28 Cdo 2960/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 29 odst. 3 písm. b) předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 2960/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše Ph.D., v právní věci žalobce o. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. České republiky, s. p., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod. sp. zn. 7 C 256/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Co 2823/2006-316, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že potvrdil ve výroku III. o meritu věci rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 8. 2006, č. j. 7 C 256/2003-287. Odvolací soud zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 20.600,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.



Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky v katastrálních územích P., Z. u M. a M.-O. Pozemky jsou podrobně identifikovány ve výroku prvostupňového rozsudku. Tyto pozemky pocházely z přídělů 76, 78 a 40, přičemž k těmto přídělům došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že příslušné přídělové rozhodnutí je listinou odpovídající dokladu vymezenému v ustanovení § 2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovodil též, že výměra a určení nyní obci vydávaných pozemků odpovídá tehdejším přídělům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím advokáta dovolání, jehož důvody shledal ve všech vymezených dovolacích důvodech podle občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Tedy jak ve vadě procesu s následkem nesprávného rozhodnutí, tak i v nesprávném právním posouzení věci a konečně i ve skutkovém zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítal, že žalobce nedoložil své tehdejší nabytí vlastnictví takovou přídělovou listinou, která by byla podřaditelná pod výčet dokladů podle příslušného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Dále dovolatel opětovně nesouhlasil s rozsahem pozemků a jejich výměry, jak je dovolací soud označil za účelem vyklizení a vydání. U přídělu č. 76 dovolatel namítl rozdíl ve výměře 9 hektarů mezi výměrou přídělu a nynějším rozsudkem. K tomuto přídělu uvedl i další námitky. Velmi rozsáhlé námitky, týkající se zejména identifikačních nesrovnalostí výměr pozemků, pak uvedl k dalšímu přídělu číslo 78. Závěrem dovolání žalovaný žádal, aby z důvodu nesprávnosti napadeného rozsudku byla věc vrácena k dalšímu řízení, přičemž se tak mělo stát na úroveň soudu prvního stupně; jeho rozsudek měl trpět stejnými vadami.

Žalobce se k dovolání vyjádřil, nikoli však prostřednictvím advokáta. Navrhl, aby bylo dovolání jako neodůvodněné zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel podal své dovolání ve lhůtě a za splnění podmínky povinného zastoupení (§ 240 odst.1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně poté, co jej předtím ve zrušovacím usnesením zavázal svým odlišným právním názorem. Uplatněny byly všechny dovolací důvody, tedy důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

Nejvyšší soud konstatuje, že na posuzovanou věc plně dopadá zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, a to ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Zákon č. 114/200 Sb. rozšířil okruh obecných restitucí o ty právní situace, při nichž došlo k velmi sporným přídělům adresovaným obcím, nebo při nichž vznikly problémy s prokázáním přídělu. Na tuto věc lze aplikovat ustanovení § 2a odst. 3 písm. b) citovaného zákona, podle něhož je třeba prokázat existenci přídělu schváleným přídělovým plánem. Jestliže se tak v řízení před nižšími instancemi stalo, pak došlo ze zákona k přechodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobce ke dni 1. 7. 2000, tedy ke dni stanovenému ve zmíněné novele zákona o obecních restitucích. Dovolací soud může jen doplnit, že k přídělům došlo nejprve vůči lesním družstvům, následně však obci. Odvolací soud tedy nepochybil, pokládal-li rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 2. 1951, č. j. 226.365/51-IX/7, za listinu, kterou lze podřadit pod výčet dokladů vymezených ust. § 2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1991, když tímto rozhodnutím bylo výslovně změněno předchozí přídělové rozhodnutí, jímž byl výměr Ministerstva zemědělství ze dne 10. 2. 1948, č. j. 103072/IX-Z-23 (kterým byl schválen přídělový plán lesní půdy pro bývalý politický okres Český Krumlov).

K právní argumentaci odvolací instance je třeba připomenout, že obstojí i z hlediska další novely zákona o obecních restitucích zákonem č. 277/2002 Sb. Podle ustanovení § 2b odst. 2 citovaného zákona přechází do vlastnictví obce též nemovitost, jež byla přidělena lesnímu družstvu v rozhodné době, přičemž ostatní zákonné podmínky zůstávají stejné.

Nejvyšší soud zde odkazuje na své právní závěry ke všem právním aspektům věci, přijaté v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 3508/2006, 28 Cdo 2212/2004 a dalších.

Kromě výše vyložených aspektů právního posouzení věci se dovolací soud musel zabývat též těmi námitkami žalovaného, které se týkají identifikace tehdejšího přídělu ve vztahu k současnosti a tedy výměr předmětných pozemků, jež mají být žalobci vydány. Předesílá však, že tento přezkum je z jeho strany výrazně limitován. Závěry obou nižších instancí o obsahu přídělových listin a návazně výměrách pozemků jsou závěry čistě technické . Spadají tedy nikoliv pod právní závěry, ale pod kategorii skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že není soudem nalézacím, ale soudem mimořádného právního přezkumu - je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi.

V rámci přezkumu té části rozsudku, která byla napadena procesními důvody navrhovatele, neshledal Nejvyšší soud v závěrech nižší instance žádné pochybení. Z relevantních shora citovaných správních rozhodnutí je zřejmá konkretizace příjemce i rozsah přídělů. Bližší konkretizace je obsahem přílohy k citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 226.365/51/IX7, v níž je zcela určitě popsáno, kterým novým subjektům připadají, tj. jsou přidělovány parcely obsažené v návrhu přídělu pod přídělovým číslem; příp. to bylo dále upřesněno ještě tím, že některé z parcel byly výslovně vyňaty pro nové přídělce. Pokud rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 2. 1951 výslovně rušilo a nahrazovalo předchozí výměr téhož ministerstva ze dne 10. 2. 1948, jímž byl schválen přídělový plán lesní půdy pro bývalý politický okres Č. K., pak takové nové rozhodnutí musí být pokládáno podle ust. § 2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. za schválený přídělový plán, jímž lze bez dalšího existenci přídělu pro obec prokázat. Za relevantní se nepovažuje to, zda celková výměra nově utvořeného přídělu byla odlišná od rozlohy přídělu původního. Za situace, že se žalobce domáhá vydání parcel, jež z původního návrhu přídělu nebyly novým přídělovým rozhodnutím výslovně vyňaty, není nezbytné zabývat se tím, co způsobilo změnu celkové výměry přidělované půdy. Z provedených důkazů lze mít za zcela nepochybné, že všechny parcely, jejichž vydání je předmětem tohoto řízení, jsou zahrnuty v uvedeném návrhu přídělů, a to přídělu pod č. 76 a 78, jehož přídělcem se stala obec P. podle opakovaně zmiňovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 2. 1951. Pozemková parcela PK č. 2115 je pak obsažena v návrhu přídělu č. 40 v k. ú. M., přičemž ten svědčil obci M.

Ze shora uvedeného se podává, že žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalovaným nebyl naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Úspěšnému žalobci by podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a návazných ustanovení svědčilo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné mu však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu