28 Cdo 295/2012
Datum rozhodnutí: 02.10.2012
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 680 odst. 2 obč. zák., § 451 obč. zák.




28 Cdo 295/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) P. A., a b) M. A., obou bytem v D., zastoupených JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 120, proti žalovanému S. Z. , bytem v D, zastoupenému JUDr. Břetislavem Puzoněm, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Tržní 23 a 24, o vyklizení pozemků a zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 199/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2011, č. j. 57 Co 120/2011-215, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:
O žalobě žalobců na vyklizení pozemků (blíže uvedených v žalobě) a na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v náhradě za užívání pozemků žalovaným bez právního důvodu, rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C 199/2006-180. Ve výroku sub I. uložil žalovanému vyklizení pozemků blíže popsaných v enunciátu, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem sub II. zavázal žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 168.162 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl žalobu ohledně částky 331.883 Kč (výrok III. rozsudku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného uhradit náklady řízení státu (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Ve vztahu k žalobě na vyklizení posoudil věc podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. Vzal za prokázané, že žalovaný užívá předmětné pozemky, které jsou ve vlastnictví zčásti žalobců (SJM) či žalobce a). K odvolací námitce žalovaného, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr ohledně vlastnictví pozemku parcely č. 1533/2, uvedl, že zjištění soudu prvního stupně odpovídalo dokazování v řízení provedenému. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vycházel z výpisu z katastru nemovitostí a podle jeho obsahu se jedná o pozemek ve výlučném vlastnictví žalobce a), přičemž k tomuto důkazu, který byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, neměl žalovaný žádné výhrady. Tvrzení žalovaného v odvolacím řízení, že se jedná o pozemek ve společném jmění žalobců a) a b) a že se o této skutečnosti dozvěděl až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. krátce před nařízením odvolacího jednání, jakož i jeho návrh na provedení důkazu listinami, které dokladují právní titul nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku do SJM žalobců, a to kupní smlouvou ze dne 13. 6. 1994 a prohlášením k této kupní smlouvě ze dne 11. 7. 1994, jsou nepřípustná tvrzení a důkazy v odvolacím řízení probíhajícím v systému tzv. neúplné apelace. Žalovaným tvrzená skutečnost, že pozemek parcela č. 1533/2 není ve výlučném vlastnictví žalobce a), nýbrž je ve společném jmění žalobců a) a b) a k tomu navržené důkazy, nenáleží přípustným tvrzením a důkazům ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť se nejedná o tvrzení a důkazy, které nastaly (vznikly) až po vyhlášení napadeného rozsudku. Nejedná se o přípustná tvrzení a důkazy ani ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterými by měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na jejichž základě spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu navržením jiných důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomoci kterých lze zjistit skutkový stav, a to úplně a správně. V této souvislosti odkazoval na Komentář občanského soudního řádu Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II., § 205a, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, 1641 s. Zaujal názor, že v dané věci se jedná o nepřípustná tvrzení a důkazy ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto navržený důkaz nebyl proveden.
Pokud jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti nájemních smluv č. 1/97 a č. 2/98 podle § 37 odst. 1 o. z. pro jejich neurčitost. U nájemní smlouvy č. 2/98 se navíc jedná o absolutní neplatnost smlouvy s tím, že jako pronajímatel vystupovala žalobkyně b), ačkoli z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že jí nesvědčí vlastnické právo k pozemku, o který se ve smlouvě jednalo a žalobkyně b) proto jako vlastník neměla oprávnění s tímto pozemkem disponovat včetně jeho pronájmu třetí osobě. Jiný důvod, který by žalobkyni b) opravňoval k dispozici s tímto pozemkem formou jeho pronájmu, nebyl v řízení tvrzen ani prokázán. Pokud jde o neurčitost předmětu nájmu obou nájemních smluv, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že se jedná o neurčitý předmět smlouvy, jestliže pronajaté pozemky byly označeny pouze parcelními čísly bez uvedení, kde se nacházejí, bez označení alespoň katastrálního území či obce. Podle odvolacího soudu pokud je smlouva písemná, určitost předmětu písemné nájemní smlouvy musí vyplývat z obsahu listiny a nestačí, že účastníkům smlouvy je zřejmé, co je předmětem nájmu, v daném případě tedy které pozemky jsou pronajímány. Konkretizace pronajímaných pozemků musí být seznatelná přímo z listiny, a to již z toho důvodu, že v případě změny vlastnictví k pronajatým pozemkům přechází na nového nabyvatele - vlastníka pozemku postavení jeho právního předchůdce (předchozího vlastníka) a nový nabyvatel vstupuje do právního postavení předchozího pronajímatele podle § 680 odst. 2 o. z. Odvolací soud vyslovil, že nemůže obstát námitka žalovaného, že v úvodní části předmětných nájemních smluv je uvedena obec jako bydliště účastníků smlouvy, a že se jednalo o pozemky nacházející se v sousedství pozemků účastníků smlouvy, a tudíž je zřejmé, o jaké pozemky se jednalo. Označení pozemků jejich parcelními čísly, bez uvedení, kde se nacházejí, t. j. v jakém katastrálním území či obci, nestačí k závěru o tom, které pozemky se staly předmětem uvedených nájemních smluv a označení bydliště účastníků smlouvy neznamená bez dalšího označení umístění pronajatých pozemků.
Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007 podle něhož uživatel cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného právního titulu opravňujícího užívat cizí věc, je uživatelem bez právního důvodu. Podle dovolacího soudu takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou . Věc posoudil podle ustanovení § 451 odst. 2 o. z. jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu. Dovolací soud se rovněž ztotožnil s postupem soudu prvního stupně o tom, že výši nájemného, obvyklého v daném místě a čase, bylo namístě zjistit znaleckým dokazováním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3035/2006), když zároveň vycházel ze zjištění, že se jednalo o zisk z podnikání, byť nedovoleného, když žalovaný pozemky užíval podnikatelským způsobem. Ztotožnil se proto s výší bezdůvodného obohacení stanoveného soudem prvního stupně.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do výroku I., II.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel za zásadní otázku právního významu považuje posouzení platnosti nájemných smluv hodnocených odvolacím soudem jako absolutně neplatné pro jejich neurčitost, jestliže pronajaté pozemky byly označeny pouze parcelními čísly bez uvedení, kde se nacházejí a bez označení alespoň katastrálního území či obce . Za další otázku zásadního právního významu považoval dovolatel posouzení věci odvolacím soudem za situace, kdy nájemní smlouva obsahovala pravý podpis žalobkyně b), ačkoliv výlučným vlastníkem pronajímaného pozemku byl žalobce a)
Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Opakoval svou argumentaci uplatněnou před soudy obou stupňů, podle níž účastníkům bylo, bez ohledu na znění písemných smluv, zřejmé, že jde o jasně vymezené pozemky v katastrálním území obce D. u F.-M. Přitom smlouva nájemní nemusí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, postačuje ústní dohoda či konkludentní jednání.
Odvolacímu soudu vytýkal, že v rozporu s právní úpravou nepřipustil provedení důkazu, o němž se žalovaný dozvěděl dva dny před odvolacím jednáním, takže bez své viny jej mohl uplatnit až u odvolacího jednání. Šlo přitom o obsah listinného důkazu, totiž čestného prohlášení z 11. 7. 1994, které dokladovalo okolnost, že jeden z pozemků (p. č. 1533/2 - zahrada o výměře 2.175m2) byl ve skutečnosti nabyt do BSM manželů. Pokud by odvolací soud tento důkaz připustil a provedl, musel by dospět k závěru, že podpis žalobkyně b) jako manželky žalobce a) byl pro platnost smlouvy nájemní dostačující.
Opakoval poté, že za uvedené situace užívá pozemky na základě platně uzavřených smluv, které nebyly odklizeny výpovědí, takže základ obou uplatněných nároků není dán.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro existenci otázky zásadního právního významu a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NS ČR 66/2011).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení) týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
Dovolání v této věci není přípustné, pokud jde o namítanou otázku zásadního právního významu a není ani důvodné, pokud jde o tvrzení nesprávného právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci totiž primárně spočívá na závěru o neplatnosti nájemních smluv, z nichž žalovaný své právo k užívání pozemků odvozuje, a to pro jejich neurčitost. Odvolací soud v tomto směru podrobně a srozumitelně vyložil (srov. odstavec čtvrtý na str. 4 odůvodnění), z jakých důvodů tuto neplatnost shledal. Dovolací soud nemá důvod zaujmout jiné odlišné závěry k takovému posouzení, které má oporu v dnes již konstantní judikatuře. Občanský zákoník sice vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, takže právní úkon může být učiněn buď výslovně, t. j. ústně, či písemně nebo i konkludentním způsobem, který nevzbuzuje vzhledem ke všem okolnostem případu pochybnosti o tom, co jim chtěl takto jednající subjekt projevit (§ 35 ost. 1 o. z.). Výjimečně se však určitá forma k platnosti právního úkonu požaduje. Tuto formu může určit buď zákon, či dohoda subjektů. Nelze pak pominout důsledky plynoucí z ustanovení § 40 odst. 1 o. z. Pokud smlouva byla vyhotovena písemně, nelze k její změně či zrušení přikročit jinak, než ve smluvně dohodnuté formě, v daném případě opět písemně. Postrádá proto argumentace dovolatele v dovolání opodstatnění, pakliže promiscue na jedné straně tvrdí okolnosti vážící se k perfekci právního úkonu z hlediska písemné formy (viz ta část dovolání na str. 3 první odstavec uznávající existenci předmětných nájemních smluv, jejich písemné formy a pravosti podpisu) a současně na druhé straně tvrdí, že vztah mezi účastníky byl založen konkludentním jednáním (to pro případ, že by byl přijat závěr o neplatnosti původně uzavřené písemné smlouvy). Při posuzování přípustnosti dovolání pro existenci otázky zásadního právního významu přitom není dovolací soud přezkumnou instancí, takže není oprávněn zasahovat do skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Z něj plyne, že právní titul k užívání pozemku tvrdil žalovaný právě odkazem na uzavřené písemné smlouvy, nikoliv na konkludentní ujednání, jak to činí nyní ve stadiu dovolacího řízení. Pak ovšem potvrzující rozsudek odvolacího soudu se opírá o správnou aplikaci v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, na jeho argumentaci dovolací soud odkazuje a závěr o existenci otázky zásadního právního významu v té podobě, jak ji uplatnil dovolatel, neshledává.
Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení, jak shora uvedeno, týkající se povahy předmětných pozemků z hlediska jejich tvrzeného zařazení do BSM (dnes SJM) žalobců, nemohl dovolací soud jeho tvrzení spolehlivě přisvědčit. Odvolací soud podrobně a srozumitelně vyložil, proč neshledal podmínky pro připuštění důkazu v té podobě, jak to žalovaný v odvolacím řízení učinil. Dovolací soud se v tomto směru zejména ztotožňuje s hodnocením procesního úkonu žalovaného (dnes dovolatele), podle nichž žalovaný svým tvrzením a k němu navrženými důkazy obsahově navrhoval, aby skutkový stav ve věci zjištěný okresním soudem byl zjištěn jinak. Taková tvrzení a důkazy ovšem ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou nepřípustná. Odvolací soud proto v tomto případě postupoval správně a v souladu s citovaným procesním ustanovením.
Poukazuje se v této souvislosti pro úplnost na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003, podle nichž při úvaze zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soudu vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu. To platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalovaný nebyl v řízení o dovolání úspěšný a straně žalující v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu