28 Cdo 2918/2013
Datum rozhodnutí: 18.02.2014
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2918/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyň: a) R. K. , a b) I. H. , obou zastoupených Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, za účasti dalších účastníků: 1) Jitex Písek a.s. , IČ: 60826991, se sídlem v Písku, U vodárny 1506, zastoupen JUDr. Janem Starým, advokátem se sídlem v Písku, U vodárny 1506, 2) město Písek , IČ: 00249998, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114, a 3) Česká republika Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 862/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2013, č.j. 19 Co 2742/2012-437, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně zaplatit účastníku ad 1) k rukám advokáta JUDr. Jana Starého částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a účastníky ad 2) a 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 26. dubna, č.j. 6 C 862/2003-384, Okresní soud v Písku v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) určil, že každé z žalobkyň náleží podíl o velikosti jedné třetiny ze spoluvlastnického podílu o velikosti 4/5 pozemku parc. č. 916/1 (dle stavu původního Pozemkového katastru, nyní však evidované v katastru nemovitostí jako parc. č. 918/7, v souladu s označeným geometrickým plánem coby nedílnou součástí výroku rozsudku); v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Písek ze dne 16. června 2003, č.j. PÚ 8415/3/92-Kh, ve znění opravného rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 19. dubna 2004 (výrok I). Ve zbylém rozsahu (tj. co do určení žalobkyň podílovými spoluvlastnicemi pozemkových parcel, nyní evidovaných v katastru nemovitostí jako parc. č. 920/13, 2152/19, 917/5, 920/11 a podílu o velikosti 1/5 parc. č. 918/7) okresní soud žalobu zamítl (výrok II).
K odvolání žalobkyň (poté, co odvolání další osoby, PhDr. L. D., odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. května 2013, č.j. 19 Co 2742/2012-437, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně, že pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení (dříve pod označeným jako parc. č. 916/1), byly původně ve spoluvlastnictví celkem šesti osob; uzavřel, že žalobkyně (resp. předchůdce žalobkyně b/), které do okruhu původních spoluvlastníků nepatřily, mohou být oprávněnými osobami toliko k podílům o velikosti celkem 4/5, náležejícím původně jejich otci, tetám a strýci (§ 4 odst. 2 písm. c/ a e/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ). Jde-li o pozemky (jejich části) převedené spoluvlastníky kupní smlouvou ze dne 29. 1. 1955, uzavřenou s národním podnikem Jitex Písek, dochází odvolací soud k závěru, že žalobkyně neprokázaly skutečnosti, z nichž by bylo lze uzavřít, že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě). Vedle tohoto odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění uzavírá, že nárokované pozemky, o nichž bylo negativně rozhodnuto napadeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jsou pozemky zastavěnými ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které proto i z tohoto důvodu nelze oprávněným osobám vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), podaly žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazují na ustanovení § 237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Právní posouzení věci odvolacím soudem pokládají za nesprávné. Konkrétně namítají, že odvolací soud nesprávně vymezil okruh účastníků řízení, nezahrnul-li do něj původního žalobce PhDr. L. D. (jeho odvolání odmítl). Současně dle názoru odvolatelek byla nesprávně posouzena i otázka zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, při jejímž řešení soudy nižších stupňů nerespektovaly závěry Nejvyššího soudu, vyslovené např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5144/2008, podle něhož je ustanovení restitučních předpisů třeba vykládat s přihlédnutím k jejich účelu a výklad pojmů uvedených v těchto předpisech nelze podřazovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích. Ve vztahu k pozemku parc. č. 2152/19 dovolatelky namítají, že jeho vydání nebrání ani okolnost, že jde o svah nad příkopem silnice. U pozemku parc. č. 920/11 tvrdí, že stavba na něm postavená byla dokončena až v březnu r. 1992, po účinnosti zákona o půdě. Dovozují, že jim měl být vydán celý pozemek (původně pod označením parc. č. 916/1), nikoliv jen podíl o velikosti 4/5, v situaci, kdy oprávněné osoby ve vztahu ke zbylé 1/5 restituční nárok neuplatnily; přitom se žalobkyně dovolávají ustanovení § 21 zákona o půdě a závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 340/96. Namítají, že řízení bylo postiženo vadou spočívající v tom, že předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o vlastnictví PhDr. L. D. k některým z pozemkových parcel, že nebyl vyčerpán celý rozsah odvolání žalobkyň (směřující též proti vyhovujícímu výroku I, jež pomíjí nárok PhDr. L. D.) a že soud přehlédl absenci parcel pod označením č. 920/13 a 918/7 ve výrokové části rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastníci ad) 2 a 3) pokládají napadený rozsudek za správný a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Účastník ad 3) ponechal rozhodnutí o dovolání na úvaze dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je primárně založeno na řešení otázky, zda je vůbec dán restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tedy zda kupní smlouva, uzavřená předchozími spoluvlastníky pozemku, od nichž žalobkyně své postavení odvozují, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek) coby základní podmínka, bez jejíhož naplnění nelze vyhovět návrhu na určení vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Dochází-li zde odvolací soud k negativnímu závěru o naplnění restitučního důvodu (a tento jeho závěr žalobkyně dovoláním nezpochybňují), je evidentní, že ani jiné řešení otázky zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se v poměrech dovolatelek již neprojeví (nemůže přivodit jiné rozhodnutí o tom, zda je nárok žalobkyň dán či nikoliv) a dovolání je nepřípustné jako celek. Přitom i z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že posléze zmíněný závěr o zastavěnosti pozemků uvádí odvolací soud jako závěr podpůrný.
Sluší se ovšem uvést, že od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se nijak neodchylují ani dovoláním napadené závěry odvolacího soudu stran výkladu a interpretace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (stanovícího jednu z výluk vydání pozemku, totiž v případě jeho zastavěnosti). Podle konstantní judikatury (srov. již rozhodnutí publikovaná pod č. 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku. Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) je rozhodující zejména to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému využití pozemku . Ustálená rozhodovací praxe připouští, že překážkou pro vydání pozemků může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu wwww.nsoud.cz ).
O takovou situaci jde i v případě dovolatelkami označeného pozemku parc. č. 2152/19, jenž byl zčásti zastavěn silnicí a jehož části bezprostředně nezastavěné (navazující na silniční příkop) jsou se stavbou silnice funkčně spojené. Závěry odvolacího soudu nevybočují ani z interpretačních kritérií zastavěnosti pozemku , příkladmo formulovaných Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; mezi ně dovolací soud řadí na prvém místě právě funkční spojení se stavbami, jež plní určený účel. Tyto závěry nejsou v kontradikci ani s dovolatelkami označeným rozhodnutím (usnesením) Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 5144/2008, které se v obecné rovině v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03) hlásí k spíše restriktivnímu výkladu překážek vydání pozemku podle § 11 odst. 1 zákona o půdě; logicky však připouští, že jsou-li předpoklady stanovené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě bezpečně splněny, pozemky vydat nelze. O takovou situaci jde i ve věci nyní posuzované (vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která dovoláním úspěšně zpochybnit nelze, lze-li dovolání podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (jenž nejsou otevřeny k dovolacímu přezkumu) jde zčásti i v případě námitek o časovém rámci zhotovení stavby na pozemku parc. č. 920/11, kdy co do právního posouzení věci dovolatelky současně přehlížejí, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je rozhodující již zahájení stavby před 24. červnem 1991 (den nabytí účinnosti zákona o půdě), nikoliv její dokončení.
Konečně i k námitkám dovolatelek upínajícím se k otázce přirůstání uvolněných podílů ostatním oprávněným osobám (zde k výkladu a aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě) sluší se odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000), podle které smyslem restitucí je obnovit vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim dříve (tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto, bylo-li původně spoluvlastníků věcí více, je věc vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. odvozené oprávněné osoby mohou logicky vzato vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se jim proto dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal dalších oprávněných osob, či tyto osoby nárok na vydání věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich oprávněného předchůdce) neuplatnily .
Stejně vyložil uvedené ustanovení také Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, poř. č. 40) uzavírá, že při vydávání restituovaných nemovitostí je v souladu s judikaturou obecných soudů namístě rozumět věcí celou i spoluvlastnický podíl. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (v daném případ podle § 4 odst. 2 zákona o půdě) by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci .
Aplikováno na posuzovanou věc, dovolatelky si tedy nemohou nárokovat vydání zbylého podílu o velikosti 1/5 pozemků, jež dříve náležel L. D. (1/10) a F. D. (1/10), ve vztahu k nimž dovolatelky nemají postavení dalších oprávněných osob ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelkami namítané vady řízení. Nejenom ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí totiž dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). O takový případ jak výše vysvětleno nejde. Jako uplatnění zmatečností vady by bylo lze kvalifikovat i dovolatelkami vznesenou námitku o nesprávném postupu soudu v řízení, v němž měl být opomenut jeden z jeho účastníků, jemuž by tím byla odňata možnost jednat před soudem (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.), případně jehož odvolání bylo odmítnuto (srov. § 229 odst. 4 o. s. ř.). Jak již výše uvedeno, ani zmatečnosti dovolacím důvodem nejsou, nehledě na to, že k uplatňování práv dotčeného účastníka dovolatelky postrádají subjektivní legitimaci.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy účastníkům ad 2) a 3) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy k nákladům účastníka ad 1) patří odměna advokáta ve výši 3.100,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částka 714,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu