28 Cdo 2925/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2925/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. D., zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 129/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 150/2001 (žalobce Huberta Deyma, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o vydání věcí), takto:

I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Co 129/2003, i usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-43.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992, se žalobce domáhal, aby žalovanému ústavu bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání veškerého movitého zařízení ze zámku čp. 1 v H. Podle této navrhované dohody by také Obecní úřad v H. měl vydat žalobci zařízení z uvedené nemovitosti, a to ze sedmi hostinských pokojů , velké jídelny , velkého bílého salonu , červeného salonu , kanceláře , tří dětských pokojů , školní učebny , pokoje pro podávání večeře a křišťálové lustry.

Usnesením Městského soudu v Brně z 10. 1. 1997, čj. 21 C 235/01-60, bylo řízení v této právní věci zastaveno s odůvodněním, že žalobce přes poučení nepředložil ve stanovené lhůtě žalobu, která by obsahovala přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh.

Krajský soud v Brně svým usnesením z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99, zastavil odvolací řízení s odůvodněním, že žalobce nedoplnil přes poučení soudu své odvolání a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat .

K dovolání žalobce Nejvyšší soud svým usnesením z 28. 6. 2001, 28 Cdo 968/2001, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99, i usnesení Městského soudu v Brně z 22. 10. 1999, čj. 42 C 445/92-445, a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení § 211 občanského soudního řádu.

V dalším průběhu řízení vydal Městský soud v Brně usnesení z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-143. Tímto usnesením byla žaloba žalobce odmítnuta v 19 položkách žalobního návrhu žalobce. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce byl soudem vyzván, aby doplnil žalobu řádnou individualizací jednotlivých položek způsobující nemožnost záměny s jinou položkou nebo jinými položkami ; žalobce však provedl specifikací jednotlivých položek pouze v jejich části; z tohoto důvodu soud prvního stupě toto podání odmítl v části, kde tato řádná specifikace jednotlivých položek provedena nebyla, neboť nelze pro tento nedostatek pokračovat v řízení ve smyslu ustanovení § 43 odst. 21 občanského soudního řádu .

O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-143, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Co 120/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku označeném I. změněno jen tak, že podání žalobce ze dne 20. 3. 1992 (ve znění podání ze dne 17. 1. 2002) bylo odmítnuto v části směřující k uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci tyto uvedené movité věci (1 proutěný koš s různými obrazy, 1 soubor různých mešních součástek /černá kasule s křížkovým vyšíváním, vlna na kavaně, manipul a štola, 2 další různé štoly, 3 další manipuly a 4 bursy/, 1 proutěný koš se souborem fotografií hrabat Deymů, 5 velkých rodinných fotografií, 1 tisk Ježíš s dětmi, 70 fotografií v rámech, 121 velkých fotografií bez rámu, 1 album s fotografiemi /bez desek/, zařízení 7 hostinských pokojů, zařízení velké jídelny pro 30 osob, zařízení pro velký bílý salon /s 2.000 svazky knih/, zařízení pro červený salon /s olejovými obrazy od malíře Czedokowského a s perskými koberci/, zařízení kanceláře /s obrazy a loveckými trofejemi/, zařízení pro 3 dětské pokoje, zařízení pro školní učebnu a 4 pokoje, zařízení pokoje pro podávání večeře a křišťálové lustry). Byl však zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí podání směřujícího k vydání rozhodnutí, jímž by byl žalovaný památkový ústav zavázán vydat žalobci další movité věci (16 humoristických pohlednic, kolorované kresby tuší, akvarely /formát 48 x 66, zasklené/ autora H. Harmocoura z roku 1918 v černém rámu, jakož i povolení k soukromé mši pro rodinu D. v H. z roku 1930); zrušen byl také výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně konstatoval, že v žalobě žalobce, podané u soudu 24. 3. 1992, domáhající se vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., nebyly věci, jejichž vydání se žalobce domáhal, dostatečně označený tak, aby nemohly být zaměněny s věcmi jinými; tento nedostatek bránil projednání žaloby. Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že nesprávnost nebo neúplnost žalobního návrhu je důvodem postupu soudu podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu; taková vada žalobního návrhu nepředstavuje nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 103 občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu nebyl požadavek identifikace věcí, bránící jejich záměně s věcmi jinými, splněn u těch vymáhaných věcí, které soud odvolací uvedl ve výroku označeném I. Naopak však byl odvolací soud toho názoru, že u dalších věcí, které uvedl ve výroku usnesení, jenž byl označen II., bylo žalobcem použité označení dostatečné k tomu, aby věci mohly být identifikovány a v případě vyhovění žalobě i vydány žalobci. Vzhledem k tomuto rozdílu mezi zmíněnými skupinami věcí odvolací soud u první uvedené skupiny věcí se co do výsledku neodlišil zásadně od odmítajícího výroku usnesení soudu prvního stupně, ale přikročil jen k dílčí změně co do specifikace odmítnutého plnění. Ohledně skupiny žalobcem uváděných věcí, dostatečně identifikovaných, přikročil odvolací soud k částečnému zrušení výroku usnesení soudu prvního stupně a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně pak ještě vydal usnesení z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 129/2003, jímž rozhodl , že v tomto občanském soudním řízení bude pokračováno, jako se žalovaným, s Národním památkovým ústavem.

