28 Cdo 2926/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 50a obč. zák.



28 Cdo 2926/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: J. M. N. McM. , L., zastoupený Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovaným: 1) AirFlats Avenium a.s. , se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1092/20, IČO: 28221044, 2) AiResidence a.s. , se sídlem v Praze 7, V Háji 1092/15, IČO: 25745841, oběma zastoupeným JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o zaplacení částky 772 525 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 502/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č.j. 64 Co 215/2015-138, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaní napadli dovoláním shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2014, č. j. 4 C 502/2009-89, ukládající žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 772 525 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustné není ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovaným poskytnutím peněžitého plnění na základě neplatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 9. 7. 2007, vztahující se k úplatnému převodu bytové jednotky, jež měla vzniknout v budoucnu a jež nebyla náležitě identifikována.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálená v závěru, že smlouva o smlouvě budoucí pod sankcí neplatnosti musí obsahovat mj. ujednání o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, přičemž v případě smlouvy o budoucím (prvním) převodu bytové jednotky jsou takovými náležitostmi také ty, které vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (v případě druhého a dalších převodů zákon ve znění účinném od 31. 12. 2001 v ustanovení § 6 odst. 3 připouštěl úlevy z těchto náležitostí). Bez dohody o nich by nemohla být uzavřena platná smlouva o převodu bytové jednotky ani smlouva o budoucí převodní smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1740/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2804/2012).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s uvedenou rozhodovací praxí, jíž koresponduje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3321/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4978/2015; tato rozhodnutí se přitom týkají obdobné věci týchž žalovaných, v nichž je řešena otázka platnosti smluv o smlouvě budoucí; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4978/2015, přitom obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 2704/16).
Dovolací soud neshledává důvody, pro které by se měl se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit (jak současně navrhují dovolatelé). Na požadavku, aby smlouva o budoucí smlouvě o (prvním) převodu bytové jednotky obsahovala všechny náležitosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., je nutno trvat i proto, že soud nemůže svým výkladem již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). To platí i tehdy, jestliže obsahem projevu vůle byl závazek jednajících osob uzavřít do dohodnuté doby smlouvu (smluvní přímus). V řízení o žalobě na splnění kontraktační povinnosti (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) totiž může soud svým rozhodnutím podle § 161 odst. 3 o. s. ř. nahradit pouze chybějící akceptační prohlášení účastníka, který je nečinný nebo neochotný realizační smlouvu uzavřít; není však oprávněn napravovat případné nedostatky dříve dohodnutého obsahu budoucí smlouvy. Slib, jímž na sebe jednající osoby vzaly závazek uzavřít do dohodnuté doby určitou smlouvu, aniž se přitom dohodly na jejím minimálním (nezbytném) obsahu (jejích podstatných náležitostech), tudíž nelze uznat za právně závazný (platný). Uznání právní závaznosti smluvního přímusu, jehož splnění nelze na nečinné (neochotné) straně vynutit soudní cestou tak, aby vyústilo ve vznik platné (právně závazné) smlouvy, totiž postrádá jakýkoli smysl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015).
Dovolávají-li se žalovaní zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odkazujíc na přechodné ustanovení § 3030 tohoto zákona, bylo v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyloženo, že uvedené přechodné ustanovení nelze interpretovat tak, že by umožňovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. Za situace, kdy smlouva mezi stranami byla uzavřena (dlouho) před platností i účinností tohoto zákona, nelze na otázku jejího platného vzniku zpětně aplikovat žalovanými předestřená ustanovení nového civilního kodexu.
Ani poukaz dovolatelů na smluvní klauzuli, dle níž neplatnost určitého ustanovení smlouvy nepůsobí neplatnost celé smlouvy, v poměrech projednávané věci relevantní není. Dle § 41 obč. zák. se neplatnost konkrétního ustanovení (části právního úkonu) vztahuje jen na tuto část v případě, že z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. . Neplatné ujednání týkající se podstatné náležitosti smlouvy pak přirozeně již z povahy právního úkonu nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, a působí tak neplatnost celé smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 452/2004). Přitom jde v posuzované věci o neplatnost absolutní, kdy je pro rozhodnutí nezávažné další jednání žalobce (zda oznámil či neoznámil neplatnost smlouvy, zda se snažil situaci vyřešit dohodou), na které žalovaní v dovolání poukazují, jelikož absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3307/2011). V posuzované věci nemají význam ani námitky stran zavinění neplatnosti, jelikož absolutní neplatnosti se může dovolat i ten, kdo ji způsobil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4877/2007). Ani právě rozvedené námitky dovolatelů proto nemohou zvrátit závěr o neplatnosti dané smlouvy a rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto ohledu konformní s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu