28 Cdo 2893/2007
Datum rozhodnutí: 19.07.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2893/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně M. n. 13 ., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 293/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 19 Co 502/2006-126, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2005, č. j. 12 C 293/2001-91, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2005 č. j. 12 C 293/2001-95, zamítl žalobu o zaplacení částky 10.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) poté, co soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby o částku 5.000.000,- Kč v rozsahu zpětvzetí citovaný rozsudek zrušil a řízení zastavil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5.000.000,- Kč a příslušenství potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná je vlastníkem domu č.p. 457 na parcele č. 410 zapsaných na listu vlastnictví 560 pro obec P., katastrální území S. M. (dále jen nemovitost ), že právní předchůdkyně žalované D. M. uzavřela se žalobkyní dne 6. 1. 1994 smlouvu o nájmu uvedené nemovitosti, v níž účastníci mimo jiné (v čl. XIII) sjednali, že nájemce (žalobkyně) se zavazuje provádět na své náklady technické zhodnocení předmětu nájmu s tím, že tyto náklady se neodečítají z nájemného a investice trvale zhodnocující předmět nájmu se po ukončení nájemního vztahu uplynutím doby nájmu nájemci nevracejí; pouze pro případ, že nájemní vztah skončí z důvodů spočívajících v činnosti pronajímatele, investice na rekonstrukci budovy budou uhrazeny zpět nájemci poměrně vzhledem ke zbývající době sjednaného nájmu; to ale neplatí při výpovědi z nájmu ze strany pronajímatele z důvodu prodlení s placením nájemného déle než 6 měsíců. Dále bylo zjištěno, že nemovitost byla stavebními úpravami hrazenými žalobkyní zhodnocena o 6.913.342,- Kč, že pravomocnými rozsudky bylo žalobkyni uloženo zaplatit D. M. dlužné nájemné za užívání nemovitosti za dobu od ledna do října 1997, že D. M. dala dne 29. 7. 1997 žalobkyni výpověď z nájmu nemovitosti z důvodu neplacení nájemného a že žalovaná a D. M. dne 21. 7. 2000 odstoupili od smlouvy o nájmu nemovitosti. Soudy obou stupňů uzavřely, že nájem skončil platnou výpovědí z důvodu neplacení nájemného, že následné odstoupení od nájemní smlouvy je bez právního významu a že s ohledem na smluvní ujednání nemá žalobkyně právo na zaplacení náhrady investic zhodnocujících nemovitost. Soudy odmítly názor žalobkyně, že ujednání stran smlouvy je neplatné, neboť se jím žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vzdala práv, jež měla vzniknout teprve v budoucnu (§ 574 odst. 2 obč. zák.). Soudy poukázaly na to, že ze smlouvy vyplývá zřejmá vůle stran stanovit výši nájemného při zohlednění investic žalobkyně do nemovitosti, že tuto vůli je třeba respektovat a že se nejedná ani o rozpor s dobrými mravy ani o nepřípustné vzdání se práv do budoucna.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku rozhodnou pro vyřízení věci v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem o nedůvodnosti žaloby o zaplacení protihodnoty toho, oč se zhodnotil předmět nájmu. Vyslovila názor, že ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. je kogentním ustanovením, které představuje omezení smluvní volnosti. Žalobkyně se domnívá, že se lze vzdát pouze těch práv, která v době uzavření dohody existují, nikoli práv, o kterých není známo, zda v budoucnu vzniknou. V době uzavření smlouvy mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované však dosud nedošlo ke zhodnocení předmětu nájmu, nebylo zřejmé, jaké výše bude zhodnocení dosahovat, ani jisté, zda ke změnám předmětu nájmu vůbec dojde. Právo na protihodnotu toho, oč se zvýšila hodnota pronajímané věci, jehož se žalobkyně měla vzdát, v době uzavření nájemní smlouvy dosud neexistovalo. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že ustanovení čl. XIII nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1994, je neplatné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou žalobkyní (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání v této věci nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.





Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že ujednání v nájemní smlouvě o tom, že pronajímatel nahradí nájemci po skončení nájmu investice zhodnocující pronajatou nemovitost jen za určitých sjednaných podmínek, není neplatné pro rozpor s ustanovením § 574 odst. 2 obč. zák., přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybňuje. Uvedená otázka by mohla činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, avšak odvolací soud ji vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.


Podle § 574 odst. 2 obč. zák. dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknou, je neplatná.


Podle § 667 odst. 1 poslední věty obč. zák. dal-li pronajímatel souhlas se změnou (pronajaté věci), ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.


Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, zaujal názor, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle § 574 odst. 2 obč. zák. může nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popřípadě jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně. Avšak tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv, a tak dohodu neplatnou. V rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, pak Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. je svou konstrukcí zjevně ustanovením dispozitivního charakteru, připouští tedy odchylné ujednání a je nutné tu v co nejširší míře respektovat svobodnou vůli účastníků soukromoprávního vztahu dohodnout se jinak. Jen takové chápání vztahu ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. a ustanovení § 667 odst. 1 poslední věta obč. zák. je v souladu se zásadou autonomie vůle, jíž se řídí české soukromé právo. Pokud subjekty práva platně uzavřely smlouvu jako výraz své svobodné vůle, platí zásada, že smlouvy je třeba zachovávat (pacta sunt servanda čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to i tehdy, byla-li by taková smlouva pro některou ze stran nevýhodná. Z odůvodnění posléze citovaného rozhodnutí dovolacího soudu též vyplývá opodstatněnost úvahy o tom, že sjednané podmínky smlouvy měly nepochybně vliv na sjednání nájemného, a z těchto souvislostí je proto nelze vytrhávat.


Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), že účastníci nájemní smlouvy se mohou platně dohodnout, že investice zhodnocující předmět nájmu se po ukončení nájemního vztahu nájmu nájemci nevracejí, odpovídá jeho závěr bezrozporné judikatuře dovolacího soudu, a nelze jej tudíž považovat za odporující hmotnému právu; dovolání nelze proto pro posouzení této otázky shledat přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Jelikož rozsudek odvolacího soudu je dovoláním napaden výslovně v celém rozsahu , zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti té části rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. července 2007


JUDr. Robert W a l t r , v. r.


předseda senátu