Usnesení odvolacího soudu ve věci bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 9. 2004 a dovolání ze strany žalobce proti tomuto usnesení bylo dne 30. 9. 2004 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu, protože usnesením odvolacího soudu bylo v podstatě potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel poukazoval na to, že ve své podstatě jde u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání, o rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když i sám odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, že jím provedená změna usnesení soudu prvního stupě má pouze formální, nikoli obsahový význam . Proto měl dovolatel za to, že je tu dána přípustnost jeho dovolání podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolatel dále poukazoval na to, že jde o soudem projednávanou prvání věc, v níž byla žaloba podána v roce 1992, k meritornímu projednání žaloby nebylo nařízeno žádné jednání a po změně žalobního návrhu žalobce ze 17. 1. 2002 bylo po uplynutí 12 měsíců vydáno usnesení o odmítnutí části žalobního návrhu.

Dovolatel byl toho názoru, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o žalobě a tím méně pak žalobu odmítnout, když před tím nerozhodl o připuštění nebo nepřipuštění změny žaloby, kterou žalobce navrhl podle ustanovení § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. V tomto smyslu trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Dovolatel uváděl také, že nepokládá za přesvědčivé posouzení otázky srozumitelnosti a specifikace jednotlivých položek žalobního návrhu žalobce. Jsou mu nepochopitelná kritéria, z nichž posuzoval odvolací soud (i soud prvního stupně) otázku specifikace těchto jednotlivých položek, co je u těchto položek posuzováno rozdílně a z jakých důvodů. Žalobce v průběhu tohoto řízení měl za to, že všechny položky jeho žalobního návrhu byly a jsou dostatečně individualizovány. Dovolatel vyslovoval svůj názor, že tu soud zaměnil materiální vykonatelnost navrženého žalobního petitu a nutností unést břemeno tvrzení, případně důkazní břemeno . Odmítnutí žalobního návrhu je tu předčasné a ve svém důsledku obchází povinnost soudu rozhodovat ve věci samé . Dovolatel poukazoval na to, že sám žalovaný památkový ústav v řízení uvedl, že měl ke dni 31. 12. 2002 v držení 37 položek uvedených v žalobním návrhu žalobce ze dne 17. 1. 2002 (ad III.) . Žalobce uváděl, že ve svém žalobním návrhu vycházel ze soupisu věci, o něž v tomto řízení jde, jenž byl pořízen v 50. letech 20. století; tento popis byl dostatečný k tomu, aby v žalobě uvedené věci mohl žalobce od žalovaného ústavu převzít. Dovolatel posléze uváděl, že krátce před rozhodnutím odvolacího soudu obdržel informace o tom, že věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly žalovaným památkovým ústavem svezeny do zámku v L., takže by tu byla možnost konkretizace věcí uvedených v žalobě žalobce takto přímo na místě jejich nynějšího uložení.

Dovolání dovolatele v daném případě směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu podání žalobce z 20. 3. 1992 ve znění podání ze 17. 1. 2002. Odvolací soud svým usnesením nepotvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu žalobce v celém rozsahu tohoto návrhu, nýbrž jen ohledně 17 předmětů (věcí, souboru věcí). Výrok o odmítnutí žaloby o jejich vydání v usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nedošlo tu tedy k úplnému potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu (žaloby), jak to má na zřeteli ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu. Vzhledem k uváděné dílčí změně usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu tu došlo ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu k tomu že rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé. Proto dovolací soud posoudil dovolání dovolatele jako přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

U přípustného dovolání dovolatele bylo třeba ještě posoudit důvodnost tohoto dovolání, a to zejména z hlediska dovolatelem uplatňovaných dovolacích důvodů, tj. z hlediska dovolatelem tvrzeného postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i z hlediska dovolatelem uváděného spočívání rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 21 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolateli bylo nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že ohledně změny původního jeho žalobního návrhu z 20. 3. 1992, jež byla provedena podáním ze 17. 1. 2002, nebylo v řízení postupováno podle kogentního ustanovení § 95 občanského soudního řádu, které ukládá, že žalobce (navrhovatel) může za řízení měnit návrh na zahájení řízení jen se souhlasem soudu. Tento postup soudu prvního stupně, který nebyl v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu a který nebyl napraven ani odvolacím soudem, bylo nutno posoudit jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm a/ občanského soudního řádu).

Při posouzení důvodnosti dovolání dovolatele z hlediska toho, zda tu rozhodnutí spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), šlo v daném případě o aplikaci a výklad ustanovení § 43 občanského soudního řádu, a to zejména v tom smyslu, jak je třeba chápat nedostatek v určitosti nebo úplnosti žalobního návrhu, pro který nelze v řízení pokračovat. Dovolací soud tu vychází ze závěru, že tu musí jít o takovou závažnou vadu žalobního návrhu, která brání věcnému vyřízení věci, ať již vyhověním návrhu nebo jeho zamítnutím (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě však nespočívají obtíže ve zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné (viz § 6 občanského soudního řádu), jen v tom, jak žalobce ve svém žalobním návrhu vymáhané věci označil či popsal, ale spíše ve zjištění toho, zda tyto věci v době rozhodování existují, kde se nalézají a případně, kdo je má v držení. Označení věcí žalobcem v jeho žalobním návrhu nemá povahu označení věcí, jež by nikdy neexistovaly. Je jistě povinnosti žalobce co nejblíže konkretizovat jím uváděné věci, u nichž žalobce, jak tvrdí, vychází z pořízeného seznamu těchto věcí, sepsaného v 50. letech minulého století: lze tu např. poukázat na dosti obecné označení nábytkových kusů jen jako zařízení hostinských pokojů , velké jídelny , bílého salonu a červeného salonu . Avšak po takovém dílčím doplnění je pak nezbytně třeba, aby soud pokračoval ve zjišťování existence věcí, jež jsou mezi žalobcem a žalovaným památkovým ústavem sporné, a to odpovídajícím provedením navržených důkazů, nevyjímaje ani např. provedením ohledání na místě (§ 130 občanského soudního řádu) v souvislosti s tvrzením žalobce, že věci, jejichž vydání se svou žalobou domáhá k vydání, byly svezeny do zámku L. K tomuto postupu v řízení a v dokazování, opírajícím se o dosud uvedené údaje účastníků řízení (ale i o případné další údaje a důkazy v pokračujícím řízení navržené), je nutno přistoupit v zájmu meritorního vyřešení žalobního návrhu, uplatněného u soudu žalobou podanou 24. 3. 1992, ale zatím posuzované jen co do náležitostí a konkrétnosti žalobního návrhu. Výsledky takového dokazování pak samozřejmě posoudí soud ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížeje ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Na žalobci zejména bude, aby označil důkazy k provedení svých tvrzení (srov. § 120 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).

Z uvedených důvodů shledal dovolací soud přípustné dovolání dovolatele také dovoláním důvodným a přikročil ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu usnesením dovolacího soudu (§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu), protože se nemohl dovolací soud ztotožnit se závěrem, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné co do aplikace a výkladu ustanovení § 43 občanského soudního řádu.

Podle názoru dovolacího soudu platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto i toto rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; k tomuto dalšímu řízení má tento soud (tj. Městský soud v Brně), u něhož dlouhodobě řízení v této právní věci probíhá, nejvíce odpovídající předpoklady (na rozdíl od jiného soudu prvního stupně, který by se po případném přikázání věci musel s celou věcí obtížně od začátku seznamovat). Je třeba mít i na zřeteli odstranění jakýchkoli průtahů v dalším řízení o věci samé.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu); v tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu