28 Cdo 2944/2010
Datum rozhodnutí: 01.09.2010
Dotčené předpisy: § 119 odst. 2 obč. zák., § 120 odst. 2 obč. zák., § 55 předpisu č. 254/2001Sb.




28 Cdo 2944/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Obce Horní Slivno , IČ: 00876267, se sídlem v Horním Slivně 107, zastoupené JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, proti žalovaným 1) L. B. , a 2) M. B. , zastoupeným JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jindřišská 2023, a 3) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 157/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 28 Co 431/2009-157, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám advokátky JUDr. Drahomíry Janebové Kubisové částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 21. května 2009, č. j. 14 C 157/2008-119, bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem vodohospodářského díla vodovodu pro obec H, S. z pramene U Vinárny v obci a kat. území K., jehož součástí jsou stavby technické vybavenosti bez č. p. /č. e. stavba na st. p. č. 217 o výměře 31 m2 (pramenní vývěr vodního toku) a stavba na st. p. č. 218 o výměře 9 m2 (čerpací stanice a vodárna), dosud nezapsané v katastru nemovitostí, zaměřené geometrickým plánem vyhotoveným Geodézií Hradiště s. r. o., Dr. Hořice 691, Mnichovo Hradiště, č. 200-67/2008 ze dne 28. 3. 2008 (výrok I); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 28 Co 431/2009-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) žalobu o určení vlastnického práva ke shora označenému vodnímu dílu zamítl (výrok I); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) potvrdil, ve výroku I v tom správném znění, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem stavby vodovodu pro obec H. S. z pramene U Vinárny v obci a kat. území K., jejíž součástí jsou stavby technické vybavenosti bez č.p./č.e. stavba na stavební parcele č. 217 a stavba na st. p. č. 218, obě zaměřené geometrickým plánem vyhotoveným Geodézií Hradiště s. r. o., Dr. Hořice 691, Mnichovo Hradiště, číslo plánu 200-67/2008 ze dne 28. 3. 2008, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že předmětný vodovod, včetně objektů technické vybavenosti určených k jeho provozování, byl zhotoven v roce 1978 Místním národním výborem Dolní Slivno, z vlastnictví státu přešel do majetku obce D. S. (§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí za majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů) a po jejím rozdělení (k 1. 1. 1992) do majetku nově vniklé obce H. S. (žalobkyně). Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu přijal závěr, že hlavní vodovodní řad i objekty technické vybavenosti (jež jsou jeho součástí) jsou vodním dílem a stavbou v občanskoprávním smyslu, která není součástí pozemku. Nepřešla tedy do vlastnictví žalovaných 1) a 2), jejichž předchůdcům byly rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pouze pozemky, na nichž se stavba ve vlastnictví žalobkyně nachází.

Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) - kteří vlastnické právo žalobkyně zpochybňují odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění výroku I potvrdil, shledávaje naléhavý právní zájem žalobkyně na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a pouze ve vztahu k žalovanému 3), který vlastnictví žalobkyně nepopírá, jej změnil tak, že žalobu zamítl ( 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).


Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku II, podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.; dovozovali přitom, že jde o rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu změněn, ač je výrok II rozsudku odvolacího soudu označen jako potvrzující. Co do důvodů mají za to, že jde o rozsudek nepředvídatelný, vnitřně rozporný, nelogický a nepřezkoumatelný , jež je výsledkem nesprávného postupu soudu v řízení, porušujícího Listinu v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 3 . Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, jež směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a postrádá vymezení otázky zásadního právního významu. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).

Ačkoli v posuzovaném případě odvolací soud namísto postupu předpokládaného ustanovením § 222 odst. 3 o. s. ř. (nařízení opravy odvoláním napadeného rozsudku), potvrdil rozsudek odvolacího soudu v tom správném znění , z porovnání výrokových částí rozsudků soudu obou stupňů (a s přihlédnutím k důvodům, na nichž spočívají) je zřejmé, že otázku vlastnického práva, o kterou v řízení jde, posoudily soudy obou stupňů totožně a na základě stejných důvodů, aniž by se odvolací soud odchýlil od skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Odvolacím soudem provedené upřesnění výroku je zde pouze nepatrnou formulační korekcí, kterou došlo k vypuštění jinak nadbytečných údajů z výrokové části rozsudku vztahujících se k označení předmětných staveb, již jinak dostatečně individualizovaných; obsah výroku tím zůstal nezměněn.

Dovolání proti výroku II rozsudku může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žádnou z právních otázek, jež by byla otázkou zásadního právního významu ve smyslu shora citovaného ustanovení procesního předpisu a byla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, ovšem dovolatelé v dovolání neoznačili. Omezili se na obecné konstatování o rozporu rozhodnutí s hmotným právem a odvolacímu soudu vytýkali porušení procesních předpisů, údajně se promítající až do roviny ústavněprávní a ústící podle jejich názoru v nepředvídatelné a nepřezkoumatelné rozhodnutí (námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Ani tyto výhrady dovolatelů ovšem Nejvyšší soud nesdílí. Jakkoliv konkrétní vady řízení judikatorní význam zpravidla nemají (a rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní), jde o námitky zjevně neopodstatněné, jak lze zjistit již nahlédnutím do úplného a přesvědčivého odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, v němž odvolací soud obsáhle a přesvědčivě vysvětluje důvody rozhodnutí ve věci samé a krom jasných skutkových závěrů i závěrů právních odkazuje na relevantní (a v dané oblasti konstantní) judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k projednávané věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 14. 12. 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/92, publikovaný v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) pod číslem JUD 5060CZ, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 8/2004, resp. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2903). Z ní pro posuzovanou věc vyplývá, že předmětem řízení je vodní dílo, jež je stavbou v občanskoprávním smyslu a není proto součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.) Vlastnické právo k této stavbě, včetně technických objektů jako jejích součástí, proto přešlo na žalobkyni od jejího právního předchůdce, který je nabyl originálně zhotovením této (nemovité) věci, tedy nikoliv na žalované 1) a 2), jejichž právním předchůdcům byly v restitučním řízení vydány pouze pozemky (touto stavbou zatížené).

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno (aniž by jeho vydání předcházelo jiné rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem dříve zrušeno; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), a nejde ani o rozhodnutí, která má po právní stránce ve věci samé zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), dovolání proti němu přípustné není; proto je Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou žalovaní 1) a 2), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit ve věci úspěšné žalobkyni náklady tohoto řízení v plném výši. K těmto nákladům patří odměna advokátky stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.000,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2010


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu