28 Cdo 2945/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2945/2012-128


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. G. , zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Fügnerova 600/12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 565.700,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 273/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 15 Co 482/2011-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 565.700,- Kč coby majetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem příslušníků Policie České republiky (dále jen policie ) a státního zastupitelství. Nesprávný úřední postup spočíval dle tvrzení žalobce v tom, že ve dnech 10. 1. 2006, 24. 11. 2006 a 21. 12. 2007, kdy byl zadržen příslušníky policie, mu byly odebrány jeho osobní věci, aniž byl policisty proveden jejich soupis. Po propuštění žalobce mu nebyly policisty vráceny částky 200.200,- Kč, 8.000,- Kč, resp. 1.500,- Kč. Dne 31. 1. 2006 pak byl žalobce bezdůvodně převezen na oddělení detoxikace a psychiatrie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, přičemž v inkriminované době se mu z nemovitosti, kterou užíval, ztratila finanční hotovost ve výši 356.000,- Kč. Žalobce podal trestní oznámení na příslušné policisty, avšak státní zastupitelství je zamítlo.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 42 C 273/2008-91, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně provedl důkaz spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 12/2006, úředním záznamem sepsaným Policií ČR, Obvodním oddělením Libouchec, dne 16. 1. 2006, protokolem o zadržení osoby podezřelé, úředním záznamem o zajištění osoby, sepsanými týmž oddělením policie, a dalšími listinami, přičemž dovodil, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobci byly příslušné částky příslušníky policie odebrány. Toto tvrzení žalobce tak nebylo prokázáno. Navíc odebrání částky 200.200,- Kč začal žalobce tvrdit teprve pět dní po zadržení, takže soud toto tvrzení považoval za nevěrohodné. Pokud jde o částku, která měla být odcizena ze žalobcem užívané nemovitosti, nebyla by taková škoda v příčinné souvislosti s jednáním policistů a žalobce navíc ani neprokázal, že by jím požadovaná částka byla skutečně odcizena. Škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tak nevznikla, resp. nebyla prokázána příčinná souvislost mezi případnou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 15 Co 482/2011-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, jež učinil soud prvního stupně, a plně na ně odkázal. Městský soud připomněl tři základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a sice (v daném případě) nesprávný úřední postup, vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi nimi, přičemž všechny tyto podmínky musejí být dány kumulativně. Důkazní břemeno leží v tomto ohledu na poškozeném. Žalobce neprokázal vznik škody, neboť přes procesní poučení dle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), nepředložil soudu důkazy, jež by byly způsobilé prokázat, že v době zadržení měl předmětné finanční prostředky u sebe. I kdyby pak byla v době jeho zadržení z jím užívané nemovitosti odcizena částka 356.000,- Kč, nebyla by tato skutečnost v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval skutkový i právní stav věci. Zdůraznil, že ihned po propuštění ze zadržení výslovně do protokolu napsal a podepsal, že mu chybí částka 200.200,- Kč. Dokazování již před soudem prvního stupně nebylo provedeno řádně, neboť nebyly zajištěny veškeré jím navrhované důkazy, především protokoly o zadržení v originálních vyhotoveních. Dále se dovolatel domnívá, že jeho výpověď před soudy obou stupňů nebyla řádně zaznamenána. Žalobce je přesvědčen, že vznik majetkové újmy prokázal a že zde je dána příčinná souvislost mezi touto újmou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

O takový případ se zde však nejedná.

Závěr o neprokázání vzniku škody nepostavil soud prvního stupně (a rovněž odvolací soud) toliko na konstatování nevěrohodnosti tvrzení žalobce, podle nějž mu policisté odebrali a nevrátili částku 200.200,- Kč. Uvedené tvrzení žalobce nebylo v řízení nikterak prokázáno, stejně jako jeho tvrzení týkající se odebrání a nevrácení ostatních částek a odcizení částky 356.000,- Kč (ze zmíněné nemovitosti), v jejichž rozsahu žalobce spatřuje vzniklou škodu. I kdyby tak dovolatel ihned po propuštění ze zadržení výslovně do protokolu uvedl, že mu chybí částka 200.200,- Kč, což samo o sobě uvedené tvrzení prokázat nemůže, soudy nižších stupňů na základě celého souhrnu provedených důkazů takový závěr neučinily, a tím méně jej může učinit soud dovolací. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí přiléhavě vyložil, z jakého důvodu se částí námitek žalobce týkající se existence nesprávného úředního postupu nebude blíže zabývat. Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, uplatňuje tím navíc dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je zásadně při absenci relevantní procesní otázky zásadního právního významu z dovolacího přezkumu za shora popsané situace vyloučen (viz ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Totéž platí ohledně tvrzení dovolatele o nedostatečné protokolaci před soudy nižších stupňů. Žalobce tak dovolacímu soudu nepředložil žádné argumenty, které by mohly zvrátit závěry odvolacího soudu o neprokázání vzniku škody a neexistenci příčinné souvislosti coby nezbytných podmínek odpovědnosti za škodu dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu