28 Cdo 2946/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2946/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce RNDr. M. E., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem v Praze 5, Ostrovského 3 Ženské domovy, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, pro 29.742,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 12/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008, č. j. 55 Co 285/2008-34, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.776,- Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Jana Bébra do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2008, č. j. 15 C 12/2007-17, a to tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 29.742,80 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V určitém rozsahu (co do výše úroků z prodlení od 7. 11. 2006 do 30. 10. 2007) byl však zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí potvrzen. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 15.777,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 15.442,- Kč, a to též do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Jana Bébra (výrok II.).
Žalobce dovozoval svůj nárok ze skutečnosti, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003 mu byla přiznána náhrada škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4, spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného proti jeho dlužníkovi TESLA VÚST, s.p., pod sp. zn. 18 C 370/91. V důsledku déle trvajícího sporu totiž žalobce svou pohledávku vůči tomuto subjektu nemohl vymoci, když tento se stal v průběhu doby nemajetným. Exekuce, jež byla k návrhu žalobce dne 23. 4. 2002 nařízena, tak byla následně (s ohledem na toto zjištění) zastavena a žalobce byl zavázán nahradit náklady soudní exekutorce. Náklady exekuce, které soud uložil k platbě povinnému ve prospěch oprávněného, nebyly žalobci uhrazeny. Náhrady těchto nákladů se žalobce domáhal v tomto řízení jako součásti škody vzniklé z nesprávného úředního postupu soudu v původním řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 15 C 12/2007-17, žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť v prvé řadě usoudil, že žalobcem požadované náklady exekuce nebyly účelně vynaloženy. Vyšel přitom ze zjištění učiněného v odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15029/2002-24, podle něhož již k datu podání návrhu na exekuci bylo zřejmé, že státní podnik (povinný) existuje pouze formálně, jelikož byl zrušen bez likvidace ke dni 31. 12. 1999. Dospěl rovněž k závěru, že jelikož byl návrh na nařízení exekuce podán ještě před zahájením řízení ve věci sp. zn. 26 C 34/2003, nemohlo tak jít o iniciativu ze strany soudu směřující k prokázání nemožnosti žalobce domoci se přisouzeného plnění. Žalobce však podle názoru soudu mohl i přesto v uvedeném řízení požadovat náhradu nákladů na exekuční řízení jako nákladů na důkaz.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil (viz měnící část výroku I. rozsudku). Uzavřel, že současný požadavek žalobce na zaplacení částky 29.742,80 Kč je jen další škodou způsobenou nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 370/91. Předmětnou majetkovou újmu žalobce nemohl uplatnit v řízení o náhradu škody proti státu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003, když to bylo pravomocně skončeno ke dni 15. 11. 2005 a k vyčíslení nákladů zastavené exekuce došlo až usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15029/2002-24. Odvolací instancí bylo (po zopakování tohoto důkazu) dále konstatováno, že v době, kdy žalobce jakožto oprávněný podával návrh na nařízení exekuce, tj. 12. 4. 2002, byl povinný subjekt zapsán v obchodním rejstříku s kmenovým jměním 318.861.000,- Kč. To, že státní podnik fakticky neexistuje, vyšlo najevo až později. Žalobce tedy mohl důvodně předpokládat, že jeho nárok bude v exekučním řízení uspokojen. Bezúspěšně vedená exekuce mu navíc byla nápomocna při prokazování příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo jiné tvrdila, že žalobce již před vydáním meritorního rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003, v němž mu byla přiznána náhrada škody způsobené nesprávným úředním postupem, věděl, že jeho dlužník byl zrušen bez likvidace a nevlastní žádný majetek. Nemajetnost dlužníka musela být žalobci zřejmá již z jednání se zřizovatelem, jež jsou patrná z obsahu citovaného spisu. Namítala, že přestože žalobce věděl o zákonitosti neúspěchu exekučního řízení proti svému právně existujícímu, ale již zrušenému dlužníkovi, podal proti němu návrh na nařízení exekuce. Podotkla, že žalobci navíc nic nebránilo, aby se již v předchozím řízení o náhradu škody pokusil náhradu nákladů exekuce uplatnit. Dovolatelka proto s právním posouzením odvolací instance nesouhlasila a žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za níž jedná podle § 21a odst. 3 o. s. ř. pověřený zaměstnanec jakožto osoba s právnickým vzděláním, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu platí, že ke vzniku škody nesprávným úředním postupem může dojít mimo jiné i tehdy, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy jestliže průtahy v řízení byly příčinou škody spočívající v tom, že pohledávka žalobce nebyla dlužníkem uspokojena.
Za škodu je podle ustáleného výkladu § 442 obč. zák. považována újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Došlo-li k úbytku v majetkové sféře žalobce vynaložením nákladů na exekuční řízení (částka 3.795,40 Kč zaplacená soudní exekutorce, a částka 25.947,40 Kč neuhrazená žalobci dlužníkem z důvodu jeho nastalé nemajetnosti), byla tak naplněna existence jednoho z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Pokud navíc byla takto specifikovaná škoda v příčinné souvislosti s prokazatelnými průtahy v řízení majícími za důsledek zmaření uspokojení pohledávky z majetku povinného, lze ve shodě s odvolací instancí odůvodněně uzavřít, že takto vzniklá újma je rovněž součástí nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem v původním řízení.
V tomto směru je třeba odkázat na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3928/2008, které přijal Nejvyšší soud dne 3. 3. 2011 a v němž byla shora uvedená problematika řešena. Dovolací soud zde konstatoval, že bylo-li v důsledku rozhodnutí vydaného v nepřiměřené lhůtě zmařeno uspokojení pohledávky z majetku povinného, jenž by nesl i náklady exekuce , mohou být součástí nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem v původním řízení i tyto náklady.
Vzhledem k tomu, že k vyčíslení nákladů předmětné exekuce došlo až usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15029/2002-24, avšak řízení o náhradu škody vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003 pravomocně skončilo již ke dni 15. 11. 2005, bylo vyloučeno, aby byl v posledně uvedeném řízení (tedy ještě před vznikem škody) žalobcem požadovaný nárok uplatněn.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že žalobci byla při podání návrhu na nařízení exekuce známa skutečnost, že jeho dlužník nevlastní žádný majetek. Žalobce při zahájení exekučního řízení jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku a nelze mu tedy přičítat k tíži, že později vyšlo najevo, že tato evidence není v souladu se stavem faktickým. Ustanovení § 29 odst. 1 (v tehdy platném znění § 27 odst. 2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je vykládáno jakožto tzv. princip materiální publicity. Podle tohoto pravidla se stav zápisu v obchodním rejstříku považuje za stav skutečný pro všechny, jimž není známo, že rejstříkový stav není v souladu se skutečným právním stavem. Vůči všem, kteří o nepravdivosti zápisu v obchodním rejstříku nemají náležitou povědomost, má být proto postupováno tak, jako by stav rejstříkový odpovídal stavu právnímu (dokud nebude prokázán opak k čemuž v projednávané věci nedošlo).
Současně je ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. vyloučeno uplatňovat v dovolání nové skutečnosti a důkazy ve věci samé. Tvrdí-li tedy dovolatelka, že žalobce věděl o nemajetnosti svého dlužníka z jednání s jeho zřizovatelem, jde o nepřípustnou novotu, která nemá oporu ve zjištěních učiněných nižšími instancemi.
Závěrem dovolací soud poukazuje na fakt, že mu bylo k přezkumu předloženo více obdobných sporů. V každém z nich však rozhoduje na podkladě skutkových okolností zjištěných v daném řízení a konkrétně vymezených dovolacích důvodů jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobce má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 3 odst. 1 bodu 4 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 12.360,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 6.180,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 7.776,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu