28 Cdo 2956/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 16 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 28a předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2956/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 59/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2014, č. j. 14 Co 526/2013-147, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. srpna 2013, č. j. 4 C 59/2013
-110, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2014, č. j. 14 Co 526/2013-147, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 12. srpna 2013, č. j. 4 C 59/2013-110, zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením kupní smlouvy s žalobkyní v uvedeném znění (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 616,- Kč (výrok II.). Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením kupní smlouvy podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 95/1999 Sb. ), kterou by se žalovaná zavázala převést na žalobkyni blíže specifikované pozemky v celkové hodnotě 1.597.628,- Kč s tím, že žalobkyně má vůči žalované pohledávku ve výši 1.609.773,- Kč za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). Žalovaná původně ocenila nároky žalobkyně částkou 1.793.088,- Kč, následně však snížila jejich hodnotu na 183.315,- Kč a do této výše nároky žalobkyně uspokojila. Žalobkyně nesouhlasila se snížením hodnoty nároků a namítla, že žalovaná nezohlednila polohu nevydaných pozemků ke dni, ke kterému se stanoví jejich cena podle zákona o půdě s tím, že hodnota nevydaných pozemků se odvíjí od jejich administrativního členění v době účinnosti zákona o půdě a nikoliv v době, kdy byly převedeny na stát. Soud prvního stupně dovodil, že hodnota náhradního pozemku musí odpovídat hodnotě odňatého pozemku. Nároky žalobkyně posuzoval podle zákona o půdě, který má přednost před zákonem č. 503/2012 Sb., případně zákonem č. 95/1999 Sb., přičemž vycházel z výše náhrad určených podle § 28a zákona o půdě, aniž by vycházel ze stavu pozemků a administrativního členění ke dni účinnosti zákona o půdě, a uzavřel, že žalovaná poskytla náhradu řádně. Stejně vyloučil, aby se žalobkyně domáhala převodu konkrétních pozemků na základě nahrazení projevu vůle kupní smlouvou podle zákona 95/1999 Sb. Jinak by tomu bylo, pokud by se domáhala svého nároku podle zákona o půdě za předpokladu, že žalovaná by se ve vztahu k žalobkyni chovala liknavě a nepřistupovala by k uspokojování jejích nároků, což v tomto případě nebylo prokázáno.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 14 Co 526/2013-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 339,- Kč (výrok II.). Odvolací soud nároky žalobkyně posoudil podle zákona o půdě a měl je za řádně uspokojené. Podle ustálené judikatury, vážící se k výši ocenění odňatých pozemků, náleží oprávněné osobě za nevydaný pozemek náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se jeho cena stanoví podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Účelem restitučních předpisů je zmírnění následků některých majetkových křivd, a proto jsou tyto předpisy založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, přičemž přednost má vždy snaha o restituci navrácením do původního stavu, tj. naturální restituce, před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. K námitce žalobkyně, že při oceňování odňatých pozemků mělo být přihlédnuto k tomu, že ke dni účinnosti zákona o půdě se pozemky nacházely v katastrálním území H. m. P. (kam byly připojeny v roce 1974, přičemž na stát přešly v roce 1973), odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, z něhož dovodil, že při určování hodnoty pozemku nelze zohlednit změnu územního členění obcí. Byl-li oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Judikatorní rozšíření § 11 odst. 2 zákona o půdě je akceptovatelné a má své opodstatnění s ohledem na skutečnost, že vzdor zákonodárcovu předpokladu zájmu oprávněných osob o obhospodařování bezúplatně převedených náhradních pozemků se projevil zájem především o pozemky, které bylo možno využít k jiným účelům, zejména stavebním, a to prostřednictvím prodeje realitním nebo developerským společnostem za podstatně výhodnější cenu. Vzhledem k tomu se nezabýval ostatními úvahami soudu prvního stupně a žalobkyní tvrzenou liknavostí a svévolí žalované.

Žalobkyně v dovolání uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce způsobu oceňování nevydaných pozemků, a to s ohledem na jejich umístění v rámci administrativního členění měst a obcí v době převzetí pozemku státem. Podle ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu má být také při oceňování nároku přihlédnuto k tomu, zda již v době přechodu na stát bylo zřejmé, že pozemek je určen k zastavění. Žalovaná tak nesprávně snížila hodnotu jejích nároků na vydání náhradních pozemků, neboť nevzala v úvahu, že v době jejich vyvlastnění byly tyto určeny k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací, a proto je za ně nutné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu. Dále mělo být při ocenění předmětných pozemků zohledněno, že ke dni účinnosti zákona o půdě se nacházely v katastrálním území hlavního města P., kam byly připojeny k 1. červenci 1974, přičemž na stát přešly kupními smlouvami v roce 1973. Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 je nepřípadný, neboť analogické užití zásad, které odvolací soud citoval, je příkladem jejich ústavně nepřípustné mechanické aplikace na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Ke dni přechodu pozemku na stát lze zvažovat pouze faktický stav pozemku, nikoliv jeho administrativní začlenění do toho kterého katastrálního území.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o ocenění nevydaných pozemků částkou 1.793.088,- Kč. Důvodem pro odmítnutí dovolání je i skutečnost, že žalobkyně se domáhala převodu pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., přičemž restituční nároky jsou primárně uspokojovány postupem podle zákona o půdě. Nesouhlasila ani s názorem žalobkyně, že ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. lze její nárok uspokojit vícero způsoby a že soud není žalobním návrhem oprávněné osoby vázán, a že je věcí soudu, aby žalované uložil povinnost uzavřít jiný druh smlouvy, než jaký uvedla v žalobním návrhu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil dovolatelkou označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka ve svém dovolání namítá nesprávné ocenění nároku na vydání náhradního pozemku, a to ze dvou důvodů; soudy nezohlednily jednak administrativní začlenění dotčeného katastrálního území, a jednak charakter předmětných pozemků, které sice byly vedeny jako zemědělské, ale již v době přechodu na stát byly určeny k zastavění.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že oprávněné osobě náleží za nevydaný pozemek náhrada odpovídající jeho charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když cena se stanoví podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (cit. výše) odvolací soud dovodil, že při určování hodnoty pozemku nelze zohledňovat změnu územního členění obcí. Cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Dále odvolací soud výslovně uvedl, že se nebude zabývat ostatními úvahami soudu prvního stupně ani žalobkyní tvrzenou námitkou liknavosti a svévole na straně žalované.
V ustálené judikatuře k otázce náhrady za nevydané pozemky (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013) se Nejvyšší soud přidržuje výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35). Podle nich je správným posouzení, že za předmětné pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské. Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž předmětné pozemky v době, kdy byly převáděny kupní smlouvou na stát, byly v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, a proto měl soud za nutné poskytnout za ně náhradu (ve smyslu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). V době prodeje totiž existovala územně plánovací dokumentace, podle níž byly pozemky určeny k výstavbě sídliště, s tímto byly i vykupovány, a posléze byla výstavba skutečně realizována.
K totožné situaci došlo i v nyní projednávané věci. V době převodu předmětných pozemků na stát byly tyto určeny k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací a následně byly zastavěny masokombinátem. Přestože byly v době převodu vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, byly fakticky již určeny k výstavbě, a tudíž měly být oceněny jako pozemky stavební. Dovolací soud proto shledal důvodnou námitku dovolatelky, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Co se týče otázky ocenění pozemku s ohledem na jeho administrativní začlenění, dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že závěry, které odvolací soud dovodil z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, nejsou správné. Ústavní soud sice ve svém nálezu dospěl k závěru, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, Ústavní soud však současně uvedl, že analogické použití této zásady na zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí je příkladem jejich ústavně nepřípustné mechanické aplikace. Ačkoliv podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se ceny nemovitostí určují ke dni 24. června 1991 na základě příslušného cenového předpisu, rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti. Závěry vyplývající z citovaného nálezu, které ostatně ve své judikatuře aproboval i Nejvyšší soud (srovnej např. rozsudek ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013 nebo rozsudek ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014) lze plně aplikovat i v nyní projednávané věci. Zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na pozemek stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění obce P. do katastrálního území hlavního města P. se hodnota pozemků zvýšila pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé. S přihlédnutím ke skutečnosti, že se žalobkyně převodu náhradních pozemků domáhá od roku 2006, kdy bylo rozhodnuto o restitučním nároku, neodrážejí úvahy o rozdílu v hodnotě původních a náhradních pozemků reálnou hodnotu pozemků, jež je klíčová. Ani z tohoto pohledu tedy odvolací soud neposuzoval výši ocenění náhradních pozemků v souladu a ve všech souvislostech konstantní judikatury, a Nejvyšší soud shledal důvodnou i druhou námitku dovolatelky. Kromě toho považuje dovolací soud za podstatné, že odvolací soud se s pouhým odkazem na svůj závěr o správnosti ocenění náhradních pozemků žalovanou nezabýval námitkami žalobkyně týkajícími se liknavosti a svévole na straně žalované.
Na tomto místě dovolací soud připomíná ustálenou judikaturu týkající se postupu při převádění náhradních pozemků na oprávněné osoby, kdy má Státní pozemkový úřad (dříve Pozemkový fond) zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky v co možné nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Státní pozemkový úřad se nemůže zbavit své zákonné povinnosti nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků oprávněným osobám a soudy musí ve sporech zkoumat, zda nedochází k libovůli. Je třeba dbát o to, aby stát, který je tu v postavení dlužníka, nesl odpovědnost za prodlení s plněním svých závazků jako každý jiný dlužník. Libovůle či liknavost při přidělování náhradních pozemků je protiprávní. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat možný prostředek obrany proti libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, uveřejněný pod č. 180/2010 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Na citovaný nález navázal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, v němž konstatoval, že pokud lze dlouhodobé neuspokojení nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě dát do souvislosti s liknavým postupem odpovědných orgánů státu, je přípustné podání žaloby na uložení povinnosti Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkovému fondu ČR) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o převodu konkrétních pozemků, a to i takových, které dříve nebyly zahrnuty do jeho veřejné nabídky.
Řádné přezkoumání námitek žalobkyně a konstatování případné liknavosti či svévolného jednání žalované je určující pro zodpovězení otázky, zda se žalobkyně mohla domáhat převodu konkrétně vymezených pozemků. Postupem, kdy se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně, ačkoliv řešení nastolené otázky mohlo být pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze všech výše zmíněných důvodů proto dovolací soud shledal napadený rozsudek odvolacího soudu chybným a proto jej bez jednání podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.), v němž je soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť i o těchto nákladech bude rozhodováno soudem prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu