28 Cdo 295/2008
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 295/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. A. G., a b) I. H., obou zastoupených advokátem proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem o 301.809,84 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 750.000,- Kč s příslušentvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 237/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 11 Co 76/2007-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soudu pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 7 C 237/2003-63, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2006, č. j. 7 C 237/2003-84a, žalobu na zaplacení částky 301.809,84 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobkyni ad a) uložil zaplatit žalovanému částku 750.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzájemným návrhem (dále též žalobou ) se žalovaný jako tehdejší podílový spoluvlastník ¼ domu domáhal proti žalobkyni ad a) zaplacení částky 750.000,- Kč představující jeho ¼ podíl na výnosu z nájmu nebytových prostor tohoto domu. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky [v podílech žalobkyně ad a) ½, žalobce ad b) ¼, žalovaný ¼] domu, až do 19. 4. 2004, kdy bylo jejich podílové spoluvlastnictví rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2003, č. j. 14 C 8/2001-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, který dne 19. 4. 2004 nabyl právní moci, zrušeno a nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců. Účastníci uzavřeli dne 20. 6. 1997 smlouvu o úpravě spoluvlastnických vztahů, podle níž se zisky z předmětného domu měly dělit mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Dne 12. 7. 2001 byla na bankovní účet, na který byly poukazovány úhrady nájmů z bytů a nebytových prostor předmětného domu, poukázána tehdejším nájemcem nebytových prostor úhrada ve výši 3.000.000,- Kč, která byla následujícího dne na základě příkazu k úhradě žalobkyně ad a) z tohoto účtu odepsána, aniž byl žalovanému vyplacen jeho spoluvlastnický podíl. Soud prvního stupně ohledně nároku žalovaného uplatněného vzájemnou žalobou s odkazem na § 139 ve spojení s § 137 a § 515 obč. zák. dospěl k závěru, že podle smlouvy o úpravě spoluvlastnických vztahů ze dne 20. 6. 1997 činí podíl žalovaného ¼ výnosu z pronájmu nebytových prostor, tj. z částky 3.000.000,- Kč činí jeho podíl 750.000,- Kč. Námitku promlčení uvedeného práva posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou, neboť žalobkyně ad a) si ponechala zmíněné nájemné z nebytových prostor ve výši přesahující její podíl bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák., a to úmyslně, neboť věděla, že částka 3.000.000,- Kč je výnosem ze společné věci a přesto si ji v plné výši ponechala, právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčí za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Soud uzavřel, že objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po odepsání posledně zmíněné částky z uvedeného účtu na základě příkazu žalobkyně ad a), tj. dne 13. 7. 2001. Subjektivní promlčecí doba (dvouletá) se v daném případě neuplatní, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný o bezdůvodném obohacení žalobkyně ad a) dozvěděl před více než dvěma lety ode dne uplatnění vzájemného návrhu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 11 Co 76/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že vzájemný návrh na zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Konstatoval, že nárok ze vzájemné žaloby byl soudem prvního stupně správně právně posouzen v tom ohledu, že se jedná o výnos ze společné nemovitosti, který odpovídá spoluvlastnickému podílu žalovaného ve výši ¼ tak, jak se účastníci dohodli ve smlouvě o úpravě spoluvlastnických vztahů. V otázce promlčení tohoto práva však odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Pokud žalobkyně ad a) dala příkaz k odepsání částky 3.000.000,- Kč z účtu dne 13. 7 .2001, začala od tohoto okamžiku běžet objektivní promlčecí lhůta, ovšem tříletá, nikoli desetiletá, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně, neboť takový závěr o úmyslu žalobkyně se bezdůvodně obohatit na úkor žalovaného nemohl soud učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu a žalovaný sám ve vzájemné žalobě tvrdil, že mu není známo, z jakého důvodu žalobkyně uvedenou částku se společného účtu odepsala; závěr soudu prvního stupně o desetileté promlčecí lhůtě tak není ničím podložen. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný vzájemnou žalobou uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 750.000,- Kč dne 13. 4. 2006, kdy objektivní tříletá promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.) již marně uplynula, a byť by byl jeho nárok důvodný, nelze mu ho přiznat.

Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byla vzájemná žaloba zamítnuta z důvodu promlčení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že žalobkyně učinila převod částky 3.000.000,- Kč úmyslně zcela v rozporu s obsahem smlouvy o úpravě spoluvlastnických vztahů ze dne 20. 6. 1997; tedy opačně je zcela vyloučeno, aby takovýto převod učinila bez úmyslu bezdůvodně se obohatit. Určující součástí úmyslu je intelektuální složka vůle. Právě vůle žalobkyně byla nepochybně nutná k tomu, aby převedla částku náležející dovolateli na její účet, a bez této vůle, tedy nedbalostí či omylem, nelze takovýto převod realizovat, neboť se jedná o bankovní operaci, kterou nelze provést bez předchozího rozmyslu o jejím důvodu, způsobu provedení a následku. Dále dovolatel s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. a nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, namítá, že žalobkyně nemohla být při převodu jemu náležící částky 750.000,- Kč na její účet v dobré víře a, pokud tedy vznesla námitku promlčení a soudy obou stupňů bylo konstatováno bezdůvodné obohacení, pak se ze strany žalobkyně jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném zamítavém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Nesouhlas dovolatele se zjištěním, že bezdůvodné obohacení žalobkyně ad a) nebylo úmyslné, je námitkou proti skutkovému zjištění, tedy dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 1998).

Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný předložil soudu důkaz o tom, že se žalobkyně ad a) odepsáním částky náležící žalovanému (750.000,- Kč) z bankovního účtu bezdůvodně obohatila úmyslně. Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že žalobkyně ad a) se na jeho úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, nelze přisvědčit žalovanému, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.

Tvrzení žalovaného, že vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), není rovněž přiléhavé, neboť tento rozpor žalovaný dovozuje z toho, že žalobkyně ad a) se na jeho úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, což však v odvolacím řízení, jak již bylo uvedeno, nebylo prokázáno (ani tvrzeno).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu