolatelce řádně a včas umožnit uplatnění jejích práv. Dovolatelka zásadně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tu bránění ze strany státu v přístupu k potřebným důkazům nemohla mít na vydání obnovou napadeného rozsudku žádný vliv, když obnovou napadeným rozsudkem o určovací žalobě nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, tj. přechod majetku na stát v rozhodném období nebo před nim.

Dovolatelka považuje za nesprávný i názor odvolacího soudu, že ustanovení § 235 odst. 2 o.s.ř. nelze užít pro žalobu na obnovu řízení, nýbrž jen pro žalobu o zmatečnost.

Dovolatelka byla posléze i toho názoru, že odmítnutí její žaloby na obnovu řízení je dalším projevem trvající perzekuce dovolatelky, které bylo dlouhodobě upíráno postavení právního nástupce Dr. A. S., čímž jí bylo ztíženo aktivně jednak k ochranám svých práv i povinnosti; jde tu o odnětí práva na spravedlivý proces .

Ve vyjádření žalovaného Národního památkového ústavu k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když soudy obou stupňů v daném případě správně posoudily základní otázku tohoto sporu, že tu totiž nebyla žalobkyní dodržena zákonem požadovaná objektivní tříletá lhůta k podání žaloby na obnovu řízení. Podle názoru žalovaného, také dovolatelkou uplatňovaný názor o možnosti aplikace ustanovení § 235 odst. 2 o.s.ř. i na běh lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, není správný, když tato otázka byla vyřešena odvolacím soudem v souladu i s názorem zaujatým dovolacím soudem v rozhodnutí 28 Cdo 229/2011 Nejvyššího soudu, že totiž v případě uplynutí subjektivní nebo objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nelze takovou žalobu s poukazem na uvedené ustanovení občanského soudního řádu úspěšně podat . Pokud posléze dovolatelka uplatňuje ve svém dovolání názor, že dovolatelka nemohla objektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení zmeškat, neboť jí byl dlouhodobě a svévolně znemožňován přístup ke sbírkám, spisovnám a archivům různých státních orgánů , má žalovaný za to, že je třeba mít na zřeteli, že celý spis Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 129/2003, v němž dovolatelka tuto svou námitku uplatňovala, měl k dispozici i Ústavní soud ČR při posuzování ústavní stížnosti A. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008, 28 Cdo 4861/2008, přičemž uvedené ústavní stížnosti A. P. nebylo vyhověno a byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 5. 4. 2012, II. ÚS 791/09.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2013 (sp. zn. 30 Co 75/2013 Městského soudu v Praze) bylo třeba posoudit jen podle ustanovení § 237 a § 238 o.s.ř.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 233 odst. 1 a 2 a § 235 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 233 odst. 1 o.s.ř. musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodech této obnovy, nebo od té doby, kdy je mohl uplatnit; během této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř. po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejich podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 o.s.ř. prominutí zmeškání lhůt k žalobě není přípustné.

Podle ustanovení § 235 odst. 2 o.s.ř. byla-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty podle § 234 odst. 1 až 4 o. s. ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo v daném případě třeba (srov. § 239 o.s.ř.) posoudit ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končilo, rozhodnutí tu záviselo na vyřešení otázky procesního práva a podle žaloby na obnovu řízení měla být dovolacím soudem už v jednom případě vyřešená právní otázka posouzena jinak . Nešlo také o některý z případů, v němž by dovolání nebylo přípustné ve smyslu ustanovení § 238 o.s.ř. Z důvodů níže uvedených však dospěl k závěru o nesplnění podmínek přípustnosti podle § 237 o.s.ř.

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 16. 4. 2013 zabýval nejprve otázkou včasnosti podání žaloby na obnovu řízení a měl na zřeteli kogentní ustanovení § 235 odst. 1 o.s.ř., podle něhož prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby není ani u žaloby na obnovu řízení přípustné . Odvolací soud při své povaze měl na zřeteli i to, že v této právní věci (sp. zn. 12 C 129/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) právní moc rozhodnutí dovolacího soudu tu nastala 4. 2. 2009, takže tříletá lhůta, počítaná od tohoto dne, skončila 4. 2. 2012, avšak žaloba na obnovu řízení byla podána žalobkyní až dne 2. 4. 2012, tedy po uplynutí tříleté objektivní lhůty (srov. § 233 odst. 2 občanského soudního řádu). Na posouzení této otázky proto spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala, že v tomto případě jí nebylo znemožněno ani po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu zpřístupnění dokladů a důkazů, které, jak má za to, mohla použít při podání žaloby na obnovu řízení (a to ze strany žalovaného Národního památkového ústavu a ani státními orgány), odvolací soud dovozoval, že tu není bez významu to, že žalobkyně touto okolností argumentovala již v řízení o věci samé , přičemž její žalobě nevyhovující rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 129/2003-69, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 30 Co 552/2007), zůstala nedotčena nejen usnesením dovolacího soudu ze dne 9. 12. 2008 (28 Cdo 4861/2008 Nejvyššího soudu), ale po podání ústavní stížnosti žalobkyně i usnesením Ústavního sudu ze dne 5. 4. 2012, III. ÚS 79/09, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta.

Vzhledem k těmto okolnostem nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu bylo na místě pokládá za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z kogentních ustanovení občanského soudního řádu (§ 235 odst. 1 a § 233 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a neshledal důvodným zabývat se námitkami žalobkyně z hlediska práva na spravedlivý proces, zejména nedodržením procesní zásady rovnosti účastníků řízení, když stejné argumenty o tvrzeném pochybení v osudním řízení v důsledku nevycházení ze závěrů žalobkyní předkládané zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002, č. 7379/1997, uplatňované dovolatelkou i v řízení o žalobě na obnovu řízení, nebyly již v řízení o věci samé (o určení vlastnictví rodinného portrétu) posouzeny jako důvody k vyhovujícímu rozhodnutí o dovolání dovolacím soudem i ke zrušovacímu rozhodnutí na podkladě žalobkyní podané ústavní stížnosti rozhodnutím Ústavního soudu.

Dospěl proto dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. k závěru, že o rozhodnutí odvolacího soudu neplatí žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.. Přikročil proto svým usnesením (§ 243f odst. 4 o.s.ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky, které není přípustné (§ 243c o.s.ř.), ježto u něj nejsou splněny podmínky uvedené ve shora citovaném ustanovení § 237 o.s.ř. a dovolací soud ani v nynějším řízení nemá důvod k odlišnému právnímu posouzení, než které odvolací soud v této věci zaujal a náležitě zdůvodnil, jak bylo shora zrekapitulováno.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ustanovení § 150 o.s.ř., umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak k obsahu vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno a shledáno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. října 2013


JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu