28 Cdo 2923/2010
Datum rozhodnutí: 08.07.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 2923/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně D. Š. , zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, a 2) obci Zdounky , se sídlem ve Zdounkách, Náměstí 27, o zaplacení 165.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn.
7 C 135/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně, ze dne 18. února 2010, č.j. 60 Co 114/2009-338, takto:
I. Dovolání směřující proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně
pobočka ve Zlíně, ze dne 18. února 2010, č.j. 60 Co 114/2009-338, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení 12.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
II. Dovolání směřující proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně, ze dne 18. února 2010, č.j. 60 Co 114/2009-338, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení 93.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 7 C 135/97-301, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 18. 7. 1997 do zaplacení (výrok I). V části o zaplacení dalších 60.000,- Kč s úrokem z prodlení žalobu vůči žalované 1) zamítl (výrok II) a ani částečně nevyhověl návrhu žalobkyně, aby ji částku 165.000,- Kč s úrokem z prodlení zaplatila druhá žalovaná (výrok III); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vyšel ze zjištění, že k žádosti žalobkyně a jejího tehdejšího manžela rozhodl Místní národní výbor ve Z. (dále jen stavební úřad ) dne 12. 7. 1990, pod č.j. Výst. 64/90 B., o vydání stavebního povolení žadatelům k výstavbě rodinného domu na označených pozemcích v katastrálním území R.; stavební povolení nabylo dne 27. 7. 1990 právní moci. K protestu prokurátora stavební úřad rozhodnutím ze dne 4. 3. 1991, č.j. Výst. 8/91 B., vydané stavební povolení pro jeho vady zrušil; o vydání nového stavebního povolení do roku 1995 kdy žalobkyně pozemky s rozestavěnou stavbou prodala nerozhodl. Na základě smlouvy uzavřené s Okresním úřadem v Kroměříži dne 23. 7. 1990 byl žalobkyni a jejímu manželovi poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu ve výši 93.000,- Kč, který žalobkyně po zrušení stavebního povolení dne 26. 7. 1995 vrátila. Na pořízení projektové dokumentace k výstavbě rodinného domu vynaložila 12.000,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 58/1969 Sb. ). Vůči žalované 2) žalobu zamítl již z toho důvodu, že není ve věci pasivně legitimována, neboť subjektem odpovědným za škodu zde může být pouze stát, nikoliv obec. Jde-li o odpovědnost státu, měl
pak za splněnou jak podmínku vydání nezákonného rozhodnutí (§ 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), tak i nesprávného úředního postupu (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.), jelikož stavební povolení, vydané stavebním úřadem dne 12. 7. 1990, bylo pro tvrzenou nezákonnost zrušeno a o vydání nového stavebního povolení stavební úřad až do roku 1995 kdy žalobkyně rozestavěný dům prodala nerozhodl. Z uplatněných nároků shledal důvodným pouze nárok na náhradu škody vzniklé vynaložením prostředků na projektovou dokumentaci (ve výši 12.000,- Kč), kterou žalobkyně nemohla využít, a nárok na náhradu škody vzniklé vrácením státního příspěvku na individuální bytovou výstavu (ve výši 93.000,- Kč). Dodal, že jde o škodu, jež vznikla v příčinné souvislosti právě se stavebním řízením .
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem
ze dne 18. února 2010, č.j. 60 Co 114/2009-338, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že žalobu i v této části zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vycházel z toho, že nárok na náhradu škody žalobkyně zakládá na tvrzeném nesprávném úředním postupu (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.), na nečinnosti stavebního úřadu po zrušení stavebního povolení. Dovodil však, že mezi tímto úředním postupem a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť majetková újma vznikla žalobkyni v důsledku rozhodnutí o zrušení stavebního povolení a další postup stavebního úřadu ve stavebním řízení byl již v souladu s právními předpisy a nelze jej kvalifikovat jako nesprávný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označila závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi postupem stavebního úřadu a vzniklou škodou. Poukazovala na to, že od zrušení stavebního povolení (12. 7. 1990) až do roku 1995, kdy rozestavěný dům s pozemky prodala, byl stavební úřad nečinný a nevydal jí nové stavební povolení. Dovozovala, že majetková újma, která jí vznikla, nebyla důsledkem pouze jediného rozhodnutí stavebního úřadu (rozhodnutí o povolení stavby, jež bylo pro nezákonnost zrušeno), ale dalších aktů stavebního úřadu a jeho postupem následujícím po zrušení stavebního povolení . Tvrdila, že proto byla povinna vrátit příspěvek na individuální bytovou výstavbu, proto nemohla využít pořízenou projektovou dokumentaci a v roce 1995 rozestavěnou stavbu prodala. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovoláním žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jejím nároku na náhradu škody v celkové výši 105.000,- Kč s příslušenstvím. Ten se však sestává ze dvou dílčích nároků se samostatným skutkovým základem nároku na náhradu škody vzniklé vynaložením prostředků na pořízení projektové dokumentace k výstavbě rodinného domu (ve výši 12.000,- Kč) a nároku na náhradu škody vzniklé vrácením státního příspěvku na individuální bytovou výstavu (ve výši 93.000,- Kč), byť jde o důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny společně a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně týkající se nároku na náhradu škody vzniklé vynaložením finančních prostředků na pořízení projektové dokumentace (v hodnotě 12.000,- Kč) dovolání přípustné není, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu co do částky 93.000,- Kč (nárok na náhradu škody vzniklé vrácením státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu) je pak přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V této části Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobkyní v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že postup stavebního úřadu ve stavebním řízení (který žalobkyně označuje za nesprávný a od nějž odvozuje vznik majetkové újmy), nebyl příčinou vzniku škody, neboť ta žalobkyni vznikla v důsledku rozhodnutí o zrušení stavebního povolení.
Jelikož ke vzniku tvrzené majetkové újmy došlo před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. jsou: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl.
Příčina vzniku škody zmenšení majetkového stavu žalobkyně v důsledku vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu v posuzovaném případě nespočívá v postupu stavebního úřadu ve stavebním řízení, který následoval po zrušení stavebního povolení (z nějž žalobkyně dovozuje odpovědnost státu za škodu). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatelka nenapadá) totiž vyplývá, že povinnost vrátit státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu vznikla žalobkyni v důsledku rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 3. 1991, č.j. Výst. 8/91 B., jímž bylo zrušeno rozhodnutí ze dne 12. 7. 1990, č. j. Výst. 64/90 B., o povolení stavby, jehož vydání bylo podmínkou poskytnutí státního příspěvku. Závěr odvolacího soudu, že mezi tvrzeným (dle žalobkyně nesprávným) úředním postupem stavebního úřadu následujícím po zrušení stavebního povolení a vzniklou škodou není vztah příčiny a následku, je proto správný.
Podle ustanovení 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Takovým rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno
(srov. § 4 zákona č. 58/1969 Sb.), je však v dané věci pouze rozhodnutí o povolení stavby ze dne 12. 7. 1990. Jeho vydáním ovšem žalobkyni žádná škoda nevznikla (škodou bezpochyby není, jestliže se majetkový stav žalobkyně v důsledku vydání stavebního povolení nesnížil, ale naopak zvýšil o další hodnoty získané poskytnutím státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, jehož poskytnutí bylo vázáno na vydání stavebního povolení). Ke snížení majetkového stavu žalobkyně mohlo dojít až v důsledku rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 3. 1991, č.j. Výst. 8/91 B., jímž bylo stavební povolení
pro jeho vady zrušeno. Stát ovšem podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím, nikoliv za majetkovou újmu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno a byl jím tak napraven protiprávní stav tímto rozhodnutím založený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, pod C 1460, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 2884/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn.
25 Cdo 4470/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávané části výroku I, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na náhradu škody se i co do částky 93.000,- Kč zamítá, je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalobkyně v této části zamítl (§ 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla ve věci ani částečně úspěšná a žalované 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu