28 Cdo 2919/2007
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2919/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) A. D. a b) J. D., zastoupených advokátem, proti žalované Mgr. K. N., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti umožnit přístup k pozemkům, vedené Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 7 C 139/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 6 Co 2742/2006-89, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 6 Co 2742/2006-89, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č.j. 6 Co 2742/2006-89, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku (soud prvního stupně) ze dne 30. 5. 2006, č.j. 7 C 139/2005-46, tak, že žalované uložil povinnost umožnit žalobcům přístup na pozemky v jejich vlastnictví blíže specifikované v rozhodnutí přes pozemek ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 10. 1999 byla mezi žalobci a právními předchůdci (rodiči) žalované uzavřena Dohoda o užívání části pozemku , jež žalobce opravňovala k bezplatnému přístupu na vlastní pozemky přes pozemek právních předchůdců žalované (v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 1991-526/95 ze dne 18. 4. 1995), a to do okamžiku, než bude zřízena nová přístupová komunikace k pozemkům ve vlastnictví žalobců; tato dohoda byla dne 23. 6. 2004 pro neplnění závazků ze strany žalobců zástupcem právních předchůdců žalované vypovězena. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a postupem podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) zopakoval důkaz Dohodou o užívání části pozemku ze dne 8. 10. 1999 (dále též jen dohoda ). Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně potud, že tato dohoda má povahu inominátní smlouvy ve smyslu § 51 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), zdůraznil, že nepojmenované smlouvy se řídí těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy jim obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) a dovodil, že dohoda vykazuje veškeré podstatné náležitosti nájemní smlouvy na dobu určitou s výjimkou ujednání o úplatě za užívání pozemku; z tohoto důvodu nezavazuje pouze právní předchůdce žalované, neboť nabytím vlastnictví k předmětnému pozemku žalovaná vstoupila podle § 680 odst. 2 obč. zák. do právního postavení pronajímatele. Ze skutečnosti, že mezi účastníky dohody nebyla sjednána možnost výpovědi, vyvodil, že za této situace nelze nájemní poměr ukončit výpovědí ; výpověď ze dne 23. 6. 2004 proto nelze považovat za platnou. Jelikož nebylo tvrzeno, že realizace nové přístupové komunikace k pozemkům žalobců již proběhla, nájemní poměr mezi účastníky nadále trvá; podle odvolacího soudu neobstojí ani námitka žalované, že žalobci mají přístup ke svým pozemkům zajištěn jiným způsobem, neboť žalovanou nebyl tvrzen právní důvod, ze kterého by takové právo průchodu vyplývalo.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v měnícím výroku ve věci samé dovoláním; jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Předně dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dohoda je svým obsahem a účelem nejblíže smlouvě nájemní, jíž jsou vázáni i právní nástupci jejích účastníků. Zdůrazňuje, že výše nájemného je obligatorní součástí nájemní smlouvy; v případě bezplatného užívání se proto nemůže jednat o nájemní smlouvu, nýbrž o smlouvu o výpůjčce, jejíž všechny podstatné náležitosti uzavřená dohoda splňuje. Z takové smlouvy vyplývá obligační závazek zavazující výlučně její účastníky, nikoli již žalovanou jako nového vlastníka předmětného pozemku. Má za to, že analogickou aplikací ustanovení o nájemní smlouvě odvolací soud neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalované, čímž porušil čl. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně i odvolací soud zcela pominuly její tvrzení (resp. tvrzení jejích právních předchůdců), že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a nezabýval se tak otázkou platnosti dohody; žalovaná (resp. její právní předchůdci) navíc nebyla poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Odvolacímu soudu vytýká, že za situace, kdy dospěl závěru, že žalovaná má povinnost umožnit žalobcům přístup přes část jejího pozemku (tedy právnímu závěru, který je odlišný od závěru soudu prvního stupně), měla být odvolacím soudem poučena o tom, že tvrzení a důkazy, které dosud k prokázání neexistence takové povinnosti byly navrženy a jež byly provedeny, neexistenci takové povinnosti neprokazují a o tom, aby nabídla k tvrzené skutečnosti důkazy další (vztahující se zejména k namítané absolutní neplatnosti dohody), a na podporu svých námitek odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 213/2003. S poukazem na to, žev geometrickém plánu, který je nedílnou součástí napadeného rozsudku, není vyznačena parcela č. 1522/20, která je uvedena ve výroku rozsudku, namítá neurčitost a materiální nevykonatelnost rozsudku. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvostupňový zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


Žalobci se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Návrh žalované na odklad vykonatelnosti podle § 243 o.s.ř. dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením; za účelnější považoval rozhodnout o dovolání v co možná nejkratším termínu po předložení spisu.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


V posuzovaném případě je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Nejvyšší soud tedy nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska právního závěru (který byl dovoláním zpochybněn a na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), že dohoda se řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě, a z tohoto důvodu nezavazuje pouze její účastníky, ale i jejich právní nástupce.


Podle § 491 obč. zák. 1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. 2) Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.


Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.


Podle § 663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.


Dohoda o užívání části pozemku ze dne 8. 10. 1999 obsahuje (podle nezpochybněného zjištění soudů obou stupňů) bezplatné zřízení práva žalobců užívat pro přístup k jejich pozemkům označenou část pozemku právních předchůdců žalované do doby vybudování nové přístupové komunikace k pozemkům žalobců. Pojmovým znakem nájemní smlouvy je naproti tomu úplatné přenechání věci. Dovolací soud proto nepovažuje za správnou právní kvalifikaci dohody odvolacím soudem jako inominátní smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák., jež se řídí ustanoveními o smlouvě nájemní (§ 663 a násl. obč. zák.) jakožto ustanoveními upravujícími vztahy obsahem a účelem nejbližšími. Z tohoto důvodu neobstojí ani závěr, že žalovaná vstoupila v důsledku převodu pozemků svých právních předchůdců dle § 680 odst. 2 obč. zák. do jejich právního postavení a k zániku nájemního vztahu tak nedošlo. Ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je prolomením zásady, že právy a povinnostmi ze závazkového (obligačního) vztahu jsou vázány pouze smluvní strany, jak správně dovodil soud prvního stupně, který též přiléhavě poukázal na to, že v tom spočívá zásadní odlišnost smluvních závazků od věcných břemen. Jako každou výjimku je třeba ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. vykládat restriktivně a nikoli ji extenzivní interpretací rozšiřovat na vztahy, které se od nájemních vztahů v podstatných rysech odlišují.


Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Za této situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se ostatními uplatněnými dovolacími důvody, jejichž posouzení by na výsledku dovolacího řízení již nemohlo nic změnit a jež byly uplatněny jen podpůrně, pro případ, že by právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek, byl shledán správným. Jen pro úplnost lze poznamenat, že je vskutku nežádoucí z hlediska materiální vykonatelnosti rozhodnutí, aby v jeho výroku odkazujícím na geometrický plán bylo uvedeno číslo parcely, která v geometrickém plánu zachycena není.


Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí ve věci samé soud znovu rozhodne o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. srpna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu