28 Cdo 2908/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2908/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) M. S.-R.-R. , b) I. S. , a c) H. S.-R. , zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným: 1) Zemědělské družstvo Rájec Jestřebí v likvidaci , IČO: 001 32 390, se sídlem Rájec Jestřebí 86, a 2) ZERA Rájec a.s., IČO: 255 64 854, se sídlem Rájec Jestřebí, Rájec, Blanenská 86, oběma zastoupeným JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 260/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2016, č. j. 37 Co 104/2015-253, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 15. ledna 2015, č. j. 6 C 260/2013-209, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti Prohlášení o vkladu ze dne 8. listopadu 1999 Zemědělského družstva Rájec Jestřebí, IČO: 00132390, se sídlem Rájec Jestřebí, Blanenská 86, o zvýšení základního kapitálu akciové společnosti s obchodním jménem ZERA Rájec a.s. nepeněžitým vkladem, a to /ve výroku identifikovanými/ nemovitostmi v katastrálním území Rájec nad Svitavou .

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k vedení sporu o určení neplatnosti označeného majetkoprávního úkonu prohlášení o vkladu, o němž tvrdí, že v situaci jimi uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), tento úkon porušuje blokační ustanovení § 5 odst. 3 cit. zákona, a že na žádaném určení neplatnosti právního úkonu nemají naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).

Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 1996, č. 5, s. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, č. 29), v němž taktéž dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002).

V obecné rovině rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu o předpokladech úspěšnosti určovací žaloby a obstojí právě i se zřetelem ke konkrétnímu určení, jehož se zde žalobci domáhají deklarování neplatnosti označeného majetkoprávního úkonu (prohlášení o vkladu) a důvodům, pro které tak činí.

Argumentace dovolatelů směřující k tomu závěru, že zpochybňovaným majetkoprávním úkonem bylo dotčeno jejich právní postavení, a že bez požadovaného určení neplatnosti tohoto úkonu bude jejich právo ohroženo, vychází z nesprávné premisy, že převodem vlastnictví (držby) věci učiněným po účinnosti restitučního předpisu povinnou osobou v rozporu s blokačním ustanovením (zde s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě), může mít vliv na nárok oprávněné osoby na vydání věci (určení vlastnictví; § 9 odst. 4 zákona o půdě). Dle ustálené judikatury dovolacího soudu v restitučních věcech (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 292/2006), platí, že není pro vyhovění návrhu oprávněné osoby rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného; pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti restitučního předpisu na základě právního úkonu držbu (vlastnictví) věci, nemá tato skutečnost z pohledu důvodnosti nároku na jejich vydání žádný význam, protože vymezení pasivní věcné legitimace se váže na ty subjekty, které věci držely ke dni účinnosti zákona (k vymezení povinné osoby v režimu zákona o půdě srov. § 5 odst. 1 a 2).

I tyto závěry měly při svém rozhodování na zřeteli soudy nižších stupňů, jestliže argumentovaly ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, které (dle odvolacího soudu) situaci ohledně převodu majetku, k němuž byl uplatněn restituční nárok, (dostatečně) řeší , resp. že otázka platnosti předmětného prohlášení o vkladu bude (v restitučním řízení) posuzována bez dalšího (závěr vyslovený soudem prvního stupně, odvolacím soudem rovněž aprobovaný).

Za daných okolností ve vztahu k žádanému určení není pak rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s další dovolateli odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež řeší otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva za jiných poměrů a v odlišných procesních situacích.

Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. neuplatňují se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž se ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje argumentace soudů nižších stupňů) nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2017


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu