28 Cdo 2908/2007
Datum rozhodnutí: 10.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2908/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o převod pozemků, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 178/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.10.2006, č. j. 15 Co 471/2006-133, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.10.2006, č. j. 15 Co 471/2006-133, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31.7.2006, č. j. 4 C 178/2005-115, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela řadu smluv o postoupení pohledávky s osobami fyzickými, které měly statut oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., podle odpovídajících rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů, jež sice nabyla právní moci, avšak nárok na vydání náhradních pozemků nebyl do doby postoupení pohledávky na žalobkyni uspokojen.


Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který posoudil zánik nároku žalobkyně na převod náhradních pozemků podle § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ) a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že lhůta pro převod pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., byla ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. shledána pro postupníky za ústavně konformní. Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůty uvedené ve shora citovaných ustanoveních nejsou lhůtami promlčecími, přičemž charakter lhůt se řídí ustanovením § 578 o. z. s tím, že práva a povinnost zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Zaujal názor, že k zániku práv a povinností omezených na určitou dobu dochází samotným uplynutím doby, aniž jsou k tomu třeba další právní skutečnosti, na rozdíl od prekluze, při níž právo zaniká tím, že uplyne propadná lhůta a současně věřitel neuplatní právo v dané lhůtě. Vyslovil závěr, že prekluzi práva lze zabránit jeho včasným uplatněním, avšak právo omezené na dobu určitou zaniká uplynutím doby bez ohledu na to, zda bylo uplatněno. Dodal, že ve smyslu zákona o půdě nedošlo k zániku restitučních nároků žalobkyně, nýbrž pouze ke ztrátě nároku na vydání náhradních pozemků, který se přeměnil na právo na finanční náhradu a toto právo trvá. Odvolací soud spatřoval důvod pro nevyhovění žalobě též s ohledem na skutečnost, že žalobkyně jako postupník nabyla restituční nároky až v letech 2004 a 2005.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť odvolací soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky na danou problematiku je třeba podpůrně aplikovat úpravu promlčení. Konstatovala, že nárok na vydání náhradního pozemku nezaniká, jestliže oprávněná osoba podala před uplynutím lhůty stanovené restituční tečkou žalobu k soudu, kterou se domáhá uspokojení restitučního nároku. Odkazovala na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002 s tím, že pozemkový fond v pozici dlužníka a osoby povinné z restitučních nároků po dlouhou dobu neplnil své zákonné povinnosti, proto nelze žalobu zamítnout pro uplynutí lhůty, a to ani z důvodu, že dovolatelka restituční nároky získala až v letech 2004 a 2005. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.


V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.


Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.


Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.


Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.


Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní) lhůtu. Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.


Námitku dovolatelky, že v dané věci je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002, nelze považovat za případnou.


Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. srpna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu