28 Cdo 2924/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 2924/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PhDr. V. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 64.556,25 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 242/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 14 Co 149/2014-118, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 64 C 242/2011-77, uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 67.210 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 33.068,75 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 100.278,75 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení představující bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému dostalo užíváním pozemků v jejím vlastnictví.

K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 14 Co 149/2014-118, ve výroku I. do částky 64.556,25 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. potvrdil, částečně změnil výrok I. tak, že se žaloba do zbytku přisouzené částky zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.). Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné a odvolání žalovaného shledal důvodným pouze v části brojící proti výši bezdůvodného obohacení. Městský soud v Praze se se soudem prvního stupně ztotožnil v názoru, že se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč. zák., avšak nepřitakal mu v otázce jeho výše, neboť tento při svém rozhodování nepřihlédl k regulaci ceny nájemného z pozemků nesloužících k podnikání. V tomto ohledu tedy lze mít odvolání žalovaného za důvodné, což vedlo k částečné změně napadeného rozsudku, jak je uvedeno výše. Námitky brojící proti závěru soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaného shledal odvolací soud, za současného připomenutí dřívější judikatury Nejvyššího soudu věnující se obdobnému, nedůvodnými, stejně jako námitku rozporu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy.

Žalovaný ve svém dovolání, k němuž se negativně vyjádřila žalobkyně, předkládá dovolacímu soudu otázky, které byly v typově totožných věcech, jichž byli dovolatel i žalobkyně vždy účastníky (spory se liší pouze rozdílným obdobím, za něž bylo či je bezdůvodné obohacení požadováno), řešeny již v mnohých rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013, a především usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, všechna dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), na něž lze pro stručnost v plném rozsahu odkázat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3674/2009).

Jelikož argumenty, které platí i pro daný spor, byly dovolateli detailně zpřístupněny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a jelikož odvolací soud tyto závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, považoval dovolací soud v souzeném případě dovolání za nepřípustné (srovnej § 237 o. s. ř.), a proto je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.840 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. prosince 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu