28 Cdo 294/2001
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 294/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovoláních Z. M., a J. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31.10.2000, sp.zn. 16 Co 286/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 24 C 31/92 (žalobců: A. E. Š., a B J. B., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. České republice finančnímu odboru Obvodního úřadu městské části P., 2. Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P., zastoupenému advokátkou, 3. V. B., 4. J. K., 5. Z. K., 6. Z. P., 7. Z. M. a 8. J. M., zastoupených advokátem, o určení žalobci uváděné skutečnosti a o vydání a vyklizení nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů Z. M. a J. M. se odmítají.

II. Dovolání dovolatelky Z. P. se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 9.1.1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy ze 16.1.1963. uzavřené mezi Ing. Josefem Bartošem, jako dárcem, a Čs. státem, zastoupeným finančním oborem bývalého Obvodního národního výboru v P., jako obdarovaným, ohledně domu čp. 38 v P., spolu s pozemky parc. č. 205 a parc. č. a parc. č. 206 v P. Zároveň se žalobci domáhali vyslovení neplatnosti kupních smluv a dohod o zřízení osobního užívání pozemků, které byly uzavřeny 25.4.1969 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., jako prodávajícím, a manžely O. a V. B., jako kupujícími, a dne 28.12.1984 mezi prodávajícími O. B. a V. B. a kupujícími Z. a J. M. Žalobci dále požadovali, aby žalovanému státu finančnímu odboru Obvodního úřadu městské části P. bylo uloženo vydat žalobcům pozemky parc. č. 205 a parc. č. 206 v P.;, domáhali se také, aby bylo uloženo vyklidit a žalobcům vyklizený vydat dům čp. 38 v P.

Žalobci ve své žalobě poukazovali na to, že v době uzavření darovací smlouvy ze 16.1.1963 byl J. B. zbaven způsobilosti k právním úkonům pro duševní chorobu; přivolení jeho opatrovníka k této smlouvě nebylo dáno. Žalobci poukazovali na to, že jsou dědici ze zákona uvedeného původního vlastníka podle výsledků řízení o dědictví, jež bylo vedeno u bývalého Státního notářství pro P. Podle názoru žalobců tato neplatnost darovací smlouvy ze 16.1.1963 měla za následek neplatnost pozdějších smluvních převodů v žalobě uvedených nemovitostí. Proto měli žalobci za to, že se právem domáhají i vydání těchto nemovitostí.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 21.2.1995, čj. 24 C 31/92-49, ve znění doplňujícího rozsudku z 28.3.1995, čj. 24 C 31/92-62, byla žaloba žalobců zamítnuta.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 22.2.1996, sp.zn. 17 Co 358, 3598/95, zrušil uvedené rozsudky soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem z 8.8.1996, čj. 24 C 31/92-110, o změněné žalobě žalobců tak, že určil, že.J. B. (narozený 9.6.1894, který zemřel 25.1.1969) byl v době smrti vlastníkem domu čp. 38 v P., i pozemků parc. č. 205 a parc. č. 206. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla vyslovena neplatnost darovací smlouvy ze 16.1.1963, uzavřené mezi J. B. a Čs. státem finančním odborem bývalého Obvodního národního výboru v P. ohledně nemovitostí uvedených v žalobě žalobců; bylo vysloveno, že je neplatná i kupní smlouva uzavřená 25.4.1969 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a nabyvateli O. a V. B. ohledně domu čp. 38 v P. a dohoda ohledně osobního užívání pozemků parc. č. 20 a parc. č. 206 v P. Byla vyslovena také neplatnost kupní smlouvy z 28.12.184, uzavřená mezi O. a V. B. a Z. a J. M. ohledně domu čp. 39 v P., jako i neplatnost dohody o osobním užívání pozemků parc. č. 205 a parc. č. 206 v P., uzavřené mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a Z. a J. M., uzavřené 29.4.1986. Žalovaným Z. a J. M. bylo uloženo vyklidit uvedené nemovitosti do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Bylo zastaveno řízení ohledně zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 205 a parc. č. 206 v P.

O odvolání žalovaných V. B., Z. K. (později P.) i Z. a J. M. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.6.1997, sp.zn. 23 Co 22/97; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích tak,že žaloba žalobců byla zamítnuta.

K dovolání žalobců rozhodoval pak Nejvyšší soud rozsudkem z 30.3.2000, 2 Cdon 2017/97. Výrokem svého rozsudku dovolací soud zamítl dovolání dovolatelů, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 18.6.1997, sp.zn. 23 Co 2/97), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně z 8.8.1996 (čj. 24 C 31/92-110 Obvodního soudu pro Prahu 4) ve výrocích označených jako odstavce II., III., IV. a V. a VI. a to tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Zrušen byl však uvedený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rovněž uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku obsaženém v odstavci I (zamítajícím žalobu) a ve výroku obsaženém v odstavci VIII (o nákladech řízení), jakož i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky řízení před soudy obou stupňů; v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud uváděl, že v daném případě lze přisvědčit tvrzení žalobců, že jim svědčí aktivní legitimace (jako dědicům původního vlastníka nemovitostí J. B.) k podání žaloby o určení, že původní vlastník byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, jež jsou nyní sporné mezi účastníky tohoto řízení. Dovolací soud byl také toho názoru, že žalobci prokázali existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť bez něho by nebyly dány podmínky pro dodatečné projednání dědictví po uvedeném zůstaviteli. Naproti tomu byl dovolací soud toho názoru, že žalobcům nesvědčí věcná legitimace k podání určovacích žalob o neplatnost žalobci uváděných smluv. Shledal proto dovolací soud věcně správným rozhodnutí, pokud šlo o zamítnutí určovací žaloby žalobců v části domáhající se neplatnosti smluv z 25.4.1969,, z 28.12.1984 a z 29.4.1986; pro svůj závěr si totiž odvolací soud zjednal náležitá skutková zjištění a také aplikoval v úvahu přicházející ustanovení procesního práva. Proto v uvedeném rozsahu dovolací soud zamítl dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Naproti tomu byl dovolací soud odlišného názoru než odvolací soud, pokud šlo o určení neplatnosti darovací smlouvy ze 16.1.1963, uzavřené mezi J. B. a státem ohledně domu čp. 38 v P. a ohledně pozemků parc. č. 205 a parc. č. 206 v katastrálním území L., o níž žalobci uváděli, že ji původní vlastník uzavřen v době, kdy byl zbaven způsobilosti k právním úkonům pro duševní chorobu, přičemž chybělo přivolení opatrovnice M. D. k této smlouvě. Nemovitosti, jejichž vlastníkem byl J. B., byly tedy ke dni jeho úmrtí nadále jeho vlastnictvím, když tu nemohly být smlouvou ze 16.1.1963 platně převedeny. V tomto směru nemohl tedy dovolací soud přisvědčit opačnému názoru odvolacího soudu. V uvedeném rozsahu musel být výrok rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen (včetně navazujících výroků o nákladech řízení) a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 31.10.2000, sp.zn. 16 Co 286/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8.8.1996, čj. 24 C 31/92110, potvrzen ve výrocích označených I. a VIII. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího i dovolacího.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že z rozsudku dovolacího soudu vyplynul jednoznačný závěr, že pokud soud prvního stupně správně určil, že J. B. (právní předchůdce žalobců) byl v den své smrti vlastníkem nemovitostí, které jsou mezi účastníky řízení sporné, odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně potvrdit podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Také otázka naléhavého právního zájmu na uvedeném určení byla vyřešena závazným právním názorem dovolacího soudu. Odvolací soud k tomu dodával, že pasívní legitimaci všech osmi žalovaných dovozuje z toho, že určovací výrok tu má sloužit (podle názoru dovolacího soudu) k možnosti dodatečného projednání dědictví po J. B., a proto měl odvolací soud za to, že všechny subjekty, které zpochybňují skutečnost, že Ing. B. byl v době své smrti vlastníkem v žalobě žalobců uvedených nemovitostí, byly účastníky tohoto řízení, aby totiž také byly ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu vázány určovacím výrokem rozsudku soudu.

Odvolací soud poukazoval i na to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí nezpochybnil oprávnění finančního odboru Obvodního úřadu Městské části P. vystupovat v tomto řízení jménem státu. Proto i odvolací soud má za to, že pasívně legitimován je v této právní věci nadále český stát /Česká republika/ a nikoli Obec h. m. P., protože tu nelze dovozovat, že by účinností zákona o obcích, popřípadě účinností zákona o hlavním městě Praze přešly práva a závazky související s převodem věci na obec, nýbrž jde o práva a povinnosti státu. Dalším žalovaným v této právní věci je (se správným označením) Obvodní bytový podnik v P., státní podnik (nyní v likvidaci).

Odvolací soud shodně s názorem dovolacího soudu neshledal důvodným tvrzení žalovaných Z. M. a J. M. o tom, že už jejich právní předchůdci v době před převodem nemovitosti nabyli k ní vlastnictví vydržením, neboť toto tvrzení není podloženo důkazy.

Z uvedených důvodů byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu ve výroku označeném I. a v závislém výroku o nákladech řízení, označeném VIII.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 občanského soudního řádu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ještě uvedl, že nerozhodl o návrhu na připuštění dovolání, takže je tu dána možnost uplatnit dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který zastupoval v řízení žalované Z. M. a J. M., dne 7.12.2000, a žalovaným V. B., J. Kopálové, Z. K. a Z. P. ve dnech 7.12.2000, 22.12.2000 a 8.12.2000 a dovolání ze strany dov0olatelů bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 3.1.2001, tedy ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Všichni dovolatelé, kteří tu podali svá dovolání, navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu z 31.10.2000 (sp.zn. 16 Co 286/2000 Městského soudu Praze) byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka Z. P. ve svém dovolání poukazovala na to, že odvolacímu soudu navrhla, aby vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku k vyřešení otázky zásadního významu po právní stránce (zda i v případě H. m. P. přešly závazky z právních úkonů tehdejších národních výborů, činných na jeho území, jednajících jako orgány státu při hospodaření s jeho majetkem, na Obec h. m. P.).

Dovolatelka Z. P. uplatňovala jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Zdůrazňovala, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem, neboť na straně žalovaných v této právní věci měla být účastníkem řízení Obec h. m. P. namísto České republiky finančního odboru Obvodního úřadu městské části P. Vyřešení otázky nástupnictví ohledně práv a povinností Čs. státu ve vztahu k H. m. P. má tu význam pro řešení otázky přípustnosti určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu v daném případě.

S poukazem na ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, jakož i na ustanovení zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, dovolatelka Z. P. (dříve K.) dovozovala, že stát Česká republika není v tomto řízení pasívně legitimována, neboť účinností zákona č. 367/1990 Sb. přešly závazky bývalého Národního výboru h. m. P. na obec, tedy na Obec h. m. P. Na tuto obec přešly jednoznačně závazky vyplývající z darovací smlouvy, uzavřené dne 16.1.1963 mezi J. B. a Čs. státem, zastoupeným finančním odborem Obvodního národního výboru v P. Podle názoru dovolatelky Z. P. spočívá tedy rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, když byla konstatována soudy pasívní legitimace České republiky v tomto řízení, přípustnost určovací žaloby o vlastnictví J. B. ke dni jeho úmrtí k nemovitostem, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, a když z tohoto byl dovozován okruh účastníků řízení uváděných v rozsudku soudů obou stupňů, jakož i existence aktivní a pasívní legitimace na straně těchto účastníků řízení. Uvedená sporná otázka nebyla, podle názoru dovolatelky Z. P., vyřešena ani zrušovacím rozhodnutím dovolacího soudu z 30.3.2000, který se zabýval v podstatě jen neplatností darovací smlouvy, uzavřené mezi Čs. státem a J. B. dne 16.1.1963.

Dovolatelé Z. M. a J. M. vytýkali dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu z 31.10.2000 (sp.zn. 16 Co 286/2000 Městského soudu v Praze), že se vůbec nezabýval jejich odvolacími námitkami, směřujícími k vyvrácení závěru, že někdejší vlastník nemovitostí J. B. byl ještě ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení. Podle názoru dovolatelů Z. M. a J. M. předmětem řízení v této právní věci byla domová nemovitost, která byla od roku 1969 podstatně přestavěna do té míry, že již nyní nejde o tutéž nemovitost, jaká tu byla v roce 1969; nemovitost z té doby již neexistuje, a proto své účastenství v tomto soudním řízení, týkajícím se vlastnictví J. B. k dříve existující nemovitosti, pokládají za nedoložené.

Dovolatelé Z. M. a J. M. byli i toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno potřebným způsobem ani to, zda tu šlo ze strany J. B. v době uzavření darovací smlouvy ze 16.1.1963 o nedostatek způsobilosti k takovému právnímu úkonu, když šlo u něho jen o omezení způsobilosti k právním úkonům, a to pro diagnózu, kterou kdysi u něho stanovil psycholog a nikoli psychiatr, přičemž šlo o diagnózu, která podle nynějších poznatků lékařské vědy není důvodem ani pro omezení způsobilosti k právním úkonům. Při uvedené darovací smlouvě nešlo o zbavení se majetku, ale o zbavení se několikanásobného předlužení na straně darujícího. Dovolatelé Z. M. a J. M. proto uplatňovali dovolací důvody, že řízení bylo v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V daném případě účastnice řízení V. B. a Z. P. (dříve K.) navrhli ve svém písemném odvolání z 23.10.2000, aby odvolací soud připustil proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000). U dovolání dovolatelky Z. P. (ale nikoli u dalších dvou dovolatelů, kteří návrh na vyslovení přípustnosti dovolání včas nepodali) bylo nutno se zabývat tím, zda u tohoto jejího dovolání jsou dány všechny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), zatím co dovolání dovolatelů Z. M. a J. M. nebylo možné pokládat podle tohoto ustanovení dovolání za přípustné již pro nepodání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem, jak toto podání návrhu bylo výslovně požadováno v citovaném ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.; nepřípustné dovolání uvedených dvou dovolatelů bylo tedy nutno podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) odmítnout.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.195, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

V daném případě byl předmětem přezkoumání ze strany dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení § 242 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 8.8.1996 (čj. 24 C 31/92-110 Obvodního soudu pro Prahu 4), a to v jeho výrocích označených I. a VIII. Výrokem označeným I. uváděného rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že J. B., narozený 9.6.1894, který zemřel 25.1.1969, posledně bytem v O., byl v den své smrti vlastníkem domu čp. 38 v P., jakož i stavební parcely č. 205 a zahrady č. 206, jež, jež jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1163 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu P. Výrokem označeným VIII. bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vycházel tento soud ze zjištění, že shora uvedené nemovitosti byly darovány Čs. státu J. B., který byl pravomocným rozhodnutím soudu (usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze z 30.11.1949, sp.zn. P XCI 365/49) částečně zbaven svéprávnosti. K darovací smlouvě ze 16.1.1963 nebyl dán souhlas ustanovenou opatrovnicí uvedeného dárce M. D. a tento právní úkon nebyl také schválen opatrovnickým soudem, takže šlo podle ustanovení § 32 zákona č. 141/1950 Sb. (tehdy platného občanského zákoníku) o právní úkon neplatný.

Již např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 32/1962 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo při výkladu ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. (tehdejšího občanského zákoníku) poukázáno na to, že právní úkon uzavřený s osobou nezpůsobilou k právním úkonům vyžaduje ke své účinnosti schválení takového úkonu opatrovnickým soudem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 67/1958 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, týkajícím se rovněž výkladu ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. (tehdy platného občanského zákoníku), byl zaujat právní názor, že účastník smlouvy, při jejímž uzavírání byl právní úkon učiněn osobou k právním úkonům nezpůsobilou se může určovací žalobou podle občanského soudního řádu domáhat určení neplatnosti smlouvy z uvedeného důvodu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl vysloven právní názor, že v občanském soudním řízení o žalobě o určení (např. neplatnosti dohody a smlouvy) musí být účastníky tohoto řízení všichni, kdo dohodu či smlouvu uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), a to ať jako žalobci nebo žalovaní.

K tomu lze dodat, že citovaný právní závěr odpovídá i ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány, jak na to v této právní věci poukázal i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 31.10.2000, sp.zn. 16 Co 286/2000 Městského soudu v Praze, na straně 5 ve čtvrtém odstavci.

Ohledně práv a povinností, týkajících se věcí z majetku státu (České republiky), přecházejících do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek poukázáno na to, že tu dochází k přechodu takových práv a povinností jen ohledně majetku (věcí), které podle tohoto právního předpisu přecházejí (ze zákona) do vlastnictví obcí. Nelze tu však z tohoto zákona dovozovat přechod práv a povinností ze státu na obce ohledně jiných práv a povinností; nelze to přesvědčivě dovozovat ani ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (o obecním zřízení) a ani ze zákona č. 418/1990 Sb., o h. m. P. O vztahu obce a městských částí h. m. P. co do vlastnictví obce i co do výkonu státní správy v přenesené působnosti na území hlavního města lze ještě poukázat i na výklad obsažený v rozhodnutích uveřejněných pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i pod č. 28/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Od těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které podle názoru dovolacího soudu bylo třeba mít na zřeteli i při posuzování dovolání dovolatelky Z. P. v této právní věci, se ani odvolací soud v podstatě neodchýlil ve svém rozhodnutí z 31.10.2000 (sp.zn. 16 Co 286/2000 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání uvedené dovolatelky. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu v uváděném rozhodnutí jde o rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).

Neshledal proto dovolací soud ani dovolání dovolatelky JUDr. Z. P. (dříve K.) přípustným podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a přikročil k jeho odmítnutí podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), stejně jako byla shledána nepřípustným dovolání dovolatelů Z. M. a J. M. pro nesplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jak již to bylo shora uvedeno ohledně nepřípustnosti těchto dvou dalších dovolání, a to zejména proto, že těmito dovolateli nebyl podán ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem v jeho potvrzujícím rozsudku.

Dovolatelé Z. P., Z. M. a J. M. nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníků řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu