28 Cdo 2943/2012
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 41 odst. 2 předpisu č. 128/2000Sb.



28 Cdo 2943/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Města Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 21, zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, PhD., se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1042/14 proti žalovanému JUDr. J. P., bytem P., zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3a, o zaplacení částky 583.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 331/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011-439, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 25. 10. 1995 domáhal na Ing. R. P., CSc., právním předchůdci žalovaného, zaplacení částky 583.200,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 12. 12. 1994 uzavřel s právním předchůdcem žalovaného smlouvu o dílo č. 19/94120085, jejímž předmětem bylo provedení stavebních a montážních prací na výměníkové stanici v objektu v K. V. (dále jen smlouva o dílo ). Na základě této smlouvy následně dne 8. 2. 1995 zaplatil předchůdci žalovaného zálohu na provedení díla ve výši 583.200,- Kč. Dne 10. 8. 1995 se účastníci smlouvy dohodli na zrušení uvedené smlouvy o dílo. Zálohu však právní předchůdce žalovaného i přes výzvu žalobce nevrátil.
Právní předchůdce žalovaného navrhoval zamítnutí žaloby. Namítal, že k dohodě o zrušení smlouvy o dílo nedošlo a sám byl naopak připraven dohodnuté dílo realizovat, jakmile žalobce poskytne potřebnou součinnost. Poté, co byla smlouva o dílo soudy posouzena jako absolutně neplatná z důvodu absence rozhodnutí rady obce o uzavření smlouvy, strana žalovaná uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 576.922,- Kč vzniklé jí neplatností právního úkonu, kterou způsobila strana žalující (srov. § 268 obch. zák.). Škoda měla spočívat ve vynaložení finančních prostředků na obstarání materiálu subdodavateli žalovaného a na jeho vlastní práci.
Okresní soud v Karlových Varech a Krajský soud v Plzni rozhodly ve věci celkem třináctkrát. Klíčové pro jejich rozhodování byly dva rozsudky Nejvyššího soudu, ve kterých dovolací soud formuloval právní názory závazné pro posouzení věci.
Rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. 32 Odo 11/2004 196, Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, podle kterého je uzavření smlouvy o dílo majetkoprávním úkonem, kterému musí předcházet podle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, rozhodnutí obecní rady; v případě absence rozhodnutí obecní rady, je smlouva o dílo absolutně neplatná dle § 39 obč. zák.
Rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 28 Cdo 2075/2009 313, Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že primátor města nebyl oprávněn k uplatnění práva města na vydání bezdůvodného obohacení pouze z důvodu, že podání žaloby nepředcházelo souhlasné rozhodnutí obecní rady, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 56 Co 31/2008 344, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 11. 2007, č. j. 16 C 162/2005 274, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že se soud prvního stupně nezabýval uplatněným nárokem žalovaného ve výši 576.922,- Kč z titulu náhrady škody, která měla vzniknout tím, že žalovaný vynaložil prostředky na subdodávky a vlastní práci (č. l. 230 a č. l. 231).
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, č. j. 16 C 162/2005 397, žalobě na zaplacení 583.200,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Pokud jde o námitku započtení, uvedl, že pohledávka žalovaného ve výši 576.922,- Kč z titulu náhrady škody neexistuje, neboť nebylo prokázáno, že by za žalobcem poskytnutou zálohu byl zakoupen materiál na realizaci předmětné smlouvy o dílo.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 56 Co 294/2011 439, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl v části týkající se úroků z prodlení od 13. 2. 1995 do 21. 9. 1995. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jak pokud jde o nárok na zaplacení 583.200,- Kč, tak ohledně námitky započtení pohledávky ve výši 576.922,- Kč s tím, že v řízení nebylo prokázáno zakoupení materiálu ani provedení prací žalovaným.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalovaný dovolání. Jako dovolací důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítl, že:
a) neplatnost smlouvy o dílo z důvodu absence rozhodnutí obecní rady měla být s ohledem na časový odstup od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. 32 Odo 11/2004-196, a vývoj judikatury, posouzena opětovně. Smlouva byla uzavřená v té době standardním postupem města Karlovy Vary, který byl stejný i při uzavírání jiných obdobných smluv ze strany žalobce. Žalovaný proto nemohl mít ani nejmenší pochybnosti o platnosti smlouvy o dílo, a v dobré víře přijal poskytnutou zálohu, ze které hradil své závazky vůči subdodavatelům.
b) v průběhu řízení byl prokázán vznik a existence nároku žalovaného na náhradu škody způsobené neplatností smlouvy [§ 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník].
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Protože zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem nemá na posouzení přípustnosti dovolání vliv, může být přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jak je tomu v souzené věci, založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
K dovolací námitce, že by závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu absence rozhodnutí obecní rady, tj. pro rozpor s § 39 obč. zák. měl být dovolacím soudem přehodnocen s ohledem na časový odstup od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. 32 Odo 11/2004-196, a vývoj judikatury, dovolací soud uvádí, že také v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, Nejvyšší soud výslovně dovodil, že " [p]rávní úkony starosty obce vyžadující schválení zastupitelstvem obce (případně obecní radou) učiněný bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný " (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009). Rovněž v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2064/2008, Nejvyšší soud uvedl: Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle § 39 obč. zák. (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004). K uvedené problematice se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2384/11, ve kterém shledal absolutní neplatnost kupní smlouvy o prodeji pozemků obce uzavřené starostou obce. Zastupitelstvo schválilo prodej určitých obecních pozemků fyzické osobě, nicméně v kupní smlouvě nebyly zahrnuty všechny pozemky, o kterých prodeji zastupitelstvo obce rozhodlo a cena byla (nutno dodat, že přiměřeně) krácena (zároveň byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí týkající se prodeje zbylých pozemků za zbylou část ceny). V odůvodnění usnesení Ústavní soud uvedl, že ještě ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákonu č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jenž byl zrušen nabytím účinnosti dnes platného zákona o obcích, [ Ústavní soud ] zdůraznil, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném, a odmítl, aby bylo na způsob tvorby její právně relevantní vůle nahlíženo stejně, jako kdyby se jednalo o obchodní či jinou společnost. Zároveň dospěl k závěru, vzhledem k výše uvedené zásadě, že obec je spravována samostatně zastupitelstvem, že "starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000). Přímo z čl. 101 odst. 1 Ústavy tak dovodil neplatnost takovéhoto úkonu, ačkoliv tehdy ještě tento důsledek nebyl vyjádřen výslovně i na úrovni zákona, jak je tomu dnes v § 41 odst. 2 zákona o obcích Je třeba zdůraznit, že ačkoliv se v případě kupní smlouvy jedná o soukromoprávní vztah, způsob, jakým obec vytváří a projevuje svou vůli, má svůj základ ve veřejném právu a reflektuje postavení obce jako veřejnoprávní korporace. S tím souvisí i požadavky veřejnosti a transparentnosti jejího rozhodování. Za situace, kdy zjištěný skutkový stav neumožňuje právní závěr, že zastupitelstvo schválilo předmětnou kupní smlouvu ve všech jejích podstatných náležitostech, nelze dovodit platnost právního úkonu obce, a to ani poukazem na to, že s ohledem na konkrétní cenový rozdíl by sjednanou cenu bylo možné považovat za výhodnou nebo přiměřenou ve vztahu k ceně schválené za všechny pozemky . Za této situace dovolací soud uzavírá, že námitka časového odstupu jako důvodu pro opětovné posouzení platnosti smlouvy o dílo, nemůže z pohledu konstantní judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu obstát, resp., že dovolacím soudem nebyly shledány důvody k judikaturnímu posunu.
K námitce žalovaného týkající se dobré víry při přijetí zálohy na základě uzavřené smlouvy o dílo, dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou tvorby vůle obce a otázkou dobré víry smluvní strany o platnosti smlouvy uzavřené s obcí (v uvedeném případě se jednalo o půjčku, která byla poskytnuta starostovi v dobré víře, že starosta jedná jménem obce). Uvedl, že Právní názor obecných soudů, vycházející ze zkoumání dobré víry poskytovatele půjčky, lze sice označit za formálně logický, jeho nedostatkem je však skutečnost, že s ohledem na soukromoprávní charakter věci (sporu) odmítá vzít za relevantní skutečnost, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale i neústavní Rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce Obce jsou veřejnoprávními korporacemi, a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti Stručně řečeno, jestliže obec má veřejnoprávní podstatu, nemůže úspěšně uplatnit námitku dobré víry tam, kde nebyl dodržen zákon.
S ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a judikaturu Ústavního soudu, nespatřuje Nejvyšší soud důvod odchýlit se od závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, který v souzené věci učinil již rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. 32 Odo 11/2004 196. Námitka dovolatele požadující opětovné posouzení otázky absolutní neplatnosti uvedené smlouvy (sub a/) tak není otázkou, která by zakládala zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, a proto nezakládá ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitka rozporující skutkové zjištění odvolacího soud (sub b/) není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz nalus.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. června 2013

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu