28 Cdo 2888/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2888/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského soudů JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1/ A. R., a 2/ M. d´. d. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 663/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 8/96 (žalobců A. d. R. a M. d´. d. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o určení existence zástavního práva), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 5. 1. 1996, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 3. 5. 2005, č. j. 11 C 8/96-434. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo (výrokem označeným I.) zastaveno řízení o určení, že existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6,000.000,- Kč (před měnovou reformou z roku 1953) podle odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927 ve prospěch žalobců , a to ke dvěma pozemkům v katastrálním území J. (obec H. J., okres M.), k šesti pozemkům v katastrálním území V. P., okres Ch., ke třem pozemkům v katastrálním území L. (okres L.), k 52 pozemkům v katastrálním území B. (okres T.). Dále bylo tímto rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem označeným II.) zamítnuta žaloba žalobců o určení, že existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu 6,000.000,- Kč (před měnovou reformou z roku 1953) ve prospěch žalobců k 11 pozemkům v katastrálním území L., okres L., jakož i k 11 pozemkům v katastrálním území B., okres T.. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému na náhradu nákladů řízení 15.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 3. 5. 2005, č. j. 11 C 8/96-434, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 663/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že tyto náklady činí pouze 13.375,- Kč; jinak byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení o části žalobního návrhu nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci, takže odvolací soud tento výrok již nepřezkoumával. Pokud šlo o odvoláním napadenou další část výroku rozsudku soudu prvního stupně, shledal odvolací soud důvodným jen pokud šlo o výši náhrady nákladů řízení.


Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správné skutkové zjištění ohledně vzniku žalobci uváděného zástavního práva na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6,000.000,- Kč podle smlouvy odškodňovací ze dne 2. 7. 1927 ve prospěch tehdy nezletilého Z. H. L.; toto zástavní právo bylo zapsáno v zemských deskách dne 2. 6. 1928. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobců a závěr o tom, jakým způsobem došlo k zániku zástavního práva v daném případě, ale nesdílel názor, že by na straně žalobců byl dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení.


Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, jež byly původně ve vlastnictví JUDr. M. E. L. přešly do majetku státu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a znárodněním. Shora uvedené nemovitosti byly nabyty do tzv. celospolečenského vlastnictví a tímto nabytím došlo k zániku zástavních práv a věcných břemen. Tento zánik věcných práv na některých částech národního majetku upravovalo vládní nařízení č. 97/1952 Sb. Podle ustanovení tohoto vládního nařízení zanikala věcná práva (věcná břemena) na částech majetku svěřeného do správy národního podniku, ať již šlo o věcná práva knihovní nebo neknihovní; k výmazu věcných práv v pozemkových knihách tu docházelo k návrhu národního podniku nebo k návrhu příslušného ministra. Dále pak ve vládním nařízení č. 81/1058, o správě národního majetku, bylo stanoveno (v § 13), že národní majetek nesmí být zatížen zástavními právy a věcnými břemeny; podle ustanovení § 14 tohoto vládního nařízení zanikla zástavní práva a věcná břemena dnem činnosti tohoto vládního nařízení. Pak také zákon č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník) stanovil v § 396, že dnem nabytí majetku do celospolečenského vlastnictví zanikla zástavní práva a věcná práva na tomto majetku. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že po převzatí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státem došlo k zániku zástavního práva váznoucího na uvedených nemovitostech k zajištění odškodňovacího obnosu podle odškodňovací smlouvy z roku 1927 a že po roce 1989 nedošlo k restituci nebo k obnově zástavních práv; oprávněné osoby podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. tu nevstupovaly do právních vztahů vzniklých před převzetím věcí státem. Podle názoru odvolacího soudu byly tedy nemovitosti v daném případě žalovanému vydány v restitučním řízení po roce 1989 jako nezatížené zástavními právy, která v předchozí době ze zákona zanikla.


Dospěl proto odvolací soud k právnímu závěru, že tu nemůže být na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence žalobci uváděného zástavního práva. Odvolací soud ještě dodával, že dalším důvodem svědčícím o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě lze tu spatřovat ve skutečnosti, že v daném případě předmětná zástavní práva byla založena ve prospěch tehdy nezletilého H. Z. L. a jeho přímých potomků, z čehož vyplývá, že žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni, protože těmito přímými potomky nejsou; žalobci tedy nevstoupili do vlastnických práv JUDr. M. E. L. po roce 1989. Vzhledem ke zjištěnému zániku zástavního práva ze zákona, není tu třeba se zabývat otázkou případného promlčení zástavních práv. Potvrdil proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné, pokud šlo o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvoláním odvolatelů napaden.


O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu s poukazem na ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; výrok o těchto nákladech byl změněn jen co do výše těchto nákladů. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 23. 5. 2006 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé A. R. a M. d´. d. R. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Podle názoru dovolatelů má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam vzhledem k tomu, že se zabývá výkladem nyní již zřídka užívanými ustanoveními § 618 - § 645 obecného zákoníku občanského z roku 1811, týkajících se institutu svěřenectví, tzv. rodinného fideikommisu a také ustanovení zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam i v tom smyslu, že se zabývá vztahem právní úpravy zániku zástavních práv podle nařízení vlády č. 81/1958 Sb. a nařízení vlády č. 97/1952 Sb. ve vztahu k právní úpravě restitucí (rehabilitací). Podle názoru dovolatelů tyto předpisy připouštějí navrácení majetku nezatíženého věcnými právy, ač tak původně zatížen byl; to však znamená nerovné postavení vůči osobám, jimž svědčí právo ze zástavy oproti osobám, jímž byl majetek navrácen v rámci restituce bez práv váznoucích na něm, takže tu jde o rozpor a dobrými mravy i deklaracemi o lidských právech.


Dovolatelé měli dále za to, že je nesprávný také právní závěr odvolacího soudu, pokud tento soud dospěl k názoru, že žalobci nejsou přímými potomky zesnulého Z. H. L., takže nejsou v této právní věci (sp. zn. 11 C 8/96 Okresního soudu v Teplicích) aktivně legitimováni. Dovolatelé jsou naproti tomu toho názoru, že odškodňovací smlouvu z 2. 11. 1927 je tu třeba vykládat ve smyslu ustanovení § 914 obecného zákoníku občanského z roku 1811, tedy nikoli jen podle slovního znění, nýbrž je tu třeba zjistit úmysl stran smlouvy a této smlouvě rozumět tak, jak to odpovídá obyčejům poctivého obchodu . Uvedená odškodňovací smlouva z 2. 11. 1927 tu upravovala poměry svěřenského jmění pro více budoucích potomků větve rodu založené F. L., a to nikoli pouze pro prvého čekatele, tj. Z. H. L., uvedeného ve smlouvě na prvním místě . Dovolatelé mají proto za to, že děti L. d. R. L., která byla sourozenkyní Z. H. L., jsou podle smlouvy z 2. 11. 1927 odškodňováni jako osoby oprávněné a jsou tedy v tomto sporu (sp. zn. 11 C 8/96 Okresního soudu v Teplicích) věcně aktivně legitimováni; mají také i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Dovolatelé rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na údajný zánik zástavního práva v důsledku ustanovení § 396 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.). Vznik právních vztahů a práva z nich se řídil dřívějšími předpisy, takže ustanovení hospodářského zákoníku se na zástavní právo ze smlouvy uzavřené v roce 1927 v daném případě nevztahovala.


Ve vyjádření žalovaného M. L. k dovolání dovolatelů bylo navrhováno, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, neboť dovoláním napadená rozhodnutí soudu obou stupňů v této právní věci jsou správná. Žalovaný je ostatně toho názoru, že otázka zániku zástavního práva byla již ve sporu žalobců a žalovaného města řešena v předchozím řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 176/2000. V tomto vyjádření žalovaného k dovolání žalobců bylo dále poukazováno na usnesení Ústavního soudu ČR z 18. 5. 2005, II. ÚS 19/04 (jehož text byl k vyjádření přiložen), z něhož bylo ve vyjádření žalovaného citováno: Pokud došlo k přijetí vládního nařízení č. 81/1958 Sb. a vládního nařízení č. 97/1952 Sb. a v jejich důsledku pak k zániku věcných práv váznoucích na nemovitostech ve vlastnictví státu, pak právní následky, jež byly těmito předpisy konstituovány, trvají až do doby, kdy je jiný normativní právní akt změní nebo zruší. Nemůže obstát paralela s restitučním zákonodárstvím, kterým došlo k obnovení vlastnických vztahů, jež byly akty z období nesvobody narušeny či popřeny. Jiná práva než absolutní věcná práva vlastnická nebyla restitučními předpisy restituována. Tento právní stav je nepopiratelný . Žalovaný ve svém vyjádření k této otázce ještě dodával, že tzv. očištění majetku od věcných práv v důsledku jeho přechodu na stát (tj. že na stát přechází majetek bez závazků) je principem obvyklým i v právních předpisech z období předválečné první republiky, také i v období po roce 1948 a je běžný i nyní (srov. § 41 zákona č. 219/2000 Sb.).


Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě rozhodovaly soudy o žalobě o určení, že existuje nebo trvá zástavní právo k zajištění odškodňovacího obnosu podle smlouvy odškodňovací ze dne 2. 11. 1927 ve prospěch žalobců k pozemkům zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ú., jak byly v žalobě žalobců individualizovány.


Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo když by bez tohoto určení se jeho právo stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o plnění (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a také č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).


Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat k výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu tento právní závěr: Tvrzením vlastnického práva zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo připomenuto: Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy .


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl např. k otázce zániku zástavou zajištěné pohledávky zaujat právní názor: V případě, že zajištěná pohledávka zanikla, soud zastaví i výkon rozhodnutí prodejem zástavy .


V daném případě soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že vládní nařízení č. 976/1952 Sb. v § 1 výslovně stanovilo, že věcná práva (věcná břemena) na částech národního majetku zanikají, přičemž nerozhoduje, jde-li o věcná práva knihovní nebo neknihovní.


Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatelů, že je tu třeba otázku zániku zástavního práva podle vládních nařízení č. 97/1952 Sb. a č. 81/1958 Sb. vyložit tak, že připouští-li restituční zákony navrácení majetku nezatíženého věcnými právy, ačkoliv tento majetek zatížen takovými právy byl, pak je také nutno přiznat právo ze zástavy osobám, jimž právo ze zástavy svědčilo, bez ohledu na jejich zánik při přechodu majetku na stát; takový výklad je podle názoru dovolatelů nezbytný v zájmu předcházení nerovného zacházení na jedné straně s osobami, jimž byl majetek vrácen bez zatížení, a na druhé straně s osobami, jímž svědčilo (před přechodem majetku na stát) zástavní právo k tomuto majetku, vrácenému podle restitučních předpisů. Uvedený názor dovolatelů dovolací soud nesdílí (shodně s názory soudy obou stupňů, vyslovenými v jejich rozhodnutích, vydaných v této právní věci), neboť nelze mít za to, že zánik zástavního práva stanovený obecně závazným předpisem nelze změnit jen výkladovým závěrem soudu o opětovném obživnutí zaniklého zástavního práva, aniž k tomuto obnovení zaniklého práva byl dán podklad opět v obecně závazném předpise.


U dovolání dovolatelů tedy nebylo možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nešlo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a vládními nařízeními č. 97/1952 Sb. č. 81/1958 Sb.) a ani o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány).


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustná.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, v němž byla v podstatě uplatněna procení vyjádření, učiněná žalovaným již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně 26. dubna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu