28 Cdo 2957/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2957/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 83/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. 31 Co 180, 181/2004-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 1625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. M. J.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 4. 2003, č. j. 13 C 83/2002-79, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 1. 2004, č. j. 13 C 83/2002-104. Soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen podle § 6 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, převést na žalobce (tvrdícího, že je nájemce bytu) vlastnictví jednotky bytu č. 610/3 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy v domě v obci a k. ú. K. Odvolací soud současně s potvrzením prvostupňového rozsudku zavázal žalobce k náhradě nákladů, jež vznikly žalovanému v odvolacím řízení.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesdílel právní názor žalobce o významu usnesení Městského zastupitelstva v Kolíně ze dne 12. 11. 1996 o schválení záměru převodu budov z obecního majetku (včetně domu čp. 610) a o relevanci vyhlášky Města K., ve které jsou obsaženy podmínky, za nichž se má prodej uskutečnit. Pokud žalobce dále dovozoval povinnost města převést byt z ustanovení § 22 zákona č. 72/1994 Sb., pak proti tomuto argumentu postavil odvolací soud vlastnickou svobodu dispozice s nemovitostí ve smyslu § 123 občanského zákoníku; ani zákon o vlastnictví bytů navíc obci jako vlastníku neukládá povinnost byt nájemci prodat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal v něm, že nižší instance nevěnovaly náležitou pozornost projevům vůle města; ty směřovaly k prodeji bytu a žalovaný měl, po usnesení městského zastupitelstva a vydání vyhlášky o podmínkách prodeje, žalobci převod bytu nabídnout podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Ve vázanosti města usnesením vlastního vrcholného orgánu v oblasti převodu bytů z majetku města spatřoval dovolatel otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku a navrhoval, aby byly rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). S ohledem na konformitu rozsudků nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem s odlišným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Teprve po kladné odpovědi na otázku přípustnosti dovolání by se dovolací soud zabýval dovolacími důvody, které žalobce spatřoval v procesních pochybeních nižších instancí i v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud však neshledal, že by dovolání bylo přípustné.

Dovolací námitky směšují dvě skupiny právních argumentů povinnost převést byt žalobci (otázkou existence jeho nájemního práva se odvolací soud blíže nezabýval) jednak na základě správních aktů obce, a dále též na podkladě postupu upraveného zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

Je takřka právní notorietou, že použití zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, je závislé pouze na rozhodnutí dosavadního vlastníka budovy. Vůči nikomu, s výjimkou bytových družstev (srov. § 23 cit. zák.), nelze dovodit existenci smluvního přímusu, který by snad měl plynout z uváděného zákona. Také prohlášení obce jako vlastníka budovy, ke kterému v posuzované věci došlo, není než jen předpokladem pozdějšího případného převodu bytů do vlastnictví nájemců, nikoli však bezprostředním impulsem k povinnosti nabídnout nájemci převod bytu a iniciovat tak smluvní mechanismus, podrobně upravený v ustanovení § 22 zákona č. 72/1994 Sb.

Ale ani poukaz na údajnou vázanost žalovaného města schválením záměru převést budovu (byty v ní) a stanovením podmínek převodů neobstojí.

Ustanovení § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podobně jako § 36a odst. 1 písm. a/, odst. 4 dříve platného zákona o obcích č. 367/1990 Sb. svěřuje v písm. a/ rozhodování o převodech nemovitostí včetně bytů do výlučné pravomoci obecního zastupitelstva. Tuto pravomoc nemůže zastupitelstvo přenést svým rozhodnutím na jiný obecní orgán. Je-li tedy usnesením zastupitelstva schválen záměr převést domy či byty v nich (viz § 39 zákona č. 128/2000 Sb.), pak zajisté občan (i nájemce bytu) může předložit nabídku odprodeje do svého vlastnictví. Taková nabídka však nezakládá smluvní přímus obce resp. města, ale je výsadním oprávněním zastupitelstva rozhodnout, za jakých podmínek k převodu přivolí.

V podrobnostech odkazuje dovolací soud žalobce na přiléhavý výklad této situace v komentáři Zákon o obcích (obecní zřízení) autorů Koudelky, Ondruše a Průchy, vyd. Linde, Praha 2005, text zejména k §§ 39, 85 zákona č. 128/2000 Sb.

Odvolací soud tedy nepochybil při řešení rozhodných hmotněprávních otázek ve věci. Rozhodování nižší instance nezatížilo řízení ani vadou spočívající v nerespektování konstantní judikatury; stejně tak nelze dovodit judikatorní mezeru. Právní názory dovolatele totiž postrádají jakoukoli oporu v zákonech a rozhodovací praxe proto neměla důvod se skutkovým a právním stavem, obdobným nyní posuzované věci, blíže zabývat. Žádná z alternativ příkladmo vypočtených v § 237 odst. 3 o. s. ř. tedy nebyla naplněna a dovolací soud nedospěl k závěru, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Proto dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Odmítnutí dovolání žalobce založilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání), se sazbou krácenou dvakrát o 50% (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li odměna za úkon částku 6.200,- Kč (§ 7 písm. e/ cit. vyhl.), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 1.550,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu